StránkaDiskuseZobrazit zdrojHistorie HELFERT Vladimír 24.3.1886-18.5.1945

Vladimír HELFERT
Narození	24.3.1886
Místo narození	Plánice (u Klatov)
Úmrtí	18.5.1945
Místo úmrtí	Praha
Povolání	73- Uměnovědec nebo historik umění 62- Osvětový nebo veřejný činitel
Citace	Biografický slovník českých zemí 23, Praha 2020, s. 447-448
Trvalý odkaz	http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=47145

HELFERT, Vladimír, * 24. 3. 1886 Plánice (u Klatov), † 18. 5. 1945 Praha, hudební vědec, dirigent, pedagog, organizátor hudebního života

Pravnuk Josepha H. (1791–1847), vnuk Josefa Alexandra H. (1820–1910). Otec Zdeněk H. (1849–1891) pracoval jako ředitel plánického a inspektor bechyňského velkostatku; bratr Jaroslav H. (1883–1972) se stal historikem umění. H. prastrýcem byl Jindřich Fügner (1822–1865), spoluzakladatel Sokola. H. studoval 1896/97 na gymnáziu v Táboře a 1897–1904 na Smíchově (Praha). Na filozofické fakultě pražské univerzity si zapsal zeměpis, dějepis (u Jaroslava Golla, Josefa Pekaře a Josefa Šusty) a estetiku (u Otakara Hostinského). Současně se soukromě vzdělával v klavírní hře a hudební teorii u Bohumila Vendlera. Na doporučení Hostinského poslouchal 1906/07 na univerzitě v Berlíně přednášky hudebních vědců Johannese Wolfa, Hermanna Kretzschmara a Carla Stumpfa. Po návratu ze studijního pobytu obhájil disertaci Jiří Benda a Jean Jacques Rousseau (PhDr. 1908).

1909–19 učil dějepis a zeměpis na Českoslovanské obchodní akademii v Praze, zároveň zahájil vědeckou a hudebně-kritickou činnost, spolupracoval s Hostinského žáky Zdeňkem Nejedlým, Otakarem Zichem a Josefem Bartošem, uveřejňoval příspěvky v časopisech Dalibor a Smetana a na straně Nejedlého se zapojil do polemik mezi stoupenci Antonína Dvořáka a Bedřicha Smetany. Zaměřil se na analýzu a kritickou obhajobu Smetanovy tvorby. Rozsáhlou monografii Hudební barok na českých zámcích. Jaroměřice za hraběte Jana Adama z Questenberku († 1752), která byla publikována 1916, věnoval české zámecké barokní hudbě. V průběhu první světové války spolupracoval s Maffií, 1918 vydal brožuru Naše hudba a český stát.

V září 1919 přesídlil na Moravu. Byl jmenován profesorem gymnázia ve Vyškově a poté služebně přikázán do Brna, kde 1921–26 vyučoval na I. a II. státní reálce. Začal spolupracovat s bratrem Jaroslavem, 1919 v Moravském zemském muzeu společně založili Hudební archiv. Na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity se 1921 habilitoval na základě spisu Hudba na Jaroměřickém zámku; téhož roku tam otevřel seminář hudební vědy a zahájil přednášky. 1926 byl jmenován mimořádným a 1931 řádným profesorem, 1935/36 vykonával funkci děkana. Svůj zájem o 18. století orientoval na české hudebníky v zahraničí; vydal rozsáhlou dvojdílnou monografii Jiří Benda. Příspěvek k problému české hudební emigrace (1929, 1934). U příležitosti smetanovských oslav uveřejnil několik publikací o tomto skladateli. Ucelený kritický pohled na směřování soudobé hudební tvořivosti podal v práci Česká moderní hudba (1936). Spis vyvolal polemickou reakci hudebního historika a kritika Františka Paly v časopisu Smetana, jíž se H. bránil brožurou Útok na českou moderní hudbu (1937). Ve druhé polovině třicátých let se H. zabýval janáčkovskými studiemi, jejichž výsledky vtělil 1939 do monografie Leoš Janáček. Obraz životního a uměleckého boje. 1. V poutech tradice. Průkopnický význam měly H. metodologicky zaměřené Poznámky k otázce hudebnosti řeči a Periodisace dějin hudby (obě 1938), v nichž navázal na podněty českého strukturalismu. H. také redigoval osobní část Pazdírkova hudebního slovníku naučného (1933–39), založil edici starých hudebních památek Musica antiqua bohemica (1934) nebo hudebně-vědecký sborník Musikologie (1938). V učebnici Základy hudební výchovy na nehudebních školách (1930) navrhl nový systém výuky na středních školách.

V dirigentské praxi ho ovlivnil Ludvík Vítězslav Čelanský. 1920–39 H. řídil amatérské Orchestrální sdružení v Brně, s nímž mj. nastudoval a provedl Smetanovu Mou vlast. Rovněž spoluzakládal Jubilejní nadaci B. Smetany (1924) a Společnost L. Janáčka (1934), působil ve výboru Klubu moravských skladatelů a Státního ústavu pro lidovou píseň, jíž 1934–39 předsedal. Od 1926 byl členem zkušební komise pro učitelství na středních a hudebních školách a na učitelských ústavech, 1934 se řadil ke spoluzakladatelům Společnosti pro hudební výchovu. Jako hudební referent, kritik a publicista soustavně přispíval do deníků České slovo (1918–21), Národní osvobození, Socialistická budoucnost (1919–20), Rovnost (1920), Moravské noviny (1922–23) a Ruch (1925–28). Založil a společně s Ludvíkem Kunderou 1924–28 redigoval časopis Hudební rozhledy, orientovaný na aktuální hudební dění.

Ve třicátých letech se angažoval také politicky. S Bedřichem Václavkem zasedal v redakčním kruhu časopisu Index (1933–39), spolupracoval se Společností pro kulturní a hospodářské sblížení s novým Ruskem a Levou frontou, stál u vzniku Výboru pro pomoc demokratickému Španělsku. S Erichem Steinhardem připravil monografii Geschichte der Musik in der Tschechoslovakischen Republik (1936), první práci shrnující podíl českojazyčných a německojazyčných skladatelů v jednotném státu (vyšla též francouzsky). Po německé okupaci ČSR působil v odbojové organizaci Obrana národa. V listopadu 1939 byl zatčen gestapem a vězněn v Brně na Špilberku a v Kounicových kolejích, dále ve Vratislavi a ve Wohlau (dnes Wołów). Korespondence se spoluvězněm Jurou Sosnarem v podobě motáků a H. literární plány z let 1941–42 vyšly knižně (Hovory tužkou, 1956). V lednu 1942 byl ze zdravotních důvodů propuštěn a v Praze se podrobil operaci ve Vinohradské nemocnici. Za války ve spolupráci s literárním historikem Antonínem Škarkou připravoval edici Jistebnického a Komenského kancionálu a Thesaurus české duchovní písně. Žil střídavě v Miřeticích (u Vlašimi), Stupčicích (u Tábora) a v Praze. V Miřeticích byl v červnu 1944 zatčen gestapem podruhé a internován v Praze na Pankrác a do terezínské Malé pevnosti, kde se nakazil skvrnitým tyfem, jemuž krátce po osvobození podlehl.

D: I. Poledňák, Soupis prací V. H., in: Musikologie 5, 1958, s. 253–313; výběr: Smetanismus a Wagnerianismus, 1911; Motiv Smetanova „Vyšehradu“ (Studie o jeho genesi), 1917; Smetanovské kapitoly, 1917; L. V. Čelanský a Česká filharmonie (Dokument k hudebním poměrům 1918–19), 1919; Contributio alla storia della „Marseillaise“, in: Rivista musicale italiana 29, 1922, s. 622–638; Muzika Blahoslavova a Philomatova, in: Sborník Blahoslavův, 1923, s. 121–151; Hudba na Jaroměřickém zámku. František Míča 1696–1745, 1924; Tvůrčí rozvoj Bedřicha Smetany I. Preludium k životnímu dílu, 1924; Bedřich Smetana, 1924; Zur Entwickelungsgeschichte der Sonatenform, in: Archiv für Musikwissenschaft 7, 1925, s. 117–146; Pohled na Bedřicha Smetanu, 1934; Prof. Frant. Waic, 1935; Česká hudební tvořivost před Smetanou, 1935; František Neumann, 1936; Histoire de la musique dans la République Tchéchoslovaque, 1936, resp. Geschichte der Musik in der Tschechoslovakischen Republik (s E. Steinhardem, 2., rozšířené vyd. jako Die Musik in der Tschechoslovakischen Republik, 1938); Česká moderní hudba. Studie o české hudební tvořivosti, 1936; Periodisace dějin hudby (Příspěvek k otázce logiky hudebního vývoje), in: Musikologie 1, 1938, s. 7–26.

L: výběr: HS 1, s. 417–421; MGG 8 (Personenteil), sl. 1236–1238; Pazdírek, s. 379–381; Index 8, 1936, č. 3, s. 26–35; B. Štědroň, Dr. V. H. (Přehled práce českého učence), 1940; J. Racek, V. H., in: ČMM 66, 1946, s. 108–117; T. Straková, V. H. a jeho tvůrčí odkaz, 1956; P. Novák, V. H. – tvůrce Janáčkova archivu, in: Musikologie 5, 1958, s. 181–221; V. H. Pokrokový vědec a člověk. Studie, korespondence a vzpomínky, J. Vysloužil – R. Pečman (eds.), in: příloha SPFFBU, H 9, 1975; S. Přibáňová, Pozůstalost V. H., in: ČMZM 61, 1976, 159–170; J. Hanzal, Zdeněk Nejedlý a V. H. v dopisech, in: Z bojů o českou kulturu, 1979, s. 165–274; S. Přibáňová, V. H. v rozhlase, in: ČMZM 67, 1982, s. 133–141; J. Smolka, V. H. – Mirko Očadlík. Korespondence, in: Živá hudba 8, 1983, s. 253–300; V. H. v českém a evropském kontextu, R. Pečman (ed.), 1987; I. Poledňák, V. H., in: Hudební věda. Historie a teorie oboru 1, 1988, s. 206–214; R. Pečman, V. H., 2003; O. Pivoda, V. H., zakladatel Hudebního archivu Moravského zemského muzea, in: Musicologica brunensia 50, 2016, s. 127–137; J. Procházková, V. H. ve Státním ústavu pro lidovou píseň, in: tamtéž, s. 139–156; S. Šindlářová, XYZ. H. účast v protinacistickém odboji, in: tamtéž, s. 179–186; M. Zapletal, Proměny a konstanty H. psaní o Janáčkovi, in: tamtéž, s. 237–271; http://www.ceskyhudebnislovnik.cz (stav k 31. 10. 2019); http://encyklopedie.brna.cz (stav k 31. 10. 2019).

P: MZM, Brno, Oddělení dějin hudby, osobní fond V. H.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Ondřej Pivoda