StránkaDiskuseZobrazit zdrojHistorie HAVLÍČEK Jaroslav 3.2.1896-7.4.1943

Jaroslav HAVLÍČEK
Narození	3.2.1896
Místo narození	Jilemnice
Úmrtí	7.4.1943
Místo úmrtí	Praha
Povolání	63- Spisovatel
Citace	Biografický slovník českých zemí 23, Praha 2020, s. 345-346
Trvalý odkaz	http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=48607

HAVLÍČEK, Jaroslav, * 3. 2. 1896 Jilemnice, † 7. 4. 1943 Praha, spisovatel

Syn učitele Josefa H. (* 24. 9. 1864 – 1927) a Julie, roz. Knýové (1865–1929), bratr Josefa H. (* 1893). Otec pocházel z Hrabačova (dnes č. o. Jilemnice), kde rodina vlastnila hostinec U České lípy. Zapojoval se do veřejného a kulturního dění, psal příležitostné verše, byl kronikářem Jilemnice. Matka byla dcerou hraběcího nadlesního z okolí Chlumce nad Cidlinou. Rodina bydlela v jilemnické Dolení ulici.

Na reálce v Jičíně H. maturoval 1913 (tento rok zpětně hodnotil jako zlomový okamžik v životě. Svědčil o tom i název Poslední rok, jímž zamýšlel pojmenovat román odehrávající se v Jivně během posledních předválečných bezstarostných prázdnin). Jako talentovaný kreslíř usiloval o studium na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. Rodiče s tím nesouhlasili, na jejich přání proto 1914 absolvoval abiturientský kurz při obchodní akademii v Chrudimi. Poté si zapsal obchodní vědy na České vysoké škole technické v Praze. Za první světové války narukoval 1915 jako jednoroční dobrovolník k 74. pěšímu pluku do Kadaně a navštěvoval důstojnickou školu. Bojoval na ruské a italské frontě, dvakrát se léčil v jilemnickém lazaretu, po skončení války se ještě účastnil vojenského tažení na Slovensko.

Od 1919 po celý život pracoval jako úředník v Živnostenské bance v Praze. Současně dálkově pokračoval ve studiu obchodních věd, školu však nedokončil. 1921 se oženil s Marií Krausovou (1898–1995), dcerou jilemnického mydláře, s níž měl syna Zbyňka (1922–1969), surrealistického básníka a klinického psychologa, a dceru Evu (* 1924), absolventku Uměleckoprůmyslové školy v Praze. Jeho rodina žila nejprve v Praze- -Krči, 1929 si H. s bratrem postavili dvojdomek na Spořilově. H. patřil k předním představitelům české psychologické prózy třicátých a čtyřicátých let 20. století. V povídkách, novelách a románech se projevil jako analytik myšlení a cítění osob, jejichž sny, touhy a snaha o sebeuplatnění zůstaly nenaplněny. Uměl téměř naturalisticky vystihnout narušené duševní stavy a tragiku extrémních životních situací. Pracoval s motivy osudovosti lidského života, viny a neodvratného trestu. Většinu děl zasadil do maloměsta přelomu 19. a 20. století, hlavním zdrojem inspirace mu byla atmosféra Jilemnice. Realisticky zachytil postupnou degeneraci a rozpad hodnot starého (měšťanského) světa.

Počátky H. literární tvorby spadaly ještě do Jilemnice, kdy vznikla např. literárně-dramatická pásma pro tamní silvestrovské kabarety. V Praze na ně H. navázal psaním veršů příležitostně publikovaných od 1924 časopisecky. Básně z let 1921–27 seřadil do dvou nevydaných sbírek Básně z kufru a Dodatky. Přestože se k poezii opakovaně vracel, jeho doménou se stala próza. Vedle intimních prací jako byly vzpomínkově laděná Máňa, rekapitulace manželství přerůstající v deník, jejž si vedl 1926–30, začal ve druhé polovině dvacátých let psát fiktivní prózu, převážně lyrické povídky různých tematických okruhů. K pokusům o rozsáhlejší novely náležely Muž sedmi sester, Sekera u kořene, Zánik městečka Olšiny, první verze novely Jaro v domě nebo nedokončený román Holanovy děti. Většina H. krátkých próz zůstala rozptýlena v dobových periodikách (Zvon, Národní listy, Cesta, Lumír, České slovo, Sever a východ). Povídky a rané novely vyšly knižně až po H. smrti, často s velkým časovým odstupem. Zásluhu na jejich uveřejnění měl editor H. díla Josef Rumler a vdova Marie H., která pečovala o manželův odkaz. Značný vydavatelský rozptyl byl podmíněn také tím, že H. na rozsáhlých prozaických dílech pracoval poměrně dlouho. Přepadán pochybnostmi o jejich kvalitě, se k nim vracel, někdy i po několikaleté přestávce. Neustále promýšlel a dotvářel definitivní složení cyklů, do nichž řadil krátké prózy. Svědčila o tom řada verzí jednotlivých próz či množství zaznamenaných nápadů dochovaných v autorově pozůstalosti. Tvůrčí rozpaky a intenzivní hledání, které provázely H. počiny, spolu s jeho předčasnou smrtí způsobily, že řada podnětů zůstala nevyužita a některá díla nedokončena. Patřil k nim jilemnický prozaický cyklus, na němž H. pracoval téměř celoživotně, nebo romaneto Smaragdový příboj ze sklonku jeho života.

Jeho stěžejní prózy vyšly až ve druhé polovině třicátých, resp. na počátku čtyřicátých let. 1935 H. dokončil román Petrolejové svítilny, který nakladatel z komerčních důvodů vydal pod názvem Vyprahlé touhy. K příběhu svérázné Štěpky Kiliánové, žijící na přelomu 19. a 20. století na maloměstě, vzdorující jeho zvyklostem i předsudkům a toužící prožít život naplno, se H. znovu vrátil s úmyslem jej rozšířit na pravděpodobně třídílnou maloměstskou ságu. Záměr již nedokončil, do finální podoby dovedl pouze první díl – Petrolejové lampy, vydaný rok po autorově smrti. Román Neviditelný byl publikován 1937. Definitivní verzi předcházela 1931 stejnojmenná povídka. Dramatický příběh s prvky hororu vyprávěl protagonista Petr Švajcar, reprezentant nastupující podnikatelské generace, který se vypracoval navzdory výchozím těžkým sociálním poměrům. K úspěchu mu měl pomoci i výhodný sňatek. Švajcarův chladný kalkul narušil nevypočitatelný osud v podobě dědičného rodového šílenství. Román vynikal pronikavou sondou do myšlenkového světa hlavního hrdiny, výstižným popisem psychické nemoci, stejně jako popisem přízračné atmosféry domu. Neviditelný se setkal s velkým ohlasem již v době vydání, 1938 získal první cenu ČAVU. O rok později H. uveřejnil román Ta třetí. Jeho hrdinou byl Jiří Mánek, jehož životní bezradnost se projevovala neschopností odpoutat se od matky a zvolit si mezi dvěma ženami. Mánkova smrt v závěru příběhu, u níž nelze rozpoznat, zda se jednalo o sebevraždu, se stala dokladem jeho nevyzrálé osobnosti. 1940 následoval H. román Helimadoe, jenž ve svém názvu skrývá jména pěti sester vychováváných podivínským otcem, venkovským lékařem, který jim život vtěsnal do rituálu předepsaných činností. Jejich příběh byl vtělen do nostalgické vzpomínky vypravěče na čas dospívání a prvního milostného vzplanutí. Baladická novela Synáček byla vydána 1942. Vyprávěla příběh stárnoucího maloměstského bonvivána, který teprve v lásce k umírající dceři kamaráda nalezl smysl života a po jejím skonu psychicky vyhasl a zemřel. Synáčkův konec anticipoval i úděl autora, k jehož smrti přispěly následky dlouhodobého vyčerpání, ale také aféra kolem jeho cyklu pěti eroticky laděných povídek Neopatrné panny, které H. napsal 1927–30 a vydal 1941. Vzápětí protektorátní Ministerstvo školství a národní osvěty zakázalo šířit knihu mezi osobami mladšími osmnácti let a označilo ji za nebezpečnou pro mravní vývoj mládeže. Byl pochován v Jilemnici. Na rodném domě byla umístěna pamětní deska.

Brzy se o H. dílo začala zajímat kinematografie. Podle filmové povídky Skleněný vrch vznikl snímek Barbora Hlavsová (1942, scénář Karel Steklý, režie Martin Frič). Adaptace se dočkaly i další H. prózy, např. Petrolejové lampy (1971, režie Juraj Herz), Neviditelný (1965, režie Jiří Bělka; 1988 s názvem Prokletí domu Hajnů, režie Jiří Svoboda), Ta třetí (1968, režie Jaroslav Balík; 2001, režie Dušan Klein), Helimadoe (1992, režie Jaromil Jireš). H. texty se dočkaly také rozhlasových a divadelních dramatizací.

L: LČL 2, s. 109–111 (se soupisem díla a literatury do 1987); Tomeš 1, s. 432; J. Rumler, Epik J. H., 1973; F. Všetička, Románová iniciativa J. H., in: Česká literatura 39, 1991, č. 1, s. 61–66; Siluety a tváře J. H., in: Hlavní téma: Psychologická próza, 1994, s. 99–143 (soubor příspěvků); M. Mravcová, Filmový osud románových děl J. H., in: Iluminace. Časopis pro teorii, historii a estetiku filmu 6, 1994, č. 1, s. 5–45; J. K. Červenka, Podivuhodná poetika H. Helimadoe, in: Česká literatura 45, 1997, č. 3, s. 303–311; N. Mlsová, „Velké dílo“ Emila Škvora, in: Neznámí (autoři) – neznámé (texty), 1999, s. 291–300; H. Taudyová, Zpráva o pozůstalosti J. H., in: Literární archiv. Sborník Památníku národního písemnictví 31, 1999, s. 214–223; M. Hybler, H. obscenita seriálního sexu, in: Kritická příloha Revolver Revue 27, 2003, s. 8–12; N. Mlsová, Člověk na rozhraní, 2005; M. Havlíčková – N. Mlsová – H Taudyová, Neklidné srdce. Vzpomínky, Reflexe, Literární místopis, Korespondence, 2006; M. Mravcová, Komentář, in: J. H., Neviditelný, 2006, s. 487–517; Fascinace neviditelností. Studie k interpretační rozmanitosti díla J. H., J. Fulka – J. Novotný (eds.), 2009; J. Kotrlová, Literární odkaz J. H., in: J. H., Neviditelný, 2012, s. 439–442; N. Mlsová, Zánik a stvoření, in: J. H., Zánik městečka Olšiny, 2013, s. 101–105; J. Češka, Vyprávění jako inscenace spravedlnosti (k četbě H. Neviditelného), in: týž, Průzračnost tvorby v zrcadle literatury, 2014, s. 33–52; M. Mravcová, Doslov. Neviditelný – psychologický román J. H. z roku 1937, in: J. H., Neviditelný, 2016, s. 471–498; Spořilov. Komunita a její osobnosti, 2017, F. Rejl – D. Vernerová (eds.), s. 40–41; http://www.jaroslavhavlicek.cz/ (stav k 8. 7. 2019).

P: LA PNP, Praha, fond J. H. (osobní fond); Krkonošské muzeum, Jilemnice, fond J. H.; SOA, Zámrsk, řkt. f. ú. Jilemnice, matrika nar. 1894–1913, sign. 6809, fol. 25.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Nella Mlsová