GAMZA Vladimír 20.2.1902-7.1.1929

Z Personal
Vladimír GAMZA
Narození 20.2.1902
Místo narození Petrohrad (Rusko)
Úmrtí 7.1.1929
Místo úmrtí Praha
Povolání 82- Dramaturg, režisér nebo choreograf

GAMZA, Vladimír (pův. jm. Hamza), * 20. 2. 1902 Petrohrad (Rusko), † 7. 1. 1929 Praha, divadelní režisér, herec, scénický a kostýmní výtvarník

Pocházel z česko-ruské rodiny. Dětství a dospívání prožil v carském Rusku, kde jeho otec pracoval jako úředník expozitury zahraniční pojišťovny. Během studia na gymnáziu ho upoutalo divadlo. Herectví se učil soukromě u V. I. Kačalova. G. pozdější inscenační postupy ovlivnil styl Moskevského uměleckého akademického divadla (MCHAT) a tvorba režiséra J. B. Vachtangova. Začal hrát na ruských scénách. Během ruské porevoluční emigrace se 1919 s rodinou přistěhoval do Československa. Na popud E. Vojana byl K. H. Hilarem 1920 angažován do Městského divadla na Královských Vinohradech. Sklidil úspěch záskokem v titulní úloze Rostandova Orlíka a zaujal i jako překladatel (L. N. Andrejev: Ten, který dostává políčky, 1920). Po Hilarově odchodu do Národního divadla přešel 1921 do nově založeného Tylova divadla v Nuslích, úsilí o umělecky náročnou dramaturgii (role v Tragédii člověka I. Madácha či Otcovraždě A. Bronnena) však narazilo na nezájem obecenstva. G. 1922 přijal angažmá v brněnském Národním divadle, kde se rychle propracoval mezi přední členy souboru (např. F. Wedekind: Probuzení jara, 1923). Pro vleklé onemocnění 1923 divadelní dráhu načas přerušil.

Následně se rozhodl vytvořit komorní divadelní scénu inspirovanou poetikou MCHATu. Pod patronací J. Mahena založil 1924 společně s J. Bezdíčkem a pražskými i brněnskými konzervatoristy České studio, které působilo na moravském venkově, a vymezil jeho programovou orientaci. Vycházel z názorů K. S. Stanislavského a V. I. Němiroviče-Dančenka a usiloval o vystižení dramatického textu, po vzoru Vachtangova se snažil o očistu psychologického herectví od realistické a naturalistické popisnosti. Režijně debutoval inscenací Čechovova Strýčka Váni, na niž navázal Ohnivým bubnem F. T. Marinettiho. Nejvýraznější počin představovala Langrova Periferie, pro kterou jako první z českých režisérů navrhl po vzoru V. E. Mejercholda konstruktivistickou výpravu. Využitím šíře a hloubky scény, jejím vertikálním členěním a detailní prací se světly se přiblížil filmařským postupům. Zároveň v postavě Franciho prokázal herecké schopnosti. Na jaře 1925 se České studio dostalo do existenčních problémů, které chtěl G. řešit sloučením s divadelní skupinou okolo E. A. Longena. 1925 v Kolíně vznikl Sečestal (Spojené ensembly Českého studia a E. A. Longena). Přetrvávající finanční potíže a rozpory v programových otázkách vedly vzápětí k jeho zániku. V sezoně 1925/26 byl G. přechodně angažován v kladenském divadle, kde nastudoval dvacet pět inscenací, ve většině také hrál.

Po návratu do Prahy zřídil 1926 se svými spolupracovníky (E. Hráská, I. Kubásková, V. Kolátor, V. Očásek) a absolventy konzervatoře (S. Svozilová, L. Boháč, J. Schettina, V. Trégl, B. Záhorský) v malostranské Umělecké besedě novou avantgardní scénu – tzv. Umělecké studio. Společně s aktivitami J. Honzla, J. Frejky, E. F. Buriana a Osvobozeného divadla představovalo českou divadelní avantgardu. Ačkoli G. vybíral pro Umělecké studio literárně náročné látky, jeho režie působily v dobovém kontextu poněkud anachronicky. Byly slohově nevyhraněné a závislé na vzorech ruského divadelnictví z doby před říjnovou revolucí. Oscilovaly mezi psychologismem, symbolismem a expresionismem. Na rozdíl od protagonistů Osvobozeného divadla G. nedovedl navázat tvůrčí kontakty s mladou generací českých literátů, skladatelů a výtvarníků. Dramaturgii Uměleckého studia odvozoval převážně z repertoáru MCHATu. Po zahajovací inscenaci, Bouhélierově Dětském karnevalu, uvedl symbolistickou hru A. A. Bloka Růže a kříž. Zároveň spolurežíroval Rodinnou fantazii F. Bérencea a Achardovu veselohru Chcete si se mnou hrát? Náročný repertoár se snažil odlehčit Dickensovými povídkami Cvrček u krbu, Gogolovou Ženitbou, Bergerovou Potopou, a především úpravou Shakespearova Večera tříkrálového, premiérovanou pod názvem Dvanáctá noc aneb Jak chcete. K většině inscenací si navrhl scénickou výpravu a kostýmy.

Přes dílčí úspěchy nedokázalo Umělecké studio 1927 z finančních důvodů zahájit další sezonu a nemocný G. byl nucen soubor rozpustit. Po delším léčení a hereckém hostování přijal 1928 angažmá v Národním divadle, kde se již výrazněji neuplatnil. Ještě pohostinsky nastudoval Turgeněvovu komedii Měsíc na vsi. Poté inscenoval hru O. Fischera Kdo s koho a Tolstého drama Ona je vším vinna. Krátce nato zemřel. Byl pohřben na Olšanských hřbitovech v Praze.

D: divadelní režie, výběr: Stálé divadlo v Kladně: G. Hauptmann, Tkalci; H. Bahr, Děti; A. P. Čechov, Višňový sad; A. S. Puškin, Boris Godunov, 1926.

L: ND a jeho předchůdci, s. 113–114 (se soupisem rolí a režií); Postavy brněnského jeviště 1, s. 217–220 (se soupisem literatury); http.//vis.idu.cz (s bibliografií literatury a článků, stav k 16. 2. 2016); DČD 4, rejstřík; V. Kolátor, O V. G., 1931; R. Fleischner, Divadlo v přerodu, 1937, s. 47; J. Bezdíček, Učitel a přítel, in: J. Dvořák, Čtení o Mahenovi a Těsnohlídkovi, 1941, s. 91–103; V. Müller a kol., Padesát let Městských divadel pražských 1907–1957, 1958, s. 59, 100, 152, 179; J. Honzl, Divadelní a literární podobizny, 1959, s. 103–105; Z. Digrín, Bohuš Záhorský, 1968, s. 13–25; E. Kohout, Divadlo aneb Snář, 1975, s. 116–117; J. Průcha, Má cesta k divadlu, 1975, s. 156–159, 200, 253; F. Černý, Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, 1978, s. 186, 267; L. Boháč, Tisíc a jeden život, 1981, rejstřík; J. Kladiva, E. F. Burian, 1982, s. 78, 349–350; H. Kraflová-Pospěchová, České studio. Pokus o kočovnou divadelní společnost nového typu, in: Brněnská věda a umění meziválečného období (1918–1939) v evropském kontextu, 1993, s. 134–136; J. Hyvnar, Herec v moderním divadle, 2000; Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, 2000, rejstřík.

P: NM, Praha, divadelní oddělení, V. G., osobní fond; Divadelní ústav, Praha, J. Mikota, Zánik G. studia v Praze, 1972, strojopis.

Zdeněk Doskočil