GOTTWALD Miloslav 18.12.1920-22.5.2003

Z Personal
Miloslav GOTTWALD
Narození 18.12.1920
Místo narození Nosálovice (Vyškov)
Úmrtí 22.5.2003
Místo úmrtí Ostrava
Povolání 26- Bánský odborník nebo energetik

61- Pedagog<br

GOTTWALD, Miloslav, * 18. 12. 1920 Nosálovice (Vyškov), † 22. 5. 2003 Ostrava, pedagog, hutnický odborník

Syn z rodiny natěračského mistra ve Středomoravských kovodělných závodech Františka G. (* 1899) a Marie, roz. Skočkové (* 1900). Rodina se přestěhovala do Lipníku nad Bečvou, kde G. 1932–39 navštěvoval státní reálné gymnázium. Po maturitě si zapsal strojní inženýrství na Vysoké škole technické v Brně, protože se celoživotně zajímal o letecké modelářství a bezmotorové létání (do 1954 byl aktivním sportovním pilotem motorových a bezmotorových letadel a leteckým instruktorem Aeroklubu Ostrava). Po uzavření českých vysokých škol 1939 byl zaměstnán jako pomocný dělník v kovodělných závodech v Lipníku. Během války se nevyhnul několika zatčením a výslechům na gestapu. 1940 ho zaměstnavatel vyslal do Německa, kde G. pracoval jako pomocný dělník v leteckých závodech Heinkel v Berlíně. Po návratu navštěvoval od 1941 abiturientský kurs na Vyšší průmyslové škole v Brně, 1943 maturoval. 1943–45 pracoval v Lipníku jako technik ve slévárně. Od 1945 studoval na Vysoké škole báňské (VŠB) v Ostravě, absolvoval 1947. Poté nastoupil do tepelného oddělení Vítkovických železáren, kde do 1953 pracoval jako technik, 1953–57 vedoucí tepelného oddělení a 1957–61 vedoucí střediska měřicí a informační techniky. Specializoval se na hutní tepelnou techniku a automatizaci tepelných řádů průmyslových pecí. V hutích prováděl výzkumná tepelně-technická měření a montáže, jejich výsledky zveřejňoval na konferencích a publikoval v odborných časopisech. Zabýval se také tepelnou a materiálovou stránkou koksárenských baterií, montáží a uváděním nových koksárenských baterií do provozu, a to i v zahraničí, např. v Polsku. 1953 působil jako člen vládní komise pro stanovení výhledového programu v hutní energetice, 1959–61 byl předsedou vědecko-metodické rady pro automatizaci kraje Ostrava. 1961 mu bylo uděleno státní vyznamenání Za vynikající práci.

Od 1950 přednášel v kursech pořádaných závody a ministerstvem hutí a rudných dolů, od 1955 jako externista na Hutnické fakultě VŠB paliva a pece, hutní energetiku a automatizaci hutnických pecí; 1959 obhájil kandidátskou disertační práci Uvádění koksárenských baterií do provozu (CSc.). Od 1961 (už jako zaměstnanec fakulty) vedl novou katedru pecí a tepelného hospodářství (katedra tepelné techniky). 1961 se habilitoval spisem Tepelně-ekonomická stránka ohřívačů větru ve vysokopecním závodě. 1966 byl jmenován mimořádným profesorem pro obor paliva, hutnické pece a tepelné hospodářství. Předměty tepelná technika a automatizace oceláren vyučoval kromě fakulty i v postgraduálních kursech.

G. se zabýval problematikou sdílení tepla, ohřevu a ochlazování, tepelné energetiky, teorie podobnosti a otázkami souvisejícími s tepelnou prací a konstrukcí pecí, a to moderních průmyslových, ohřívacích, pro tepelné zpracování, tavicích a speciálních. Dlouhodobě se podílel na řešení problémů průmyslové praxe na Ostravsku. Spolupracoval také s Výzkumným ústavem hutnictví železa a Výzkumným ústavem paliv v Praze i s výzkumnými ústavy ostravské Nové huti a Vítkovických železáren. Přednášel v zahraničí na univerzitě v Bruselu, Vysoké škole technické v Lutychu (1966), Vysoké škole technické v Cáchách (1967), vysokých školách ve Velké Británii (1968) a SSSR (1968). 1963–70 působil jako prorektor VŠB pro vědu a výzkum a současně předseda oborové komise ministerstva školství pro obor hornictví a hutnictví ad. Zasedal v redakční radě Hutnických listů.

1970 byl odvolán z funkce vedoucího katedry i prorektora, od 1974 nesměl přednášet, na škole zůstal jako samostatný odborný pracovník. Nadále řešil výzkumné úkoly, spolupracoval s hutními podniky a výzkumnými ústavy (návrh unikátní konstrukce spalovací komory pro Kovohutě Příbram, řešení experimentální hlubinné pece v Nové huti, řešení provozních problémů v podnicích Škoda Plzeň, Teplotechna Praha). 1985 odešel do důchodu, ale i poté se věnoval lektorské a expertizní činnosti. 1990 byl rehabilitován, jmenován emeritním profesorem katedry tepelné techniky a členem vědecké rady Fakulty metalurgie a materiálového inženýrství. G. napsal více než sto dvacet odborných článků a tři sta odborných posudků, podílel se na několika knihách a vysokoškolských skriptech. 1993 mu VŠB udělila medaili Georgia Agricoly.

Oženil se 1947 s Marií, roz. Kašpaříkovou (* 1925), programovou pracovnicí v Divadle hudby v Ostravě, později vedoucí n. p. Kniha v Ostravě-Zábřehu; měli spolu dceru Miloslavu, provd. Líčkovou (* 1952), učitelku, později realitní makléřku.

D: výběr: Automatizace koksoven, vysokých a ohřívacích pecí, 1960; Tepelné hospodářství v hutích, 1963; Paliva a hutnické pece 1–2, 1964–1965; Hutnické pece 3, 1966; Využití odpadního tepla v hutnictví železa, 1971 (s M. Rédrem).

L: Slezsko, Supplementum 2, s. 52–54; J. Biolková – P. Kašing, Osobnosti vědy a techniky. Nositelé čestných doktorátů a medaile Georgia Agricoly Vysoké školy báňské – Technické univerzity Ostrava, 2013, s. 56; Z. Klečková, Prof. Ing. M. G., CSc., in: Akademické fórum. Časopis VŠB – TUO, 1995, č. 6, s. 7; M. Příhoda, Za prof. Ing. M. G., CSc., in: Hutnické listy 58, 2003, č. 6–8, s. 54.

P: Archiv VŠB–TUO, fond M. G. (osobní fond); rektorát, osobní spis M. G.; Hutnická fakulta, spisy k habilitačnímu a profesorskému řízení M. G.

Petr Kašing