HARDTMUTH Carl 11.3.1804-19.9.1881

Z Personal
Carl HARDTMUTH
Narození 11.3.1804
Místo narození Vídeň (Rakousko)
Úmrtí 19.9.1881
Místo úmrtí Grünau im Almtal (Rakousko)
Povolání 32- Odborník dřevoprůmyslu nebo papírenství
36- Ostatní průmyslová odvětví
Citace Biografický slovník českých zemí 22, Praha 2019, s. 237-238

HARDTMUTH, Carl, * 11. 3. 1804 Vídeň (Rakousko), † 19. 9. 1881 Grünau im Almtal (Rakousko), průmyslový podnikatel, politik

Nejmladší syn Josepha (1758–1816) a Elizabethy H. (1762 až 1828), který navázal na otcovo podnikání. Firmu vedl (s matkou a bratrem) již od 1824 a plně ji převzal po matčině smrti 1828. Byl v ní pouze polovičním podílníkem, druhou část vlastnil bratr Ludwig H. (* 15. 1. 1800 Vídeň, Rakousko, † 26. 1. 1861 Výmar, Německo). V jejím názvu se proto objevily iniciály křestních jmen obou bratří L. & C. Hardtmuth. Podnik prosperoval, H. dále rozvíjel řadu technologických postupů vynalezených otcem, jeho silná kamenina s modrým či hnědým dekorem si získala na trhu v monarchii stabilní postavení a šla na export především do Ruska a Turecka. Od třicátých let 19. století továrna propagovala svou produkci i na výstavách, kde dostávala řadu ocenění. Její další rozvoj ve Vídni však byl limitován. H. proto začal cestovat po monarchii a hledat pro ni vhodné nové místo. Jako optimální se vzhledem k zásobám surovin a dopravní dostupnosti ukázalo předměstí Českých Budějovic. Přes počáteční problémy spojené s výkupem pozemků a prodlužující se délkou stavby tam byla počátkem roku 1848 přesunuta část výroby; vídeňskou továrnu nadále vedl Ludwig, a to až do 1853, kdy její činnost definitivně ukončil. Po přesunu do Českých Budějovic byla firma zaprotokolována 1848 u pražského směnečného a merkantilního soudu na základě společenské smlouvy, kterou oba bratři uzavřeli koncem 1847. (H. vklad činil šedesát tisíc zl. a Ludwigův třicet tisíc zl. konvenční měny.) V nových prostorách fungovala současně dvojí výroba, a to kameniny a keramického zboží a také tužkárna. Ludwig však záhy firmu i České Budějovice z osobních a zdravotních důvodů opustil, přesídlil do Výmaru, kde se nadále věnoval svým zálibám a kde zemřel. Jediným majitelem firmy se fakticky stal H., ale k úřední změně došlo teprve koncem 1863, kdy byla původní smlouva z 1847 zrušena a výhradním vlastníkem ustanoven H. Nicméně jméno firmy, odkazující i na Ludwiga, zůstalo zachováno. 1854 přistoupil do vedení H. syn Franz, který se zabýval zejména technickou stránkou provozu.

H. působil od 1851 v nově ustavené OŽK v Českých Budějovicích, 1858 se stal jejím viceprezidentem a 1861 prezidentem. Usiloval na jihu Čech o další rozvoj dopravy, na níž měl značný zájem i kvůli dovozu surovin z oblasti Plzeňska. Zajímal se zejména o vybudování nové železnice Vídeň – České Budějovice – Plzeň – Cheb. Zasloužil se o přebudování již zastaralé koněspřežky z Lince do Českých Budějovic na lokomotivní provoz. Prosazoval také lepší železniční spojení s Prahou. 1861 byl za kurii obchodních a živnostenských komor zvolen poslancem zemského sněmu. Neuspěl však se svou kandidaturou do říšské rady. Koncem 1865 složil poslanecký mandát a vzápětí rezignoval na funkci v OŽK, jejích jednání se však nadále účastnil. Za zásluhy mu byl 1863 propůjčen rytířský kříž Řádu Františka Josefa I., 1878 rytířský kříž francouzské Čestné legie, 1873 byl nobilitován.

Z manželství, které uzavřel 1828 s Friederikou, roz. Šlechtovou ze Všehrd (* 1801, † 10. 9. 1833 Vídeň, Rakousko), měl pět dětí: Gustava (* 10. 4. 1829 Vídeň, Rakousko, † 6. 5. 1901), Leontinu (* 1830 Vídeň, Rakousko, † 16. 1. 1831), Franze (1832–1896) a dvojčata Friedricha a Carla Ludwiga (* 2. 9. 1833 Vídeň). H. tragicky zahynul při lovu; byl pohřben v Českých Budějovicích.

L: výběr: Wurzbach 7, s. 364; L. und C. H.’ Kochgeschirr mit metallfreier Glasur, in: Neue Folge der Gesundheits-Zeitung 24. 5. 1838, s. 348–349; Die Niederlage der Steingutwaren und Bleistifte aus der L. und C. H.’schen Fabrik, in: Wiener Zuschauer 22. 1. 1844, s. 103–104; Budweiser Kreisblatt 11. 3. 1874, s. 1; 14. 3. 1874, s. 1–2; Budivoj 12. 3. 1874, s. 3; Prager Abendblatt 28. 3. 1878, s. 2; Budivoj 25. 9. 1881, s. 2–3; Budweiser Zeitung 21. 9. 1881, s. 1; 24. 9. 1881, s. 1–2; A. Maysl, Obchodní a průmyslová komora v Čes. Budějovicích 1850–1905, 1906, 1. Komora na základě zákona z 26. března 1850. (Od r. 1850 do r. 1868), s. 1–38; GIÖ 2, s. 49; I. J. Wodiczka, Hardtmuthové, 1936; týž, Zur Geschichte der Familie Edle von H., 1.–2., 4.–5., 7., 9., 14. Teil, 1935–1937; E. Wasmansdorf, Das Geschlecht Hartmuth (Hardtmuth) aus Bayern, Steinreb 1966, s. 151–173; A. Braunová, Kouzlo keramiky a porcelánu, 1978, s. 270–271; BL 1, s. 536; V. Vondra, Z historie tužkáren v Českých Budějovicích 1, in: Dřevo 37, 1982, č. 3, s. 85; J. Chvojka, Město pod Černou věží, 1992, s. 215; Encyklopedie Českých Budějovic, 1998, s. 136; Myška 1, s. 156; M. Konečný, Česká keramika. Rukověť keramického průmyslu v Čechách 1748–1948, 2003, s. 121–122, 212–213; J. Županič, Nobilitace spojené se světovou výstavou roku 1873, in: Šlechtic podnikatelem, podnikatel šlechticem, J. Brňovják – A. Zářický (eds.), 2008, s. 271, 278; J. Lišková – H. Králová, „Vytrvale vpřed“: osudy rodu (von) H., in: Práce z dějin techniky a přírodních věd 46, 2016, s.11–52; https://cs.wikipedia.org (s další literaturou, stav k 30. 8. 2018).

P: AHMP, Obchodní a směnečný soud, kniha 10, fol. 77 v – 78 r.; Österreichisches Staatsarchiv, Allgemeines Verwaltungsarchiv, Wien, Adelsarchiv, H., Adelstand 1873/74; SOA, Třeboň, pobočka České Budějovice, Fond Koh-i-noor, tužkárny L. a C. H., České Budějovice (listina č. 3, udělení Řádu Františka Josefa C. H. v roce 1863; č. 4, udělení šlechtického titulu továrníkovi C. H. a popis erbu, 1873; č. 5, diplom udělený C. von H. v roce 1878 u příležitosti jmenování rytířem francouzské Čestné legie); karton 133, sign. VIII/A/1 (H. závěť).

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Hana Králová