Stránka
Diskuse
Zobrazit zdroj
Historie

Zobrazení zdroje stránky BORECKÝ Jaromír 6.8.1869-8.5.1951

{{Infobox - osoba
| jméno = Jaromír BORECKÝ
| obrázek = Borecky Jaromir portret.PNG
| datum narození = 6.8.1869
| místo narození = České Budějovice
| datum úmrtí = 8.5.1951
| místo úmrtí = Praha
| povolání = 63- Spisovatel
73- Uměnovědec nebo historik umění
64- Překladatel
68- Redaktor nebo žurnalista

| jiná jména = 
}}

'''BORECKÝ, Jaromír,''' ''* 6. 8. 1869 České Budějovice, † 8. 5. 1951 Praha, básník, umělecký kritik, hudební historik, překladatel''

Narodil se jako syn rady zemského soudu, organizovaného
staročecha. Studoval na píseckém (1880–81) a na pražském
klasickém gymnáziu. Maturoval 1888. Klasickou, moderní
a orientální filologii poslouchal na české univerzitě v Praze,
1898 získal titul PhDr. na základě práce ''Abúl Kásim Fírdúsí''
u profesora J. Zubatého. Pokládal se hlavně za žáka J. Vrchlického,
avšak jeho orientace na srovnávací indoevropskou
literaturu z něho činila výjimečný zjev Vrchlického školy. Paralelně navštěvoval pražskou konzervatoř, kde se učil zpěvu,
skladbě a hudební teorii. Od 1891 působil jako knihovník
a 1920–30 jako ředitel Univerzitní knihovny v Praze,
od 1901 jako externí profesor literatury na Státní konzervatoři
hudby. 1894 se oženil se sólistkou baletu Národního
divadla v Praze Františkou, roz. šlechtičnou ze Schöpfů
(1862–1946). Ve své přednáškové a kritické činnosti se věnoval
světové i české literatuře, hudbě a hudebnímu divadlu,
byl prvním českým kritikem, který obrátil svou pozornost
k baletu. Od 1892 působil jako člen výboru Spolku českých
spisovatelů beletristů Máj, stal se spoluzakladatelem Překladatelského
spolku, Italsko-československé ligy a byl členem
poradního sboru pro knihovnictví a pro zpěvohru při
ministerstvu školství a národní osvěty a členem názvoslovné
komise ministerstva národní obrany. 1892–93 byl činný jako
hudební referent ''České Thalie'', 1893–1910 ''Národních listů'',
1919–39 ''Národní politiky'', ''Hudební revue'', ''Dalibora'' a jako
literární a hudebně dramatický referent ''Časopisu Českého''
''muzea'', ''Zvonu'', ''Obzoru literárního a uměleckého'', ''Lumíru'',
''Světozoru'' a jako literární redaktor ''Topičova sborníku''. Byl členem
mladočeské strany, patřil ke stoupencům K. Kramáře
a k aktivním účastníkům kulturní rezistence za první světové
války, 1917 se stal signatářem ''Manifestu českých spisovatelů''.
Od 1915 byl dopisujícím, od 1923 řádným členem České
akademie věd a umění.

B. byl předním básníkem a překladatelem školy J. Vrchlického.
Spolu s přáteli J. Kvapilem a O. Auředníčkem vyšel
z parnasismu svého učitele, v poezii ale uplatňoval prvky
symbolismu a dekadence, čímž se nestal Vrchlického epigonem,
nýbrž průkopníkem nového pojetí poezie, které o něco
později začala pěstovat generace České moderny a zejména
''Moderní revue''. Z této trojice byl B. nejpůvodnějším básníkem,
vědomě rozvíjejícím Vrchlického program otevřenosti
české literatury světovým slovesným proudům, usilujícím
však současně o střídmé vyjadřovací prostředky, maximální
hudebnost verše a téměř exaktně přesnou formu. Náladovost,
snovost, smyslnost a pocity únavy a rezignace, předznamenávající
českou dekadenci, se projevily v B. prvotině
''Rosa mystica'' (1892) i ve sbírce ''Básníkův kancionál''. ''Láska''
(1905) s autostylizací do středověkého truvéra. Nejen kult
smrti, nýbrž i zájem o sociální aspekty vstoupily do třetí
sbírky ''Zpěvy života'' (1911), zatímco v poslední ''Pršely růže''
(1920) se melancholicky uzavřel před ataky vnějšího světa.
Společensky apelativní sloky, uveřejňované v časopisech
např. za obou světových válek, knižně nevydal. V pozůstalosti
se zachovala nepublikovaná díla básnická, prozaická
i dramatická. V prozaickém diptychu ''Na cizím'' (1920) konfrontoval
domov a svět. Rozsáhlé je B. překladatelské dílo
z francouzštiny (É. Zola, G. de Maupassant, G. Flaubert,
A. Daudet aj.), italštiny (G. d’Annunzio, R. Bracco), španělštiny
(J. Echegaray), ruštiny (K. Balmont), polštiny (A. Mickiewicz,
S. Wyspiański), slovinštiny (F. Prešeren), perštiny
(A. Fírdúsí, O. Chajjám), turečtiny, švédštiny, portugalštiny,
němčiny (Riemannův ''Katechismus dějin hudby'') a angličtiny
(Wildeův ''Obraz Doriana Graye''). S J. Zubatým prvně do češtiny
přeložil ''Kálidásu''. Jeho překlady se staly živou součástí
národní literatury. Jako kritik nevybočil z okruhu tradičního
pojetí ''Lumíru'' a řídil se dojmovou a kulturněhistorickou
metodou J. Vrchlického, největší význam mají jeho detailně
informující hudební referáty. 1897–99 vydal pětisvazkovou
antologii ''Česká poezie 19. věku'', 1915–42 spoluredigoval
''Sborník Společnosti J. Vrchlického'', 1938–45 ''Sborník světové''
''poezie'' ap. Napsal libreto k opeře J. R. Rozkošného ''Krakonoš''
(1890), ''Stručný přehled dějin české hudby'' (1906, rozšířené
vydání 1928), který zůstává cenným kompendiem, dále literárněhistorické
portréty přátel a významnou příručku ''Pravidla''
''katalogu základního'' (1925).

'''D:''' M. Vinařová, J. B., 1972 (spolu s inventářem pozůstalosti); J. B., 1969
(kde bibliografie).

'''L:''' PhDr. J. B. 1869–1939, 1939; Kunc 1, s. 53n.; J. Pilař, První čeští dekadenti
a symbolisté, 1946 (disertace); LČL 1, s. 269n.; OSN 28, s. 121;
OSND 1/1, s. 682; MČE 1, 518; SDLČ, s. 455; DČD 2, s. 209; Tomeš
1, s. 117.

'''P:''' LA PNP Praha.

'''Ref:''' [https://biblio.hiu.cas.cz/authorities/71891 Bibliografie dějin Českých zemí]

Martin Kučera
     
[[Kategorie:C]]
[[Kategorie:63- Spisovatel]]
[[Kategorie:73- Uměnovědec nebo historik umění]]
[[Kategorie:64- Překladatel]]
[[Kategorie:68- Redaktor nebo žurnalista]]
[[Kategorie:1869]]
[[Kategorie:České Budějovice]]
[[Kategorie:1951]]
[[Kategorie:Praha]]