HAMPL Antonín 12.4.1875-17.5.1942

Z Personal
Antonín HAMPL
Narození 12.4.1875
Místo narození Jaroměř
Úmrtí 17.5.1942
Místo úmrtí Berlín (Německo)
Povolání 47- Představitel stran nebo hnutí po r. 1848
42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ
Citace Biografický slovník českých zemí 21, Praha 2018, s. 150-151

HAMPL, Antonín, * 12. 4. 1875 Jaroměř, † 17. 5. 1942 Berlín (Německo), politik

Vyučil se strojním zámečníkem v rodišti a absolvoval státní průmyslovou školu v Praze. Pracoval jako rýsovač ve strojírně Škodových závodů v Hradci Králové, později jako úředník Okresní nemocenské pojišťovny v Klatovech. Od 1894 byl činný v odborech a v Českoslovanské sociálně demokratické straně dělnické. Od 1910 působil ve funkci tajemníka Svazu kovodělníků, který se pod jeho vedením stal nejsilnějším svazem sociálně demokratického Odborového sdružení českoslovanského. V odborovém hnutí osvědčil mimořádné organizační schopnosti a získal autoritu mezi dělnictvem, kterou zúročil ve vedení sociální demokracie po vzniku Československa.

V prosinci 1918 se stal členem představenstva a místopředsedou Československé sociálně demokratické strany dělnické, kde reprezentoval demokratický a státotvorný směr, střetající se s radikalismem revolučního levicového proudu. Významně se zasloužil o konsolidaci strany po jejím rozkolu 1919–21 a secesi levicového křídla. Po boku nemocného předsedy Antonína Němce se stal již na počátku dvacátých let jejím faktickým vůdcem, 1924 byl zvolen jejím předsedou a funkci vykonával až do zániku strany v prosinci 1938; zároveň byl předsedou Ústřední sociální pojišťovny. Od července do listopadu 1918 byl členem Národního výboru československého, 1918–20 členem Revolučního národního shromáždění, 1920–39 poslancem Národního shromáždění. Od 8. 7. 1919 do 25. 5. 1920 zastával úřad ministra veřejných prací v první Tusarově vládě rudo-zelené koalice. Zásadně se podílel na vypracování a přijetí zákona o účasti zaměstnanců v hornictví na správě dolů a jejich podílu na zisku. Zasloužil se také o schválení zákona o závodních a revírních radách v hornictví a o realizaci odborářských požadavků týkajících se dělnické ochrany, sociálního pojištění a podnikové samosprávy. Ve dvacátých a třicátých letech patřil k protagonistům koaliční spolupráce socialistických a občanských stran a k nejvlivnějším československým politikům. Usiloval o těsnou spolupráci své strany s Německou sociálně demokratickou stranou dělnickou v ČSR (organizátor společného sjezdu obou stran v lednu 1928 ve smíchovském Národním domě v Praze) a o uplatnění československé sociální demokracie v rámci mezinárodních socialistických struktur, především Socialistické dělnické internacionály. Programově i v praktické každodenní politice strany usiloval o rozšíření politické demokracie o demokracii hospodářskou a sociální. V době světové hospodářské krize navrhoval řadu kroků ke zmírnění nezaměstnanosti, včetně zkrácení pracovní doby, účinnější státní zásahy v sociální oblasti a rozšíření státní investiční činnosti. Své reformní požadavky shrnul v publikaci Z krise ven, napsané spolu s Josefem Bělinou (1935). Ve druhé polovině třicátých let v čele československé sociální demokracie vystupoval na obranu republiky a demokracie a v tomto duchu koncipoval i oslavy šedesátého výročí založení české sociální demokracie na jaře 1938.

Významný politický vliv si udržel i po Mnichovu (1938 až 39), kdy usiloval o zachování kontinuity s politickým systémem a idejemi první republiky. V prosinci 1938 stanul v čele nově konstituované opoziční Národní strany práce, představující pokračovatelku československé sociální demokracie v podmínkách režimu autoritativní demokracie. V listopadu 1938 patřil k iniciátorům kandidatury Emila Háchy, s nímž ho pojily dlouholeté přátelské vztahy, na úřad prezidenta ČSR. Na začátku nacistické okupace navázal spojení s domácím odbojem a byl prostředníkem mezi rezistencí a  protektorátní státní reprezentací; zákulisně ovlivňoval především Národní souručenství. V září 1939 ho poprvé zatklo gestapo, ale po čtrnácti dnech byl na základě intervence prezidenta Háchy a protektorátní vlády propuštěn. Podruhé zatčen v květnu 1941 společně s dalšími čtyřiceti sociálnědemokratickými představiteli (ve stejné době byl zatčen i jeho někdejší koaliční protějšek agrárník Rudolf Beran); po devítitýdenním věznění na Pankráci byl odvlečen do věznice Alt-Moabit v Berlíně, kde zemřel. Od 2016 je tam pamětní deska.

D: Kolektivní smlouvy pracovní (spolu s V. Dundrem), 1924.

L: OSND 2/2, s. 1014; MSN 3, s. 54; PSN 2, s. 79; MČE 2, s. 710; ČBS, s. 183; Tomeš 1, s. 408; BL 1, s. 523; Kolář Elity, s. 78–79; J. Kuklík, A. H. – pokus o politický portrét…, in: Pocta profesoru Zdeňku Kárníkovi, 2003, s. 143–149; J. Tomeš, Průkopníci a pokračovatelé. Osobnosti v dějinách české sociální demokracie 1878–2013, s. 71–72.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Josef Tomeš