StránkaDiskuseZobrazit zdrojHistorie HELLMESSEN Anton 23.5.1854-3.4.1930

Anton HELLMESSEN
Narození	23.5.1854
Místo narození	Bezděkov (Roudnice nad Labem)
Úmrtí	3.4.1930
Místo úmrtí	Chiusa/Klausen (Itálie)
Povolání	74- Architekt 61- Pedagog
Citace	Biografický slovník českých zemí 23, Praha 2020, s. 466
Trvalý odkaz	http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=47218

HELLMESSEN, Anton (též HELLMÉSSEN, Helmessen, Hellmehsen), * 23. 5. 1854 Bezděkov (Roudnice nad Labem), † 3. 4. 1930 Chiusa/Klausen (Itálie), architekt, návrhář, pedagog

Syn pozemkového komisaře Antonína H. a Hermíny, roz. Matzurové. Po studiu na německé technice v Praze působil jako architekt ve Vídni a profesor na Uměleckoprůmyslové škole ve Štýrském Hradci. 1885–1904 byl profesorem na pražské Uměleckoprůmyslové škole, kde do 1898 vedl obor zpracování kovů, a současně na pražské AVU, kde učil umění perspektivy. Působil také jako kurátor pražského Uměleckoprůmyslového musea a Galerie moderního umění. Spolu s Karlem Krattnerem založili Spolek německých výtvarných umělců v Čechách. 1904 byl povolán na místo ředitele odborné školy na zpracování dřeva v Halleinu (u Salcburku) a 1907–12 řídil státní řemeslnou školu v Innsbrucku. Po penzionování zůstal v jižním Tyrolsku, připojeném 1918 k Itálii. Jeho publikační činnost se soustředila do časopisu věnovaného architektuře Deutsche Arbeit, v němž se věnoval kritice historismu i secese a prosazoval racionální architekturu ve smyslu tvorby Gottfrieda Sempera nebo Otto Wagnera. V článcích o uměleckém řemeslu propagoval hnutí Arts & Crafts. V architektonické tvorbě se zaměřil na pomníky, dnes nedochované (právníka a poslance Dr. Franze Schmeykala v České Lípě, hudebního skladatele Václava Jindřicha Veita v Litoměřicích, či sochaře Emanuela Maxe ve Sloupu v Čechách). H. spolupracoval s Harrachovou sklárnou v Novém Světě (v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze je uložena skleněná nádoba podle jeho návrhu). Kolem 1900 se H. zabýval rovněž knižní vazbou. Pro Bílinu-Kyselku navrhl a se sochařem Karlem Wilfertem snad i postavil novorenesanční obelisk s bronzovou plaketou signovanou Aloisem Reinitzerem a datovanou do 1897. Jeho manželka Gustava (* 1864 Liebenau /u Štýrského Hradce/) byla malířkou portrétů, žánrových obrazů a také miniatur na slonové kosti.

D: Náhrobek kapelníka a hudebního skladatele Eduarda Tauwitze, Olšanské hřbitovy, Praha.

L: J. Matějček, Almanach akademie výtvarných umění v Praze, 1926, s. 59; Toman 1, s. 319; BL 1, s. 592–593; Umělecké památky Čech 1, 1977, s. 78; Společnost pro podporu německé vědy, umění a literatury v Čechách 1891–1945, A. Míšková – M. Neumüller (eds.), 1994, s. 169; J. Vybíral, Německá architektura v Praze v letech 1900–1918. Tvůrci a záměry, in: Umění 51, 2003, s. 306–324; Architekti, s. 228; NEČVUD, s. 277; De Gruyter, Allgemeines Künstlerlexikon, Bd. 71, Berlin–Boston 2011, s. 367.

P: SOA, Litoměřice, Sbírka matrik, matrika N řkt. f. ú. Roudnice, sign. L 134/13 (1838–1854), fol. 230.

Pavel Vlček