HAUSCHNEROVÁ Auguste 12.2.1850-10.4.1924

Z Personal
Auguste HAUSCHNEROVÁ
Rodné jméno Sobotková
Narození 12.2.1850
Místo narození Praha
Úmrtí 10.4.1924
Místo úmrtí BerlÍn (Německo)
Jiná jména pseud. Auguste Montag
Povolání 63- Spisovatel
Citace Biografický slovník českých zemí 22, Praha 2019, s. 313-314

HAUSCHNEROVÁ, Auguste, * 12. 2. 1850 Praha, † 10. 4. 1924 Berlín (Německo), spisovatelka

Dcera z početné a dobře situované pražské židovské rodiny Salomona Sobotky. V dětských letech se vzdělávala nejprve soukromě (společně se svým o rok starším bratrancem Fritzem Mauthnerem), pak byla chovankou dívčího penzionátu v Praze a v Berlíně. V jednadvaceti letech se provdala za bohatého a uměnímilovného Bruno Hauschnera († 1910) a odstěhovala se s ním do Berlína. Tam proměnila svůj byt ve společenské a umělecké centrum, které pravidelně vyhledávali umělci všech profesí, hudebníci, malíři, spisovatelé, žurnalisté, tanečníci, herci. Po manželově smrti se její vztah k berlínskému uměleckému světu ještě prohloubil, její obývací pokoj evokoval dojem literárních salonů 18. a 19. století a sama H. tuto pověst cílevědomě pěstovala. Udržovala čilou korespondenci: 1929 vyšly Dopisy adresované A. H. od Fritze Mauthnera, Hermanna Sudermanna, Maxe Liebermanna, Gustava Landauera, Maximiliana Hardena, Norberta Jacquese, Romaina Rollanda, Arthura Schnitzlera, Ludwiga Thomy, Thomase Manna, Stefana Zweiga, Alfreda Klaara, Martina Bubera, Siegfrieda Jacobsona, Maxe Broda aj.

H. je autorkou více než patnácti novel a románů, v nichž se často odrážejí její vlastní vzpomínky a zkušenosti. V prvotině Doktor Ferenczy se nacházejí prvky naturalismu, ale také kolportážní laciné zábavnosti. Vliv naturalismu, a především Zolův je patrný také v pozdějších dílech, např. v románu z dělnického prostředí Zwischen den Zeiten (Mezi epochami, München 1906). Při posuzování dramatické skici Armut (Chudoba) ze sbírky Frauen unter sich (Ženy mezi sebou) kritika mluvila o „hauptmannovské intenzitě“, ačkoli vídeňská premiéra tohoto kusu 1903 neuspěla. Skutečnost, že H. často zpracovávala téma uměleckého osudu, ji staví do sousedství románových prvotin Heinricha a Thomase Manna, kritika však přisoudila jejím románům obvykle význam zábavného čtení. Uznání literárního historika Rudolfa Wolkana se dočkal román Die große Pantomime (Velká pantomima) a dvě novely Daatjes Hochzeit (Daatjina svatba) a Der Tod des Löwen (Smrt lva), která v ponurých barvách, s použitím děsivých efektů expresivně a dynamicky, líčí poslední den života císaře Rudolfa II. Tato novela zařadila H. bez ohledu na generační hranice do skupiny pražských německých spisovatelů, kteří mezi 1914–17 vydali řadu románů, jejichž výlučným tématem byla Praha historická či současná, a tak položili základ tzv. pražského mýtu, jenž dodnes neztratil svou přitažlivost. Dlouhou pasáž věnoval své přítelkyni Max Brod ve svých memoárech Der Prager Kreis (Pražský kruh, 1966), v nichž srovnává H. Rodinu Lowositzovu se svým románem Jüdinnen (Židovky), novelu Smrt lva se svým Tychonem Brahem, sociálněutopický román Die Siedlung (Osada) se svým Das große Wagnis (Odvážný pokus). Vzájemnou podobnost jmenovaných děl přičetl pražskému prostředí, které na oba působilo stejně. Brod konstatoval, že H. Čechy považovala za cizí a hrozivý element a vztah Čechů a Němců v Praze zobrazovala vždy jen jako zápas dvou národů o hegemonii ve městě. Paralelně k českému tématu charakterizoval vztah H. k židovství jako poměrně indiferentní, vlažný a vzpomínal zároveň na svou marnou snahu získat ji pro myšlenky sionismu.

D: Doktor Ferenczy und andere Novellen, Berlin 1895; Die Unterseele, tamtéž, 1898; Lehrgeld. Geschichte einer Ehe, tamtéž 1899; Frauen unter sich. Dramatische Skizzen, Dresden 1901; Daatjes Hochzeit, München 1902; Kunst, tamtéž 1904; Die sieben Naturen des Dichters Clemens Beißmann, Breslau 1906; Die Familie Lowositz, Berlin 1908; Rudolf und Camilla, Leipzig 1910; Die große Pantomime, Berlin 1913; Der Tod des Löwen, tamtéž, 1916; Erste Liebe, Berlin–Leipzig 1919; Die Siedlung, Berlin 1919; Der Versöhnungstag, tamtéž 1919; Die Heilung, tamtéž 1919.

L: R. Fürst, Eine deutsche Dichterin aus Böhmen, in: Deutsche Arbeit 3 (Oktober 1903), Nr. 1, s. 99–103; A. H. Rahel Varnhagens Sendung, in: Das literarische Echo 17, 1914/1915, s. 267–270; R. Wolkan, Geschichte der deutschen Literatur in Böhmen und den Sudetenländern, Augsburg 1925, s. 103; M. Beradt, in: Briefe an A. H., M. Beradt – L. Bloch-Zavřel (eds.), Berlin 1929, s. 7; OSND 2/2, s. 1047; ÖBL 2, s. 216–217; J. Mühlberger, Geschichte der deutschen Literatur in Böhmen 1900–1939, München–Wien 1981, s. 340–342; G. Veselá, „... von der schönen Menschlichkeit erfüllt.“ A. H., in: Philologica Pragensia 1990, s. 43; H. Teufel, A. H. – eine Pragerin in Berlin, in: Berlin und der Prager Kreis, M. Pazi – H. D. Zimmermann (eds.), Würzburg 1991, s. 62; Lexikon deutsch-jüdischer Autoren 10, R. Heuer (ed.), München 2002, s. 248–262; Lexikon der deutsch-jüdischen Literatur, A. B. Kilcher (ed.), Stuttgart 2003, s. 209–210; V. Jičínská, Böhmische Themen bei Fritz Mauthner und A. H., 2014; I. Fialová-Fürstová, A. H., pramáti pražské německé literatury, in: O německy psané literatuře pražské, moravské a židovské, 2017, s. 37–50.

Ingeborg Fialová-Fürstová