FUSEK Eduard Jan 20.12.1901-31.1.1996

Z Personal
Eduard Jan FUSEK
Narození 20.12.1901
Místo narození Valašské Klobouky
Úmrtí 31.1.1996
Místo úmrtí Washington, D. C. (USA)
Povolání

38- Obchod, služby, cestovní ruch 36- Ostatní průmyslová odvětví, elektro a radiotechnika

59- Společnost - ostatní

FUSEK, Eduard Jan, * 20. 12. 1901 Valašské Klobouky, † 31. 1. 1996 Washington, D. C. (USA), podnikatel, politik

Čtvrté ze sedmi dětí obchodníka a hoteliéra Františka F. a Anny, roz. Lucké. Za první světové války otec narukoval na frontu a F. pomáhal matce v obchodě. 1915–19 studoval na průmyslové škole ve Valašských Kloboukách (současně se vyučil obchodním příručím), 1919–21 na Vysoké škole obchodní v Praze a krátce jako mimořádný posluchač na Právnické fakultě UK. Během obchodní praxe procestoval Evropu. Na počátku dvacátých let se rodina přestěhovala na Slovensko. 1929 se v Praze oženil s Hanou, roz. Malou (1908–1994), s níž měl dvě dcery Evu (1931–1949) a Věru (* 20. 5. 1932), provd. Petersovou, pozdější herečku.

Oborem F. podnikání se stala elektrotechnika, která ho zaujala již v mládí. 1924 založil první firmu v Novém Mestě nad Váhom. 1926 přesunul obchodní aktivity do Prahy- Libně a 1932 do nových prostor na Václavském náměstí. Získal osm patentů na výrobu několika typů elektrických pojistek, vypínačů a později rozšířil výrobu o rozhlasové přijímače; patřil k velkým propagátorům tohoto média. Působil v živnostenských a obchodních spolcích, v dozorčích radách podniků (předseda Svazu radioobchodníků a Ústřední rady obchodnictva ČSR, stal se jednatelem Svazu středního průmyslu, čestným předsedou Spolku absolventů obchodních škol). 1935 založil časopisy Radioobchod a jeho německou verzi Radiohandel, Vinohradský střed a Obchod, kam pravidelně přispíval. 1945 patřil podnik k největším svého druhu v ČSR.

F. vstoupil 1918 do živnostenské strany, 1930–38 byl předsedou místní organizace na Královských Vinohradech v Praze, 1936–38 členem jejího ústředního výkonného výboru. 1938 úspěšně kandidoval do městského zastupitelstva v Praze. Po fúzi živnostenské strany s dalšími stranami v listopadu 1938 se stal členem Strany národní jednoty a v březnu 1939 krátce Národního souručenství. Za druhé světové války se aktivně zapojil do odboje, který podporoval i finančně. 1939 (s generály J. Bílým a H. Vojtou) pomáhal při přesunech československých pilotů do Polska a Velké Británie. 1941 ho zatklo a vyslýchalo gestapo, nakonec však byl propuštěn. Od října 1945 zasedal v Prozatímním národním shromáždění. Po zákazu živnostenské strany 1945 vstoupil do Československé strany lidové, za niž byl v květnu 1946 zvolen poslancem Ústavodárného národního shromáždění. Patřil k politikům, kteří po válce odmítali spolupráci s KSČ, proti níž vystupoval v Národním shromáždění i na veřejnosti. Po únoru 1948 byl stíhán a brzy s rodinou emigroval do Německa, jeho majetek v ČSR byl zkonfiskován. První léta exilu žil v Německu a ve Švýcarsku, později v Irsku a Velké Británii, od 1951 v USA, kde 1957 získal občanství. Vystřídal několik manuálních zaměstnání, od 1958 působil jako stavebně technický ředitel na Katolické univerzitě ve Washingtonu. 1968 odešel do penze. V zahraničí se účastnil exilového politického hnutí, 1948 byl krátce členem Rady zahraniční lidové strany, 1948 v Paříži obnovil živnostenskou stranu a stal se jejím prvním předsedou. Od 1949 byl členem Rady svobodného Československa (krátce i Národního výboru svobodného Československa).

V humanitární pomoci se angažoval i po odchodu do exilu (člen Československého pomocného výboru pro uprchlíky). V USA spolupracoval s krajanskými a katolickými spolky (předseda Cyrilometodějské ligy ve Washingtonu, člen Společnosti pro vědy a umění). Od 1956 organizoval protestní akce za osvobození kardinála J. Berana z vězení, po propuštění jeho návštěvu Washingtonu (1966). V USA F. patřil mezi blízké přátele spisovatelů F. Peroutky a V. Škutiny. Byl pochován v rodinné hrobce ve Valašském Meziříčí.

D: Doma a v exilu. Fragmenty vzpomínek, M. Pehr (ed.), 2009.

L: ČsB 1, nestr.; M. Pehr, Z galerie exilu po druhé světové válce. E. F., in: Odkaz. Listy Masarykovy společnosti, 2004, č. 20–21, s. 42–44; J. Pelikánová – L. Reitingerová, Inventární seznam k fondu E. F., 2010, s. 2–3.

P: Filozofická fakulta UP v Olomouci, Centrum pro československá exilová studia.

Lukáš F. Peluněk