StránkaDiskuseZobrazit zdrojHistorie HEYDUK Adolf 6.6.1835-6.2.1923

Adolf HEYDUK
Narození	6.6.1835
Místo narození	Rychmburk (dnes Předhradí /u Skutče/)
Úmrtí	6.2.1923
Místo úmrtí	Písek
Povolání	63- Spisovatel 76- Malíř, iluminátor, ilustrátor nebo grafik
Citace	Biografický slovník českých zemí 24, Praha 2021, s. 573-574
Trvalý odkaz	http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=47351

HEYDUK, Adolf, * 6. 6. 1835 Rychmburk (dnes Předhradí /u Skutče/), † 6. 2. 1923 Písek, básník, kreslíř

Narodil se jako páté ze šesti dětí truhláře a později majitele usedlosti a hostince Jana H. a Františky, roz. Čejkové, dcery vlasteneckého mlynáře v Šilinkově Dvoře. Bratr Františka H. (1823–1885), amatérského historika a okresního komisaře v Domažlicích, a Bedřicha H. (1832–1890), agronoma, strýc Jaroslava H. (1863–1918), agronoma a účastníka 1. odboje. V dětství ho ovlivnila matka, zpěvačka lidových písní a vypravěčka pohádek, a dědeček, aktivní evangelík. Nižší německou reálku H. absolvoval 1850 v Poličce, 1853 maturoval na české reálce v Praze. Jeho první text vyšel ve studentském rukopisném časopisu Libuše. Rok studoval na polytechnice v Brně, 1854–58 v Praze, ze zájmu navštěvoval i univerzitní přednášky z dějin umění. V létě 1854 navštívil bratra Josefa, sládka v Malackách, a cestoval po Slovensku, které si celoživotně zamiloval. Po absolutoriu stavitelství a kreslení byl krátce kresličem na stavbě Turnovsko-kralupské dráhy, 1858–60 asistentem kreslení a stavitelství na pražské novoměstské reálce, kde nedlouho učil Mikoláše Alše. Trvalé přátelství navázal 1857 s Janem Nerudou a stal se členem autorského kruhu almanachu Máj, do něhož 1858–72 pravidelně přispíval. 1860 vyučoval na průmyslové škole v Písku, od 1861 na písecké vyšší reálce jako suplující, od 1863 skutečný profesor kreslení, stavitelství a krasopisu. 1875/76 učil tyto předměty na novoměstské reálce v Praze, po Vítězslavu Hálkovi byl tehdy starostou Umělecké besedy. Od 1876 trvale působil v Písku, 1899 odešel jako školní rada do penze. 1877 se oženil s Emilií (1860–1935), dcerou píseckého hoteliéra Petra Reinera, absolventkou vyšší dívčí školy a zručnou klavíristkou, později předsedkyní místního Spolku paní a dívek a spolku Světlá. Narodily se jim dcery Jarmila a Ludmila, obě zemřely v dětském věku. Hluboký zármutek vyústil v dočasnou manželskou krizi (po smrti jejich první dcerky napsal Jan Neruda Baladu dětskou). H. rád cestoval, mnohokrát putoval po Šumavě, jako vychovatel syna plukovníka von Löweho zajel 1862–64 třikrát do Itálie, 1865 do Německa, s podporou Svatoboru 1875 k bratrovi Bedřichovi na Kavkaz, 1879 navštívil podruhé Slovensko. 1917 podepsal Manifest českých spisovatelů.

H. velmi rozsáhlé básnické dílo, které se v čase minimálně proměňovalo, čerpalo ze zpěvnosti lidové písně a vrcholů dosahovalo v lyrice. Bylo sdělné nejširšímu publiku a těšilo se mimořádné popularitě (H. byl nazýván slavíkem pootavským). Jeho těžiště spočívalo v přírodní lyrice (Lesní kvítí, 1873; Hořec a srdečník, 1884; Ptačí motivy, 1897; Rosa a jíní, 1899). Poezie vycházela z každodenních postřehů a reflexí, opírala se i o znalost botaniky. Básně s cestopisným obsahem tvořily druhou významnou část H. spisů (Básně 1–3, 1859–1865; Zpěvy pošumavského dudáka, 1899; Z pouti na Kavkaz, 1902). Nesporným vrcholem jsou básně inspirované životem hornouherských Cikánů jako symbolu svobodného, nespoutaného lidu, nebo těžkým osudem maďarizovaných Slováků (Cymbál a husle, 1876; Cigánské melodie; Nové cigánské melodie, 1897). Tato témata H. pro českou literaturu objevil a zaujal protirasistický a protimaďarský postoj, jeho slovakofilství mělo celonárodní dopad. Zásadní význam měly jeho pozdější knihy se slovenskou tematikou Apel k trůnu za vraždy v Černové (1908), Od Tater a Dunaje (1910), Slovensku [1917].

Třetí okruh H. poezie zahrnoval rodinnou lyriku, básně na oslavu mateřství, hlubokou lásku manželskou a otcovskou (V zátiší, 1883; Zaváté listy, 1886; Dumy a dojmy, 1899). V české poezii se básně podobného typu – včetně elegií za zesnulými dcerkami – objevily poprvé. Při velké nadprodukci se však v pozdějším H. díle motivy opakovaly. Skládal též básně příležitostné a výpravnou epiku s vlastenecko-didaktickým nebo historizujícím a vzdělávacím obsahem. K nejznámějším patřila skladba Dědův odkaz (1879). Časem vyvanuly H. dobové básnické povídky nebo verše deklarativně nacionálního zabarvení. V pozdní lyrice bilančního charakteru, kterou psal volným veršem, H. vyprávěl o samotě, stárnutí a smyslu poezie (Černé růže; V polích; Parnasie, vše 1900; V samotách, 1901; Cestou, 1903; Co hlavou táhlo, 1910; Stesky na stezkách starého zpěváka, 1920). Četné básnické skladby zhudebnili Antonín Dvořák, Karel Bendl či Pavel Křížkovský, Vítězslav Novák složil operu Dědův odkaz. Svoji poznávací hodnotu si uchovaly H. Vzpomínky literární (1911) na druhy z Máje. Dojmy ze svých cest a výletů H. zachytil také v kresbách, které publikoval v časopisech Obrazy života, Humoristické listy a Archeologické památky. 1865 se neúspěšně ucházel o místo profesora kreslení na pražské technice. V Osvětě 1871 uveřejnil studii O stavitelství XIX. století. Sbíral obrazy malířů 19. století a byl jejich respektovaným znalcem. Je pohřben na Vyšehradském hřbitově v Praze. Na rodném domě se nachází busta.

D: soupis: J. Kotalíková, A. H. Bibliografie, 1983.

L: výběr: OSN 11, s. 264–266; 28, s. 567; OSND 2/2, s. 1114; Toman 1, s. 329–330; Čeští spisovatelé 19. století, 1971, s. 66–69; HS 1, s. 432; LČL 2/1, s. 167–171 (s bibliografií a další literaturou); K. V. Prokop, O básnické činnosti A. H., 1885; F. Křemen, A. H., 1908; V. Martínek, A. H., 1910; K osmdesátce pootavského pěvce A. H., 1915; F. Tichý, A. H. a jeho dílo, 1915; A. I. Černý, A. H., 1920; J. V. Klíma, A. H., 1920; V. Novák, A. H., 1922; K uctění stých narozenin A. H., 1935; J. Kotalík – J. Křivánek, A. H. a Písek, 1960; cs.wikipedia.org (stav k 25. 3. 2020).

P: LA PNP, Praha, osobní fond A. H. (55 kartonů; inventář M. Krulichová, 1970, edice inv. č. 215); Prácheňské muzeum v Písku, Památník A. H.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Martin Kučera