StránkaDiskuseZobrazit zdrojHistorie FUKÁTKO Jaroslav 9.4.1898-10.7.1956

Jaroslav FUKÁTKO
Narození	9.4.1898
Místo narození	Nový Bydžov
Úmrtí	10.7.1956
Místo úmrtí	Praha
Povolání	19- Ekonom nebo statistik 45- Voják nebo partyzán
Citace	Biografický slovník českých zemí 19, Praha 2016, s. 497-498
Trvalý odkaz	http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=56083

FUKÁTKO, Jaroslav, * 9. 4. 1898 Nový Bydžov, † 10. 7. 1956 Praha, národohospodář, účastník 2. odboje

Narodil se v rodině maloobchodníka. Z reálného gymnázia v rodišti přešel do Prahy na obchodní akademii v Resslově ulici. Po maturitě krátce pracoval v bydžovské spořitelně. 1917–18 sloužil v rakousko-uherské armádě. Navštěvoval důstojnickou školu v Rijece, bojoval na italské frontě, kde onemocněl úplavicí. Po vzniku republiky studoval 1919–22 na Vysoké škole obchodní (Ing.), 1934 obhájil disertaci Insolvence a její příčiny a získal titul doktora obchodních věd (RCDr.). 1922–25 pracoval jako úředník ministerstva financí. 1925–38 působil ve státním nakladatelství Orbis, od 1931 ve funkci generálního tajemníka podnik fakticky vedl. 1925 se oženil se Zdeňkou, roz. Valeškovou, s níž měl syna Tomáše (* 1930) a dceru Janu (* 1935).

Na podzim 1938 nastoupil na místo ředitele hospodářské revize v brněnském ústředí Zbrojovky Brno. Po vzniku protektorátu se zapojil do protinacistické rezistence. Společně s dalšími vyššími správními úředníky (E. Outrata, J. Kocman, K. Staller) navázal na jaře 1939 kontakty s organizací Obrana národa (ON). Kocmanovi pomáhal při zřízení komunikačních přepážek ve slezském Petřvaldě (Zbrojovka tu vlastnila důlní závod Václav, který se po mnichovské dohodě dostal na polské území) a v Katovicích, sloužících k udržování spojení se zahraničním odbojem. Pomocí prostředníků (např. literární vědec V. Černý) zasílal zprávy o politické a vojenské situaci v protektorátu příslušníkům československé emigrace ve Francii (G. Winter), Velké Británii (H. Ripka) a v USA (A. Laurin). Podílel se na organizování odchodu vojáků do Polska a Francie. Fingovanými transakcemi z důvěrného fondu Zbrojovky pomáhal financovat odboj. Po dohodě s gen. J. Bílým nabízel ohroženým představitelům prvorepublikových elit možnost emigrace (např. opatovi strahovského kláštera M. J. Zavoralovi, poslanci L. Rašínovi, ekonomu J. Mackovi, bývalému guvernéru Národní banky V. Pospíšilovi). V červnu 1939 byl po reorganizaci Zbrojovky přeložen do Prahy a na práci brněnské sítě ON se již soustavněji nepodílel. V Praze se přidal ke vznikajícímu vedení Petičního výboru Věrni zůstaneme (PVVZ). Společně s prof. V. Čížkem, doc. J. Fischerem a gen. J. Čihákem byl členem politické komise, která zabezpečovala řízení výboru. Jeho kontakty v Brně umožnily průnik této ilegální organizace na Moravu.

Po porážce Polska, kdy gestapo získalo písemnosti z krakovského konzulátu, a po zradě úředníka Zbrojovky v petřvaldské přepážce, byl F. v říjnu 1939 za své aktivity v ON zatčen. Ocitl se ve věznici v Praze (Pankrác, Karlovo náměstí) a poté v Brně na Špilberku. Po sérii zatýkání na přelomu 1939/40, kdy byla odhalena i jeho činnost v PVVZ, byl 1940–41 vězněn na Pankráci a v terezínské Malé pevnosti, 1941–43 v Mnichově- Stadelheimu. V květnu 1943 ho Německý lidový soud ve Stuttgartu odsoudil v procesu se členy PVVZ ke třem letům vězení, které si odpykal již vyšetřovací vazbou. Přesto byl znovu předán pražskému gestapu, držen na Pankráci a v srpnu 1943 poslán do koncentračního tábora Flossenbürgu. V závěru války přežil pochod smrti a v bavorské obci Stamsried byl osvobozen americkou armádou. Dlouhodobé věznění posunulo jeho světonázor k radikální levici.

Po návratu do Prahy v květnu 1945 vstoupil do KSČ a zařadil se mezi přední stranické ekonomy. 1945–46 opětovně řídil Orbis ve funkci ředitele a zmocněnce ministerstva informací, zároveň působil jako předseda národní správy Zbrojovky Brno. 1945 se stal členem národohospodářské komise ÚV KSČ, od 1946 byl jedním ze zástupců KSČ v Ústřední plánovací komisi, později vykonával funkci náměstka ministra jakožto předseda Státního plánovacího úřadu. Na popud K. Gottwalda pracoval 1945–50 jako generální tajemník Svazu československého průmyslu. Stál v čele Fondu znárodněného hospodářství, Československo-sovětské obchodní komory a představenstva Živnobanky, kde se podílel na likvidaci jejích zůstatkových pohledávek a závazků v zahraničí. Jako pedagog (docent, od 1948 profesor) učil na Vysoké škole obchodní, přejmenované 1948 na Vysokou školu věd hospodářských, později také na Vysoké škole speciálních nauk ČVUT a Vysoké škole politických a hospodářských věd. Jako teoretik se zabýval modernizací průmyslové základny a zvýšením produktivity práce, otázkami efektivnějšího řízení podniků a novými technologiemi. Společně s L. Frejkou prosazoval na sklonku čtyřicátých let teorii „socialistické podnikové ekonomiky“. Zdůrazňoval význam ekonomického podnikání ve znárodněných podnicích. 1949 vážně onemocněl a postupně se vzdal většiny funkcí. 1950–51 byl předsedou Ústředí výzkumu a technického rozvoje. 1952 se podílel na založení Fakulty ekonomického inženýrství ČVUT, která měla připravovat pracovníky pro průmysl s ekonomickou a technickou kvalifikací. Jejím děkanem byl až do své smrti.

Nositel Československého válečného kříže 1939, Československé vojenské medaile za zásluhy, Řádu 25. února a kříže Řádu znovuzrozeného Polska (Order Odrodzenia Polski, 1947).

D: Daňové bilanční delikty, 1926; Daňová prakse, 1927; Doplňky k dílu daňová prakse, 1937; O lepší zítřek nutno bojovat, 1945; Hospodářství nového Polska, 1946 (s J. Goldmannem, V. Kaiglem a F. J. Kolárem); Mé vzpomínky na profesora Čížka, in: Na paměť prof. Dr. Vojtěcha Čížka, 1946, s. 9–15.

L: Hovory s nakladateli. Ing. J. F., in: Přítomnost 9, 1932, č. 34, s. 536–539; L. Kubíček, Příspěvek k historii brněnské zbrojovky za okupace, in: Brno v minulosti a dnes 8, 1966, s. 22–46; Český antifašismus a odboj. Slovníková příručka, 1988, s. 348; V. Černý, Křik Koruny české. Paměti 1938–1945, 1992, rejstřík; L. K. Feierabend, Politické vzpomínky 2, 1994, s. 342–344; H. Kaufmannová, Léta 1938–1945. Válečné vzpomínky, 1999, rejstřík; P. Kopečný, Obrana národa na Brněnsku 15. 3. 1939 – 29. 2. 1940, 2006, rejstřík; T. Kekrt, RNDr. Josef Jan Kratochvíl. Oběť druhé světové války, 2009 (studentská práce, Soukromé reálné gymnázium Přírodní škola, o. p. s., Praha), s. 24–25, 27, 30, 36, 41, 44, 47, 50, 55, 57, 61, 69, 73; J. Hejda, Žil jsem zbytečně, 2010, s. 277–278, 280, 287, 294, 297; V. Mohn, „Nepodstatné a nevkusné dílo“. Literární snahy Polizeihauptwachtmeistera Andrease Marxe, in: Terezínské listy 30, 2010, s. 51, 57; A. Doležalová a kol., Učíme ekonomii 90 let, 2011, s. 46–49, 54–55; M. Krčál, Karel Staller. Život s dvojí tváří, 2012, s. 12–13, 46, 69, 73–75, 82–87, 222, 227, 267, 306–307; nekrolog: Rudé právo 13. 7. 1956, s. 2.

P: MZM, Brno, Historické muzeum, J. F., Z odboje a vězení, 1947 (strojopis); NA, Praha, fond Ústřední výbor Svazu protifašistických bojovníků, Paměti bojovníků, inv. č. 2337, J. Charvát, Memoriál dr. ing. J. F., rukopis, 1977; Památník Terezín, Sbírka vzpomínek, inv. č. 2155 (J. F.); urna: hřbitov Praha-Braník.

Zdeněk Doskočil