Biografický slovník
HEBENSTREIT František 26.11.1747-8.1.1795
| František HEBENSTREIT von | |
 | |
| Narození | 26.11.1747 |
|---|---|
| Místo narození | Praha |
| Úmrtí | 8.1.1795 |
| Místo úmrtí | Vídeň (Rakousko) |
| Povolání |
45- Voják nebo partyzán 63- Spisovatel 62- Osvětový nebo veřejný činitel |
| Citace | Biografický slovník českých zemí 23, Praha 2020, s. 366-367 |
| Trvalý odkaz | http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=47075 |
HEBENSTREIT, František (též Franz), * 26. 11. 1747 Praha, † 8. 1. 1795 Vídeň (Rakousko), voják, spisovatel
Pocházel z početné rodiny Petra H. (asi 1707–1788) a Barbory, roz. Götzové, z Augsburgu. Otec, kancléř velkopřevora maltézského řádu, zastupoval habsburské diplomatické zájmy v Paříži. 1746 se s rodinou přestěhoval do Prahy. 1753 byl povýšen do šlechtického stavu s predikátem von Streitenfeld. 1761–75 zastával funkci studijního ředitele Filozofické fakulty pražské Karlo-Ferdinandovy univerzity pro logiku, metafyziku a humanitní studia. 1763–88 pracoval jako archivář Tereziánského ústavu šlechtičen na Pražském hradě. H. bratr Josef H. (* 15. 3. 1745 Augsburg, Německo, † 9. 7. 1796 Praha) vstoupil do jezuitského řádu a jako profesor řečtiny přednášel na pražské univerzitě. Benedikt H. (* 1749 Praha) měl jako jediný potomka, syna Františka, pokračovatele rodu. Karel H. (* 28. 2. 1753 Praha) se stal publicistou, dramatikem a vydavatelem kulturních periodik. H. sestry vstoupily do kláštera: Barbora Kateřina (řádovým jménem Maxmiliána) k premonstrátkám v Doksanech (u Litoměřic), Anna Terezie do Řádu anglických panen v Praze.
H. 1763–65 studoval v Praze filozofickou fakultu, poté ve Vídni navštěvoval přednášky právníka Josefa von Sonnenfelse a lékaře Heinricha Johanna Nepomuka von Crantz. Na studia si přivydělával soukromými hodinami francouzštiny. Kvůli nedostatku financí 1768 vstoupil do jezdeckého pluku rakouské armády, ale z důvodu pomalého služebního postupu 1773 dezertoval do Kladska. Byl zadržen Prusy a přinucen sloužit v pruské armádě. 1778 po vypuknutí války o bavorské dědictví využil možnosti návratu do rakouské armády. Nastoupil službu u dragounského pluku v Praze, posléze v Kyjově. 1786 získal hodnost strážmistra a adjutanta pověřeného vedením písemné agendy plukovního štábu v Kyjově. 1790–91 sloužil ve Slezsku a na Moravě (Město Albrechtice, Buchlovice, Hodonín). 1791 byl převelen do Vídně v hodnosti nadporučíka útvaru zabývajícího se údržbou a ostrahou pevností.
Navázal přátelství s Andreasem Riedelem, profesorem matematiky na Tereziánské vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě a učitelem arcivévody Františka (císaře Františka II. /I./). Spolu s dalšími osobami měšťanského a šlechtického původu vytvořili tajný spolek tzv. vídeňských jakobínů (též osvícenských demokratů), usilujících o reformu habsburské monarchie a sympatizujících s francouzskou revolucí (ztotožňovali se s požadavkem rovnosti a výzvou k bratrství). Stali se zastánci osvícenského absolutismu; plnili úlohu jakýchsi tajných agentů císaře Leopolda II. a strážců reformního odkazu Josefa II. Rekrutovali se především z řad úřednictva a důstojnického sboru. H. s Riedlem patřili k čelným představitelům spolku. H. obdivoval dílo J. J. Rousseaua a zakladatelů utopického socialismu G. B. de Mablyho, E. G. Morellyho a J. Mesliera a vstoupil do zednářské lóže. Zatímco většina vídeňských jakobínů prosazovala reformy, H. vypracoval nereálný plán státního převratu, který spočíval v útoku spiklenců, zneškodnění vídeňské posádky a zajetí panovníka. Konečného úspěchu mělo být dosaženo zabitím asi tří set šlechticů a nastolením prozatímní vlády. Císař Leopold II. (1792) skupinu kolem A. Riedela do smrti toleroval, jeho nástupce František II. však zasáhl.
H. se údajně podílel na složení tzv. Eipeldauerlied, skladby, která se po vypuknutí převratu měla stát revoluční písní a kterou si oblíbily chudší vrstvy. Napsal rozsáhlou latinskou báseň Homo hominibus (Člověk lidem), v níž volal po majetkové a politické rovnosti. S děkovným provoláním ji na jaře 1794 odeslal francouzským jakobínům do Paříže. S Kajetánem Jílovským z Uračova, úředníkem válečného soudu a členem spolku, vypracoval model válečného stroje, bojový vůz vyzbrojený kosami, které ničily nepřátelské jezdectvo. Návrh se podařilo propašovat do Paříže. H. měl předat hotový model francouzskému Konventu a rezignovat na službu v rakouské armádě. Nákres modelu odkoupil i důvěrník polského generála Tadeusze Kościuszka. Vypuknutí polského povstání 1794 usnadnilo situaci francouzské republice, která 26. června v bitvě u Fleurus (v dnešní Belgii) porazila rakousko-nizozemské síly a odvrátila hrozbu nepřátelské intervence. Porážka a obava z šíření revolučních myšlenek vedly policejní aparát habsburské monarchie ke zvýšené aktivitě. Mezi vídeňské jakobíny pronikl konfident, jímž byl nakladatel a knihkupec Josef Vinzenz Degen.
Na konci června 1794 začalo zatýkání, v červenci byli zadrženi rovněž A. Riedel, H. a další. Vojenský soud H. obvinil ze sdílení a zatajení státu nebezpečného smýšlení, podíl na chystaném převratu, autorství pobuřujících spisů, sestrojení modelu válečného stroje a vydání jeho plánů nepřátelské mocnosti. Jako voják byl obviněn z vojenských příprav převratu a ze záměru vyvraždit panovnickou rodinu, odsouzen k trestu smrti a oběšen na vídeňských hradbách u Skotské brány (Schottentor). Půl roku nato se konal monstrproces s vídeňskými jakobíny; padly v něm dlouholeté tresty vězení, včetně doživotí. Po sedmi letech císař František I. udělil milost všem kromě A. Riedela. Ten získal svobodu až 1809.
H. patřil k erbovnímu měšťanstvu. Jím zastávané ekonomicko-sociální názory odpovídaly pocitům neprivilegovaných společenských vrstev. Původ všeho zla spatřoval v majetkové nerovnosti mezi lidmi. Ideál spatřoval v obcích prvních křesťanů. Navrhoval založení ekonomicky soběstačných vesnických občin, které by svým členům poskytovaly sociální zabezpečení. A. Riedel označil H. za komunistu, poprvé tak použil tento výraz v německojazyčném prostoru. Nedaleko místa H. popravy sídlí organizace s názvem Republikánský klub – Nové Rakousko (Republikanischer Club – Neues Österreich), založená 1986 a navazující na odkaz vídeňských jakobínů.
L: BL 1, s. 563; KSN 5, s. 61; RSN 3, s. 686; Jakubcová, s. 239–240; Wurzbach 8, s. 181–182; M. Hroch – V. Kubišová, Velká francouzská revoluce a Evropa 1789–1800, 1990, s. 349–352; J. Polišenský, Francouzská revoluce a její čeští současníci, in: Jižní Morava 26, 1990, sv. 29, s. 53–62; P. Bělina, F. H. ze Streitenfeldu (1747–1795). Josefinista, utopista, rebel, in: ČČH 89, 1991, č. 3, s. 356–374; http://reholnici.hiu.cas.cz/katalog/l.dll?hal~1000148440 (stav k 6. 11. 2019); de.wikipedia.org (se soupisem literatury, stav k 6. 11. 2019).
Ref: Bibliografie dějin Českých zemí
Vojtěch Szajkó
Poprava Františka Hebenstreita
