HAKEN Eduard 28.3.1910-12.1.1996

Z Personal
Eduard HAKEN
Narození 28.3.1910
Místo narození Šklyn’ (Ukrajina)
Úmrtí 12.1.1996
Místo úmrtí Praha
Povolání 78- Hudební interpret
Citace Biografický slovník českých zemí 21, Praha 2018, s. 107-108

HAKEN, Eduard, * 28. 3. 1910 Šklyn’ (Ukrajina), † 12. 1. 1996 Praha, zpěvák

Narodil se v tehdejším Rusku v rodině volyňských Čechů. Absolvoval 1928 ukrajinské gymnázium v Luc’ku, v tehdejším Polsku. Už jako středoškolák se učil zpívat a účinkoval v amatérských sborech. 1929 odešel do Prahy a po vzoru staršího bratra Jaroslava studoval medicínu na Lékařské fakultě UK. Po bratrově smrti (1932) ztratil existenční zázemí a začal pracovat jako asistent v jedné z pražských ordinací; toto místo si podržel do 1938. Od 1930 pokračoval v Praze ve studiu zpěvu u ukrajinského učitele Dmytra Levytského (též Levický). 1935 se zúčastnil konkurzu do sboru Národního divadla a byl přijat na dva roky jako sustentant. Při studiu repertoáru byl jeho konzultantem barytonista Bedřich Plaške (též Friedrich Plaschke), tehdy náměstek správce opery Václava Talicha a čestný člen Národního divadla. Pracovitost a výjimečné výsledky pomohly H. k sólovému angažmá v Olomouci (1938–41), kde získal hereckou zkušenost. Ve složitých protektorátních podmínkách, kdy se olomoucká česká scéna dělila o budovu a zařízení s německým divadlem, se seznámil s praxí zájezdového divadla. Zde se také setkal s kolegy, s nimiž pak pracoval během celé své umělecké dráhy (tenorista Beno Blachut), poprvé nastudoval role, které ho provázely po celý život (1938 Kecal, B. Smetana: Prodaná nevěsta, s Blachutem jako Jeníkem; Vávra, E. F. Burian: Maryša) a vyrovnal se se základními úkoly repertoáru 20. století (Baron Ochs, R. Strauss: Růžový kavalír, 1940). V Olomouci nastudoval celkem třicet rolí.

Po dvou zkušebních představeních se 1941 stal sólistou Národního divadla (23. 2. 1941 Kecal, Prodaná nevěsta; 6. 4. Mumlal, B. Smetana: Dvě vdovy; 22. 11. Petr Amienský, A. Dvořák: Armida /jako první role v angažmá/). Svůj hlas stále zdokonaloval. Technické zásady belcantového zpěvu mu pomáhal upevňovat italský barytonista Apollo Granforte, nejprve čtyři měsíce v Itálii (1957), později v Praze na kurzech, jichž se účastnilo více členů opery Národního divadla (1962). Jeho pěvecká dráha byla limitována dobovými politickými okolnostmi a odehrávala se v hranicích tehdejšího Československa. H. se sice zúčastňoval zájezdů souboru Národního divadla do zemí tzv. východního bloku, ale jako výkonný umělec se jen výjimečně sám dostal za jeho hranice (L. Janáček: Glagolská mše, Vídeň 1956).

Jeho vysoká, štíhlá postava a zvučný a velmi pohyblivý hluboký bas s neobyčejným rozsahem našly široké uplatnění v rolích všech typů, od vážných dramatických postav po komické. V Národním divadle absolvoval více než dvě stě premiér, některé opery studoval vícekrát s různými režiséry a v různých rolích. V angažmá první scény zůstal H. jako jeden z jejích nejzaměstnanějších členů do 1991. Velkou část jeho repertoáru tvořila česká díla a vytvořil několik typů, které zůstaly v paměti dvou generací (Vodník, A. Dvořák: Rusalka, též televizní film režiséra B. Zoula; Kecal v televizní filmu Prodané nevěsty, 1962; Paloucký, B. Smetana: Hubička ad.). Temná barva jeho hlasu mimořádně vyhovovala ruským operám (Ivan Susanin, M. I. Glinka: Ivan Susanin; Gremin, P. I. Čajkovskij: Eugen Oněgin ad.) a hlasová mohutnost Wagnerovým partům (Daland, Bludný Holanďan; Hermann, Tannhäuser; Jindřich Ptáčník, Lohengrin). Ve válečných a prvních poválečných letech pomohla jeho interpretační pohotovost oživit repertoár Národního divadla novinkami (Táta Šumař, R. Karel: Smrt kmotřička, 1940; Vévoda, I. Krejčí: Pozdvižení v Efesu, 1946; Métivier, S. Prokofjev: Vojna a mír, 1948, ad.). Patřil k menšině pěvců, kteří kultivovali i svou schopnost koncertního zpěvu, a vystupoval na kantátových a oratorních večerech (A. Dvořák, J. S. Bach, J. Haydn, L. van Beethoven, H. Berlioz, G. Verdi). Koncertoval i po skončení své divadelní dráhy.

Získal řadu státních vyznamenání (1953 Státní cena; 1958 zasloužilý umělec; 1964 národní umělec; 1993 Senior Prix; 1995 Cena Thálie a čestné občanství České Třebové). Jeho manželkou byla herečka Národního divadla Marie Glázrová (1911–2000). Pohřben byl na Vyšehradském hřbitově (s manželkou a B. Blachutem s chotí). Dcera Marie Ulrichová-Hakenová (* 1948) je spisovatelkou, herečkou a političkou.

L: http://archiv.narodni-divadlo.cz (soupis rolí a  obrazová dokumentace); http://www.ceskyhudebnislovnik.cz (stav k 20. 9. 2017, s přehledem nahrávek a bibliografií do 2011); M. Lemariová, Profily výkonných umělců. E. H., laureát státní ceny, in: Hudební rozhledy 6, 1953, s. 934; J. Bydžovská. Laureáti Státní ceny Marta Krásová a E. H., in: Divadlo 5, 1954, č. 1, s. 62–66; HS 1, s. 391; J. Kozák, Českoslovenští koncertní umělci a komorní soubory, 1964, s. 239–241; K. Nedbal, Půl století s českou operou, 1959, s. 310, 312, 313, 408; V. Pospíšil, Václav Talich. Několik kapitol o díle a životě českého umělce, 1961, s. 51–52; ND a jeho předchůdci, s. 131–132; KRL 2, 1999, s. 1477; J. Štefanides a kol., Kalendárium divadla v Olomouci (od roku 1479), 2008, s. 123, 130, 132; M. Kučera, Karel Berman. Kronika života operního pěvce, 2014, rejstřík s. 571.

P: DÚ, Praha, dokumentace.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Jitka Ludvová