HAMŠÍK Dušan 25.9.1930-22.11.1985

Z Personal
Dušan HAMŠÍK
Narození 25.9.1930
Místo narození Trenčín (Slovensko)
Úmrtí 22.11.1985
Místo úmrtí Praha
Povolání 68- Redaktor nebo žurnalista
Citace Biografický slovník českých zemí 21, Praha 2018, s. 156-157

HAMŠÍK, Dušan, * 25. 9. 1930 Trenčín (Slovensko), † 22. 11. 1985 Praha, novinář, publicista, spisovatel

Některé zdroje uvádějí jako datum úmrtí 19. listopadu. Pocházel z rodiny legionáře a armádního důstojníka. Po maturitě na reálném gymnáziu v Brně (1949) a absolvování povinné vojenské služby studoval 1954–59 dálkově češtinu a žurnalistiku na Filozofické fakultě UK v Praze (1969 PhDr.). Od 1949 pracoval v brněnské a později pražské redakci Mladé fronty, dále jako redaktor Květů (1956–58), Obrany lidu (1958–60) a Československého vojáka (1960–68). Přispíval také do Impulsu, Kulturní tvorby, Plamene, Sešitů pro mladou literaturu aj. Bezprostředně po IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů (SČSS) v červnu 1967 byl navrhován do funkce šéfredaktora Literárních novin, vedení KSČ jeho nominaci odmítlo. Krátce působil jako předseda redakční rady Literárních novin (červenec–srpen 1967). V období pražského jara se stal šéfredaktorem Literárních listů (březen–květen 1968). Poté odešel na tvůrčí dovolenou a do tisku připravil knihu zachycující spory mezi Svazem československých spisovatelů a stranickým vedením okolo IV. sjezdu SČSS pod názvem Spisovatelé a moc (1969). Mezi 1968–69 pracoval v Ústavu pro teorii a dějiny hromadných sdělovacích prostředků při UK, 1969–70 byl odborným asistentem na Fakultě sociálních věd a publicistiky.

V šedesátých letech se H. zapsal jako autor reportáží, které byly silně ovlivněny tvorbou E. E. Kische a často orientovány na německé prostředí. Inspiroval se také tématem vlastní diplomové práce obhájené 1959 (Vývoj pražského lokálního reportéra E. E. Kische ve světového reportéra), kterou rozpracoval a spolu s A. Kusákem vydal jako monografickou studii (O zuřivém reportéru E. E. Kischovi, 1962). Patřil mezi průkopníky literatury faktu, kombinoval prozaický styl s prvky historicko-sociologického eseje. Jeho hlavní celoživotní zájem spočíval v mapování osudů postav německého nacionálního socialismu s důrazem na postižení osobních i společenských předpokladů jejich vzestupu. Faktografii o atentátu na zastupujícího říšského protektora osvětlil v práci Bomba pro Heydricha (1963, s J. Pražákem). Esejisticky laděná kniha o A. Hitlerovi Génius průměrnosti (1967) vycházela nejprve na pokračování v Literárních novinách a přinesla mu čtenářskou popularitu.

Pro svou veřejnou angažovanost v letech 1967–69 byl po nástupu tzv. normalizace vyloučen z KSČ a musel opustit univerzitu. Přešel do svobodného povolání, publikovat však mohl jen anonymně nebo pod zapůjčenými jmény. Díky krytí J. Vokřála napsal doslovy ke knihám spisovatele O. Pavla (Plná bedna šampaňského, 1977; Pohár od Pánaboha, 1978; Pohádka o Raškovi, 1979). Anonymně připravil k vydání vzpomínky fotbalového brankáře I. Viktora Můj dres číslo 1 (1977), podílel se na filmových scénářích K. Kachyni (Smrt krásných srnců, 1986; Oznamuje se láskám vašim, 1988; televizní film Zlatí úhoři, 1979; seriál Vlak dětství a naděje, 1985), připravoval rešerše k seriálům a filmovým povídkám J. Dietla. Příležitostně publikoval také v samizdatu. 1974 přispěl do hrabalovského sborníku O čem bych psal, kdybych měl kam (Tak píšu vám, pane Hrabal!), sestaveného L. Vaculíkem. Spolupracoval se samizdatovou Edicí Petlice, kde přepsal několik svazků a 1975 uveřejnil monografii Život a dílo Heinricha Himmlera. Od 1978 byl příležitostným jazykovým redaktorem časopisu Vesmír. V sedmdesátých letech se H. stal objektem zájmu StB. Zpočátku byl sledován, 1978 získán ke spolupráci jako informátor z prostředí zakázaných spisovatelů a novinářů kolem I. Klímy a L. Vaculíka. O pět let později, 1983, se vrátil do oficiální literatury prozaickou reportáží Havárie na sklonku dne (1983) o hromadné nehodě na dálnici D1. V listopadu 1985 dobrovolně ukončil svůj život. Přepracovaná verze životopisu H. Himmlera Druhý muž třetí říše vyšla až posmrtně (1986). V H. pozůstalosti se zachoval podkladový materiál k biografii E. Beneše, fragment životopisu R. Heydricha či reportáž o událostech v Lidicích. Jeho knihy byly překládány do rumunštiny, polštiny, ruštiny, maďarštiny, bulharštiny, slovinštiny, portugalštiny a němčiny.

Syn Ivan Hamšík (* 1967) působil ve vydavatelském domě Ringier Axel Springer CZ, mj. jako šéfredaktor týdeníku Reflex.

D: Začátek je v Jáchymově, 1960; Oběd s Adenauerem, 1966.

L: Kdo je kdo v Československu 1, 1969, s. 234; Tomeš 1, s. 410; Slovník českých spisovatelů, J. Brabec (ed.), Toronto 1982, s. 126; SČS 1, s. 226–227; http://www.slovnikceskeliteratury.cz/ (s bibliografií, stav k 20. 11. 2017); J. Hořec, Generace roku 45, s. 248; J. Halada, In margine jednoho dopisu, in: Kmen 8, 1989, č. 8; J. Lukeš, Tři mušketýři po třiceti letech, Lidové noviny 25. 9. 1990; H. Hamšíková, Dopis J. Kantůrkovi, in: Scéna 15, 1990, č. 7, s. 7; Dopis K. Kachyni, in: tamtéž, č. 9, s. 7; P. Kovář, Causa D. H., in: Reflex 4, 1993, č. 27; an, Utajený autor č. 1 – D. H., MFD, příloha Magazín Dnes 25. 3. 2010; J. Mervart, Naděje a iluze. Čeští a slovenští spisovatelé v reformním hnutí šedesátých let, 2010, rejstřík.

P: Archiv NM, Praha, osobní fond D. H.; Český rozhlas Plus, pořad Portréty, D. H. (autor D. Hertl); pořad Spisovatel a bezmoc (autor D. Hertl).

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Jan Mervart, Zdeněk Doskočil