StránkaDiskuseZobrazit zdrojHistorie HEŠ Vilém 3.7.1860-4.1.1908

Vilém HEŠ
Narození	3.7.1860
Místo narození	Týnec nad Labem (u Kolína)
Úmrtí	4.1.1908
Místo úmrtí	Vídeň (Rakousko)
Povolání	78- Hudební interpret
Citace	Biografický slovník českých zemí 24, Praha 2021, s. 567-569
Trvalý odkaz	http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=47343

HEŠ, Vilém (též HESCH, Willy, Wilhelm), * 3. 7. 1860 Týnec nad Labem (u Kolína), † 4. 1. 1908 Vídeň (Rakousko), operní pěvec

Syn hostinského a činovníka občansko-řemeslnické besedy v Týnci Ferdinanda Josefa H. Otec od 1879 vlastnil hostinec U Bonů na rohu Myslíkovy a Pštrossovy ulice v Praze. H. vyrůstal v domě s historickou tradicí (F. Škroup tam složil píseň Kde domov můj, bydlel v něm mladý hudební skladatel Karel Bendl), kde sídlila redakce a administrace humoristického časopisu Paleček, k jednáním se tam scházely kulturní spolky a pořádaly zábavy. Podle vlastního vyjádření byl ve zpěvu autodidakt; v biografiích se uvádí krátké školení u Františka Pivody, Jana Ludvíka Lukese a kapelníka Jindřicha Hartla. 1878–81 vystupoval s divadelní společností Jana Pištěka v Aréně Kravín na Královských Vinohradech, která v té době uváděla především frašky a operety. Jako operní basista H. debutoval 1880 v Brně (s Pištěkovou společností) rolí Mefista v Gounodově Faustovi a Markétce. Následně se tam uvedl jako Sulpice v Donizettiho Dceři pluku, Lorenzo v Gounodově Romeu a Julii a v Brně také poprvé vystoupil jako Kecal ve Smetanově Prodané nevěstě. V Praze zpíval v listopadu 1882 Plumketa v opeře Friedricha von Flotowa Marta v Novém českém divadle, vzápětí jako Komtur v Mozartově Donu Giovannim (od prosince už jako člen souboru Prozatímního divadla) a jako Rocco v Beethovenově opeře Fidelio. Po znovuvybudování Národního divadla po požáru automaticky přešel do jeho souboru. Mozartovské role rozšířil v prvních letech angažmá také o Masetta (Don Giovanni) a Papagena (Kouzelná flétna), zpíval Filipa v premiérách Dvořákova Jakobína (1889), Diega ve Fibichově Nevěstě messinské (1883) a Vavřince v premiéře Foersterovy Debory (1893). Za dvanáct let členství v Prozatímním, resp. Národním divadle vytvořil přes osmdesát rolí.

Zlom v H. kariéře znamenalo 1892 hostování souboru pražského Národního divadla na Mezinárodní a hudební výstavě ve Vídni. H. interpretace Kecala v Prodané nevěstě výrazně přispěla k úspěchu opery, který stál na začátku jejího šíření na německé a další zahraniční scény. Na základě ohlasů těchto vystoupení H. přijal nabídku angažmá v opeře Městského divadla v Hamburku zprostředkovanou Franzem von Jauner, jenž působil jako poradce ředitele Městského divadla Bernharda Polliniho. H. převzal roli Kecala po Josefu Ardenovi v tamním prvním nastudování Prodané nevěsty Gustavem Mahlerem (premiéra 1894). V hamburské premiéře Smetanovy Hubičky 1895 zpíval roli Palouckého. Tehdy se začal podepisovat jako Willy (Wilhelm) Hesch. Je nepochybné, že jeho angažmá do vídeňské Dvorní opery 1896 souviselo s plánem na uvedení Prodané nevěsty na této scéně, po němž se volalo od zmíněné vídeňské výstavy, a zejména po vlastní vídeňské (německojazyčné) premiéře opery 2. 4. 1893 v Divadle na Vídeňce (Theater an der Wien), na jejímž uvedení se podílel Franz von Jauner. Ten sice pokládal H. za ideálního představitele Kecala, považoval však za nutné, aby si H. nejprve lépe osvojil němčinu a nemusel se v době zostřeného národnostního napětí devadesátých let vystavit posměchu na hlavní dvorní scéně za tzv. bémákování. Jako člen souboru Dvorní opery debutoval H. 1896 v roli Mefista v Gounodově Faustovi a Markétce a téhož roku zpíval Kecala v tamním prvním uvedení Prodané nevěsty za řízení Johanna Nepomuka Fuchse. K této příležitosti H. zveřejnil v listu Wiener Abendblatt své vzpomínky na Bedřicha Smetanu. Pod vedením Gustava Mahlera, s nímž H. pracoval už v Hamburku a jejichž vzájemný vztah se po Mahlerově nástupu do funkce ředitele Dvorní opery (1897) ještě prohloubil, H. umělecky dozrál a patřil k nejoblíbenějším vídeňským pěvcům. Ceněn byl v natolik rozdílných rolích jako Hunding (R. Wagner: Valkýra), Gremin (P. I. Čajkovskij: Evžen Oněgin), Marcel (G. Meyerbeer: Hugenoti), Leporello (W. A. Mozart: Don Giovanni), Figaro (W. A. Mozart: Figarova svatba) aj. 1898 se H. musel podrobit operaci a na jeviště se vrátil po téměř šestiměsíční rekonvalescenci.

Působil také jako koncertní pěvec. Zpíval Ivana ve vídeňské premiéře Dvořákova oratoria Svatá Ludmila (14. 11. 1897), oceňována byla jeho interpretace Čtyř vážných zpěvů Johannesa Brahmse; do svého písňového repertoáru často zařazoval Škroupovu píseň Kde domov můj, považovanou již od poloviny 19. století za českou národní hymnu.

H. 1901 hostoval v Praze v Národním divadle v rolích Kecala či Mefista a Sarastra (W. A. Mozart: Kouzelná flétna), téhož roku vystoupil jako Leporello na mozartovském festivalu v Salcburku. Jeho repertoár zahrnoval i další mozartovské role, v nichž byl zvláště ceněn také jako Osmin v Únosu ze serailu, Don Alfonso v Così fan tutte, Bartolo ve Figarově svatbě), k H. skvělým výkonům patřily také čtyřrole v Offenbachových Hoffmannových povídkách, Kaspar (C. M. Weber: Čarostřelec), Pogner (R. Wagner: Mistři pěvci norimberští), Fafner (týž: Zlato Rýna, Siegfried), Daland (týž: Bludný Holanďan), Gessler (G. Rossini: Vilém Tell), van Bett (A. Lortzing: Car a tesař), Ramfis (G. Verdi: Aida), Sparafucile (týž: Rigoletto) aj. Ve vídeňské Dvorní opeře H. provedl šedesát čtyři rolí a získal titul c. k. komorního pěvce. V souvislosti s odchodem Gustava Mahlera do USA (1907) se objevily zprávy, že také H. uvažuje po vypršení své desetileté smlouvy s Dvorní operou o přesídlení do New Yorku. Byly sice vzápětí dementovány, úvahám o změně angažmá však zabránil především H. zdravotní stav. Musel se podrobit další operaci a vzápětí zemřel. Jeho hrob se nachází na Baumgartner Friedhof ve Vídni-Penzingu.

H. byl prvním basistou německé scény, jehož hlas byl zaznamenán na gramofonovou desku (výběr na CD v edici Lebendige Vergangenheit, PR 18972, 1998).

Dvakrát se oženil; 1897 ovdověl a 1900 se jeho druhou ženou stala dcera kolegy, tenoristy Fritze Schrödtera. Hudbě se věnovaly i H. dvě sestry. Eliška Hešová (* 17. 5. 1871 Týnec nad Labem, † 1944 Praha), žačka Františka Pivody, byla 1891–94 členkou pražského Národního divadla, zpívala operetní a menší operní role. Hostovala ve vídeňské Dvorní opeře jako Siebel v Gounodově Faustovi, angažována však nebyla. Sestra Julie Hešová, provd. Steinsbergová († 1924), byla členkou Pištěkovy společnosti. H. sestřenice Růžena Hešová (* 21. 12. 1853 Kralovice /u Plzně/, † 14. 1. 1944 Jindřichův Hradec) studovala u Františka Pivody a na konzervatoři v Drážďanech; působila v Jindřichově Hradci jako učitelka zpěvu a sbormistryně.

D: Soupis rolí v Národním divadle: http://archiv.narodni-divadlo.cz (stav k 23. 3. 2021); ve Wiener Hofoper: https://archiv.wiener-staatsoper.at (stav k 23. 3. 2021). Literární práce: Anton Dvořák als Mensch, in: Extrablatt 25. 10. 1897, s. 1–2; Meine Erinnerungen an Friedrich Smetana, in: Wiener Tagblatt 4. 10. 1896, s. 8–9.

L: ÖBL 2, s. 302; HS 1, s. 431 (tamtéž Růžena Hešová); 2, s. 1579–1580; Světozor 7. 7. 1893, s. 408 (foto s. 406); Der Humorist 15, 1895, č. 4, s. 5 (foto); tamtéž, č. 23, s. 1–2 (foto); tamtéž 17, 1897, č. 1 (titulní strana); F. A. Šubert, České Národní divadlo na první Mezinárodní hudební a divadelní výstavě ve Vídni r. 1892, [1892]; L. Novák, Stará garda Národního divadla, 1944, rejstřík; A. Javorin, Pražské arény, 1958, rejstřík; nekrology, in: Národní politika (odpolední vydání) 4. 1. 1908, s. 2; Die Zeit 7. 1. 1908, s. 4; Neues Wiener Tagblatt 7. 1. 1908, s. 9; B. Benoni, Za přítelem, in: Dalibor 30, 1908, s. 117–119; Z. Nejedlý, V. H., in: Den 8. 1. 1908 (přetisk, in: Z. Nejedlý, Kritiky, 1954, s. 133–135); Dalibor 30, 1908, s. 113; Hudební revue 1, 1908, s. 122; J. B. Foerster, Z mých vzpomínek na V. H., in: Vídeňský národní kalendář 4, 1909, s. 71–74; 5, 1910, s. 75–77; J. Kesting, Die grossen Sänger des 20. Jahrhunderts, Wien – New York – Moskau 1993, s. 315–316; V. Reittererová – H. Reitterer, Vier Dutzend rothe Strümpfe, Wien 2004, s. 89–105, 155–157; A. Láng – O. Láng, Chronik der Wiener Staatsoper 1969–2009, 2 (Künstlerverzeichnis), Wien 2009, s. 125–126.

Vlasta Reittererová