HALKA-LEDÓCHOWSKI Zikmund Václav 21.1.1861-11.1.1944

Z Personal
Zikmund Václav HALKA-LEDÓCHOWSKI
Narození 26.1.1861
Místo narození Salzburg (Rakousko)
Úmrtí 11.1.1944
Místo úmrtí Praha
Povolání 49- Náboženský nebo církevní činitel
61- Pedagog
Citace Biografický slovník českých zemí 21, Praha 2018, s. 128-129

HALKA-LEDÓCHOWSKI, Zikmund Václav, * 21. 1. 1861 Salzburg (Rakousko), † 11. 1. 1944 Praha, římskokatolický kněz, kanovník, probošt kapituly

Syn hraběte Antonína Františka H.-L. (1832–1885) a jeho druhé manželky Isabely Leopoldiny, svobodné paní z Zessner-Spitzenbergu (1836–1927), rodiče pocházeli ze starých a významných polských a českých katolických rodů. Měl patnáct sourozenců; dětství prožil v Uherském Hradišti. Od 1870 studoval na gymnáziích v Uherském Hradišti, Kroměříži, Praze a v rakouském Kremsmünsteru, maturoval 1880. Ukončil šest semestrů právnické fakulty ve Štýrském Hradci, nespokojen odešel do Innsbrucku, kde 1884–87 absolvoval teologický konvikt Tovaryšstva Ježíšova. Kněžské svěcení přijal 1887 z rukou biskupa Šimona Aichnera z Brixenu.

H.-L. jako člen jezuitského řádu (1887–1902) zastával funkci prefekta řádového vyššího gymnázia v Bohosudově (č. o. Krupka), později vyučoval dějepis a zeměpis na nižším gymnáziu a byl kaplanem farního poutního kostela tamtéž. V rámci exercicií sloužil jako duchovní ve věznicích v Plzni na Borech a ve Valdicích (u Jičína). V pražském kostele sv. Ignáce se stal kazatelem, zpovědníkem, organizátorem duchovních cvičení pro příslušníky inteligence a duchovním vůdcem Mariánské družiny. Nadšen charitativními aktivitami abbé Louise Gastona Adriena de Ségur a výchovnými snahami zakladatele salesiánů, italského kněze Giovanniho Melchiorra Bosca (Don Bosco), připravil 1902 v Praze ustavení Patronátu mládeže. Jednalo se o charitu, pečující o bezprizornou mládež, se zahradnictvím a uměleckými řemeslnými dílnami, která nabízela sociálně slabým chovancům katolickou výchovu a přípravu na budoucí povolání v duchu idey katolické sociální svépomoci. H.-L. vystoupil z jezuitského řádu, aby se této aktivitě mohl věnovat jako ředitel, hlavní organizátor a garant získávání finančních prostředků pocházejících z darů katolické šlechty z celé Evropy. 1904–06 souběžně řídil také pobočku v Innsbrucku.

Z popudu kardinála a pražského arcibiskupa Lva Skrbenského z Hříště se 1905 H.-L. stal nesídelním kanovníkem metropolitní kapituly u chrámu sv. Václava v Olomouci, současně byl 1906–08 proboštem kolegiátní kapituly u kostela sv. Mořice v Kroměříži. Nadále pečoval o pražský Patronát mládeže. Rozvíjel spolkové aktivity v katolicko-politické jednotě, ve spolku sv. Alžběty, Mariánské družině, pracoval ve prospěch kláštera sester sv. Hedviky v Nezamyslicích, věnoval se charitativní, kazatelské a exerciční činnosti. 1908–31 byl v Olomouci sídelním kanovníkem, 1918–23 infulovaným rektorem kostela sv. Anny, 1923–30 prelátem arcijáhnem, 1930–32 proboštem kapituly. Působil v oblasti školství, tisku a charity. Podporoval snahy českého a německého kléru v organizacích Piusverein, Apoštolát sv. Cyrila a Metoděje, Orel, Alliance française, Česko-polský klub aj. Spolupracoval s A. C. Stojanem, M. Hrubanem, J. Šrámkem, F. Valouškem, F. Světlíkem, L. Zamykalem, J. Glogarem, A. L. Střížem, J. Řehulkou, F. Večeřou-Střížkovským ad. Během první světové války zajišťoval transporty raněných vojáků jako ošetřovatel a duchovní správce sanitního vlaku. Procestoval celou Evropu a severní Afriku. Jeho rodové jméno mu otevíralo přístup k předním osobnostem církevního a veřejného života. Aktivně vystupoval na katolických kongresech, sjezdech a pracovních setkáních.

Jako znalec gotického umění přednášel v zahraničí. Věnoval se genealogii rodu a spravoval jeho rozsáhlý archiv, obrazovou galerii a rodinné památky. Články přispíval do Patronátu mládeže (1905–15 časopis redigoval), Rozhledů po lidumilství, Almanachu Mariánského. Psal náboženskou poezii převážně v němčině; nevydán zůstal básnický životopis sv. Alžběty Durynské, na němž pracoval přes půl století. Vrcholem jeho literárního díla je autobiografická Kniha mé životní pouti (1933), která vyšla také v němčině.

Závěrečnou část života (1932–44) strávil opět v Praze, žil v Dolní Šárce v usedlosti Sanytrovka, kde vybudoval rodinné muzeum s kaplí. Odchod z Olomouce 1931 provázela aféra, kterou H.-L. vyvolal veřejnou kritikou papežského nuncia P. Ciriaciho kvůli jeho chování vůči pražskému arcibiskupovi F. Kordačovi. (Nebyla však příčinou rezignace H.-L. na místo probošta kapituly; pod tlakem arcibiskupů K. Kašpara a L. Prečana se spor podařilo urovnat.)

Životní osudy H.-L. zásadním způsobem ovlivňovaly katolické tradice jeho rodiny. Ke kněžské službě se mj. inspiroval osobností strýce Mieczysława kardinála H.-L. (1822–1902), arcibiskupa poznaňsko-hnězdenského a vatikánského prefekta Kongregace de Propaganda fide. Z širšího příbuzenstva Włodzimierz L. (1866–1942) působil 1915–42 jako generální představený Tovaryšstva Ježíšova. Urszula L. (1865–1939), kanonizovaná papežem Janem Pavlem II., založila Kongregaci uršulinek Srdce Ježíše Umírajícího a byla její první představenou. Blahoslavená Maria-Teresa L. (1863–1922), zv. „Matka Afriky“, založila Kongregaci sester misionářek sv. Petra Klawera.

L: OSN 28, s. 877; OSND 3/2, s. 1107; MSN 4, s. 367; M. K. (M. Krejza), Ztráta české kultury. Za Z. H.-L., in: Lidové listy 14. 1. 1944, s. 3; J. Květoň, Velebný pán ze Sanytrovky, in: Lidové listy 16. 1. 1944, s. 2; M. Zemek, Rektorátní kostel sv. Anny v Olomouci, 1948, s. 37–38; M. Ledóchowski, … aby pozostal nasz ślad. Dzieje rodu Ledóchowskich, Wrocław 2002, s. 136–141; R. Jančář, Starý domov. Prelát Z. H.-L. vzpomíná na své dětství v rodném kraji, in: ZVUK Zlínského kraje 2003, č. 3, s. 7–14; P. Mašek, Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od Bílé hory do současnosti 1, 2008, s. 541; Ród Ledóchowskich Ojczyźnie i Bogu, Warszawa 2008, s. 19.

P: ZA, Opava, pobočka Olomouc, fond Arcibiskupství olomoucké, i. č. 2 574, kart. 824; tamtéž, M. Zemek, Posloupnost prelátů a kanovníků olomoucké kapituly od počátku až po nynější dobu 2, 1945, rkp.; Centrální katolická knihovna, Praha, V. Petera, Géniové církve a vlasti. (dostupné z: www.cdct.cz/petera, stav k 21. 2. 2017).

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Pavel Marek