Biografický slovník
HATSCHEK Ludwig 9.10.1856-15.7.1914
| Ludwig HATSCHEK | |
 | |
| Narození | 9.10.1856 |
|---|---|
| Místo narození | Těšetice (u Olomouce) |
| Úmrtí | 15.7.1914 |
| Místo úmrtí | Linec (Rakousko) |
| Povolání | 36- Ostatní průmyslová odvětví |
| Citace | Biografický slovník českých zemí 22, Praha 2019, s. 296-297 |
| Trvalý odkaz | http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=54524 |
HATSCHEK, Ludwig, * 9. 10. 1856 Těšetice (u Olomouce), † 15. 7. 1914 Linec (Rakousko), vynálezce, velkoprůmyslník
Vnuk Barucha (Bertholda) H., zakladatele sladovny a pivovaru v Těšeticích; syn těšetického sládka Philippa H. (1823–1908) a Sophie (1830–1915), dcery majitele pivovaru i likérky v Novém Jičíně Jonase Scheuera. 1866 odešla rodina do Lince, kde si otec pronajal městský pivovar. H. navštěvoval obchodní školu v Linci a pivovarnickou školu ve Weihenstephanu (Freising), pak s bratrem a švagrem pracoval v otcově Lineckém akciovém pivovaru a sladovně. 1889 po sňatku s dcerou vídeňského bankéře Rosou Würzburgerovou (1865–1950) a rozepři se švagrem si dal H. 1890 svůj podíl, činící sto tisíc zlatých, vyplatit. Otcův podnik opustil a odjel na studijní cestu do Anglie.
Po návratu koupil 1893 v Schöndorfu u Vöcklabrucku nevyužitou papírnu, převezl do ní stroje z vyhořelé přádelny azbestu v Lendu a jeho „První rakousko-uherská továrna na azbestové výrobky Ludwig Hatschek“ zahájila 1893 v nouzových podmínkách provoz. Pro výrobu střešní krytiny trvanlivé a ohnivzdorné, lehčí než pálená taška, levnější než břidlice a odolnější než plech hledal sedm let vhodné pojivo; po nezdaru s napouštěním azbestové lepenky dehtem (1894) a šesti letech dalších pokusů je nakonec našel v portlandském cementu, míchaném s azbestovými vlákny (1900). Na svou metodu výroby desek umělého kamene z vlákniny a hydraulických pojiv obdržel 1901 rakouský patent. V Německu dosáhl jeho uznání až po deseti letech, zato v mnoha zemích světa úspěšně prodal vždy po jedné licenci na svůj vynález, jemuž dal 1903 jméno eternit. Továrny na eternit postupně vyrostly v Poissy (u Paříže), v Nyergesújfalu u uherské Ostřihomi, v Berouně a Šumperku.
Během téhož desetiletí pak v četných dalších zemích Evropy i v Americe. Ve velkém byl azbestový cement poprvé užit při stavbě Taurské dráhy (Tauernbahn, 1902–09) a plně se osvědčil. Od 1908 získával H. portlandský cement z vlastní cementárny v Pinsdorfu u Gmundenu, kdežto azbest dovážel z dolů na Urale.
1908 mu byl udělen titul císařského rady. 1910–11 přestěhoval sídlo společnosti do Lince. Pokusy s azbesto-cementovými tlakovými trubkami, také už vyráběnými, řídil v té době již nemocný H. z lůžka ve své linecké vile až do konce života. Ještě předtím stihl do Vöcklabrucku dovézt 1 200 vagonů ruského azbestu z ložiska v Baženovsku, což zajistilo produkci na celé čtyři válečné roky. Jeho náhrobní kámen je v schöndorfském kostele ve Vöcklabrucku.
L: Linzer Volksblatt 17., 18., 19. 7. 1914; E. Honigmann, L. H., Erfinder, Mensch, Werk, in: Blätter für Technikgeschichte 18, 1956, s. 95–121 (portrét); Neue Österreichische Biographie ab 1815, 10, Wien–München 1957, s. 107–110 (portrét); ÖBL 2, s. 208; J. Mentschl, Österreichische Wirtschaftspioniere, Wien 1959, s. 116–120; NDB 8, 1969, s. 58–59; G. Otruba, L. H. (1856–1914), Erfinder und Großindustrieller, in: Oberösterreicher 2, Linz 1982; Czeike 3, s. 75–76; de.wikipedia.org (stav k 5. 9. 2018).
Jan Čech
