ROUBÍK František 31.7.1890-5.5.1974

Z Personal
František ROUBÍK
Narození 31.7.1890
Místo narození Jindřichův Hradec
Úmrtí 5.5.1974
Místo úmrtí Praha
Povolání

53- Historik

61- Pedagog
Titul doc., PhDr., DrSc.
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=59595

ROUBÍK, František, * 31. 7. 1890 Jindřichův Hradec, † 5. 5. 1974 Praha, historik, archivář, pedagog

Syn tovární dělnice Barbory Roubíkové, dcery nádeníka. Jméno otce matrika neuvádí. R. maturoval na gymnáziu v Jindřichově Hradci. Ve svém rodišti získal první badatelské zkušenosti pod vedením faráře a černínského archiváře Františka Teplého. 1911–19 studoval historii a pomocné vědy historické na Filozofické fakultě české Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze. Během první světové války sloužil v rakousko-uherské armádě jako písař, 1917–18 byl vězněn posádkovými soudy v Praze a ve Vídni. 1919 obhájil disertační práci O knihách úřadu purkmistra hor viničných v Praze do roku 1547 (PhDr.). 1919–21 absolvoval první kurz Státní archivní školy. 1919–20 pracoval jako archivář v Archivu hlavního města Prahy a 1920–39 v Archivu ministerstva vnitra. Zde se podílel na archivní a spisové rozluce ČSR s Rakouskem, zpracoval a zpřístupnil významné archivní fondy a založil mapovou sbírku. 1939–45 byl referentem Ministerstva školství a národní osvěty. Dne 17. března 1939 byl R. pověřen řízením Státního historického ústavu v Praze poté, co z rasových důvodů musel z funkce ředitele odejít prof. Bedřich Mendl. Jelikož R. nemohl být přítomen na dvou pracovištích současně, vlastní provoz ústavu řídila dr. Milena Linhartová, což platilo i v období 1945–48. Za nacistické okupace R. zachránil cenné archivní dokumenty, včetně kartografických, a pomohl udržet vědecké společnosti. Po uzavření českých vysokých škol zaměstnal v ústavu studenty jako pomocné vědecké síly. Podařilo se mu zachránit knihovnu Československého historického ústavu v Římě, který nacisté zrušili. Byla tak udržována jistá kontinuita české historické vědy. Po osvobození R. organizoval vědeckou práci v ČSR jako přednosta odboru pro vědu na Ministerstvu školství a osvěty. 1949 ministerstvo definitivně opustil a začal se plně věnovat funkci ředitele Státního historického ústavu, jímž byl až do 1952. V nově konstituovaném Historickém ústavu Československé akademie věd (ČSAV) v Praze vedl 1953–1960 oddělení historické geografie. 1960 odešel do penze, ale 1968–70 ještě zasedal ve vědeckém kolegiu historie ČSAV.

Byl činný také pedagogicky. V rámci kurzů Státní archivní školy vyučoval 1930–43 novověkou diplomatiku, paleografii a dějiny správy. Na Filozofické fakultě UK v Praze, kde se 1934 habilitoval pro historickou vlastivědu, přednášel 1949–67 paleografii novověku. V oboru historické vlastivědy navazoval na práci Josefa Vítězslava Šimáka. Byl členem KSČN (od 1933) a Masarykovy akademie práce (od 1945). Roku 1952 získal titul DrSc. a 1953 se stal členem korespondentem ČSAV. Byl vědeckým redaktorem Bibliografie československé historie a členem Československé společnosti historické a Společnosti přátel starožitností. Kromě jiných ocenění obdržel státní vyznamenání Za zásluhy o výstavbu (1965) a Zlatou čestnou plaketu Františka Palackého za zásluhy ve společenských vědách (1970), udělovanou ČSAV.

Podstatnou část R. vědeckého bádání tvořilo archivnictví. Archivní obec dodnes využívá jím formulovaná hesla ve Slovníčku archivní terminologie (1954). Jako člen vědecké archivní rady se 1958–70 účastnil řešení zásadních otázek československého archivnictví. Podílel se na Zásadách pro archivní zpracování map a plánů (1959), které vznikly z podnětu vědecké archivní rady. R. rozsáhlá publikační činnost zahrnovala historickou geografii (především dějiny kartografie), historickou vlastivědu, sociální dějiny, dějiny správy, dějiny dopravy, novověkou diplomatiku a paleografii. Zabýval se historií Chodska a česko-jihoslovanských vztahů.

Monografiemi Počátky policejního ředitelství v Praze (1926), Ke vzniku správního rozdělení Čech z roku 1850 (1938) a Vývoj správního rozdělení Čech v letech 1850–1868 (1939) výrazně přispěl k poznání správních dějin Čech v 19. století. Sledoval vývoj správního systému od úředního či zákonodárného projednávání k realizaci, od kompetence úřadů k jejich personálnímu obsazení. Zajímal se také o ideový základ každé administrativy. Výsledky bádání o dějinách dopravy představil v knihách Silnice v Čechách a jejich vývoj (1938) a Od nosítek k trolejbusu (1956). Z pojednání, která se zabývala Chodskem, je nutno uvést Dějiny Chodů u Domažlic (1931) a Zápas Chodů za svobodu (1937). Historii Chodů popsal realisticky. Vyložil nejen jejich zvláštní právní postavení, ale i správní, náboženské a hospodářské poměry. Asi nejznámější R. práce Český rok 1848 (1931), předkládající syntetický obraz politického, sociálního a myšlenkového dění a jeho předpokladů, se obracela k širšímu okruhu čtenářů, zatímco edice Petice venkovského lidu z Čech k Národnímu výboru (1954) sloužila spíše odborníkům.

V historické vlastivědě R. vynikl Příručkou vlastivědné práce (1941), Přehledem vývoje vlastivědného popisu Čech (1940) a prací Soupis a mapa zaniklých osad v Čechách (1959). Vrcholným dílem v oboru historické geografie byl dvousvazkový Soupis map českých zemí (1. sv. 1952, 2. sv. 1955), jenž představuje první a zároveň poslední knižně vydaný soupis mapového bohatství Čech, Moravy a Slezska. R. měl organizační i autorský podíl na vydání Školního atlasu československých dějin (1959), Atlasu československých dějin (1965) a Atlasu Československé socialistické republiky (1966).

Dále sestavil cenné soupisy Časopisectvo v Čechách v letech 1848–1862 (1930) a Bibliografie časopisectva v Čechách z let 1863–1895 (1936). Syntézy Národnostní vývoj českých zemí (1946), Přehled českých dějin (1947) a Z českých hospodářských dějin (1948) měly popularizační charakter. R. publikoval články a recenze v odborných časopisech, často přispíval např. do Archivního časopisu. Cenné jsou jeho časopisecké studie, ve kterých charakterizoval mentalitu českého měšťanstva, studentstva a dělnictva v době tzv. neoabsolutismu. Ve dvacátých letech 20. století psal i politické statě do revue Nové Čechy pod pseudonymem A. Frank. Překládal ze slovinštiny.

R. dílo, vycházející z pramenných fondů centrálních úřadů, položilo věcný a metodický základ oboru historické vlastivědy (nebo též regionálních dějin) v rámci českého pozitivistického dějepisectví mezi světovými válkami. R. odkaz disponuje trvalou hodnotou, ačkoliv do širšího povědomí pronikly pouze jeho práce týkající se roku 1848, Chodska a přehledu českých dějin.

Oženil se 1920 s Eliškou, roz. Mužíkovou (* 6. 2. 1893 Kostelec nad Černými Lesy, † 15. 1. 1973). Z manželství se narodili synové Jiří (* 6. 1. 1922) a Ondřej (* 4. 9. 1927, † 2014). Jiří měl syna Martina, jenž se stal architektem. Ondřej vystudoval historii a zeměpis na Filozofické fakultě UK v Praze (PhDr.) a prosadil se především jako geograf. S otcem spolupracoval na přípravě atlasů.

D: výběr: Počátky policejního ředitelství v Praze, 1926; Registratura Národního výboru r. 1848, 1928; Osudy registratury Albrechta z Valdštejna a jeho jičínské komory, 1929; Časopisectvo v Čechách v letech 1848–1862, 1930; Český rok 1848, 1931; Dějiny Chodů u Domažlic, 1931; Valdštejnovo tažení na Slovensko 1626, 1935; Bibliografie časopisectva v Čechách z let 1863–1895, 1936; K vývoji poštovnictví v Čechách v 16. až 18. století, in: Sborník archivu ministerstva vnitra Republiky československé 10, 1937, s. 165–305; Regesta fondu militare archivu ministerstva vnitra RČS v Praze, 1., 1527–1589, 1937; Zápas Chodů za svobodu, 1937; Ke vzniku správního rozdělení Čech z roku 1850, 1938; Silnice v Čechách a jejich vývoj, 1938; Vývoj správního rozdělení Čech v letech 1850–1868, 1939; Přehled vývoje vlastivědného popisu Čech, 1940; Příručka vlastivědné práce, 1941; Národnostní vývoj českých zemí, 1946; Přehled českých dějin, 1947; Z českých hospodářských dějin, 1948; Soupis map českých zemí, 1, 1952, 2, 1955; Slovníček archivní terminologie (spolu s A. Haasem, J. Kollmannem a Z. Fialou), 1954; Petice venkovského lidu z Čech k Národnímu výboru, 1954; Od nosítek k trolejbusu, 1956; Soupis a mapa zaniklých osad v Čechách, 1959; Školní atlas československých dějin, 1959; Atlas československých dějin, 1965; Atlas Československé socialistické republiky, 1966.

L: MSN 6, s. 230; BL 3, s. 528; MČE 5, s. 378; MSB 3, s. 113; ČBS, s. 600; Tomeš 3, s. 57; J. Nuhlíček, K sedmdesátinám F. R., Archivní časopis 10, 1960, č. 3, s. 171–173; Z. Fiala, F. R. pětasedmdesátiletý, Archivní časopis 15, 1965, č. 3, s. 182–183; J. Vrbata, Doc. dr. F. R. osmdesátiletý, Archivní časopis 20, 1970, č. 3, s. 167–169; J. Polišenský, Historik a archivář, in: Lidová demokracie 5. 5. 1984, s. 5; Kutnar, s. 751, 852, 908–913, 986 (s fotografií); J. Hoffmannová, F. R. 110. výročí narození (31. 7. 1890 Jindřichův Hradec – 5. 5. 1974 Praha), in: Akademický bulletin 2000, č. 2, s. 7 (dostupné z: http://abicko.avcr.cz/miranda2/m2/archiv/2000/2/obsah/frantisek-roubik.html, stav k 6. 2. 2021); J. Hoffmannová – J. Pražáková, Biografický slovník archivářů českých zemí, 2000, s. 545–546; P. Holát, Před třiceti lety zemřel historik a archivář doc. PhDr. F. R., DrSc., Archivní časopis 54, 2004, č. 4, s. 280–283; týž, F. R. – bibliografie, 2005; týž, F. R. Neúnavný poutník mapou historie, 2007, passim (se soupisem pramenů a literatury); týž, F. R. versus František Graus, aneb Jak se stal „buržoazní“ a nikoliv „marxistický“ historik členem korespondentem ČSAV, in: Proměny diskursu české marxistické historiografie (Kapitoly z historiografie 20. století), 2008, s. 179–191, P. Vošahlíková, Devadesát let Historického ústavu AV ČR, in: Akademický bulletin 2012, č. 1, s. 24–26 (dostupné z: http://abicko.avcr.cz/2012/01/05/, stav k 6. 2. 2021); Akademická encyklopedie českých dějin, sv. V (H/1), J. Pánek (vědecký redaktor), 2019, s. 156, 272–273, 566–567 (se soupisem literatury); https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Roub%C3%ADk (stav k 6. 2. 2021, se soupisem díla). Nekrology: Z. Boháč – J. V. Horák, Člen korespondent ČSAV F. R. (1890–1974), in: ČSČH 22, 1974, č. 5, s. 788–789; G. Čechová, Rozloučení s F. R., Archivní časopis 24, 1974, č. 2, s. 115–117.

P: SOA, Třeboň, Sbírka matrik, matrika nar. řkt. f. ú. Jindřichův Hradec, 1886–1892, kniha 28, fol. 315; Archiv UK, Praha, f. Matriky UK, inv. č. 4, Matrika doktorů české Karlo-Ferdinandovy univerzity IV. (1917–1921), s. 1685.

VOJTĚCH SZAJKÓ