BARTÍK Josef 30.6.1897-18.5.1968: Porovnání verzí
(BARTÍK_Josef_1897-1968) |
|||
Řádka 2: | Řádka 2: | ||
| jméno = Josef BARTÍK | | jméno = Josef BARTÍK | ||
| obrázek = No male portrait.png | | obrázek = No male portrait.png | ||
− | | datum narození = 1897 | + | | datum narození = 30.6.1897 |
− | | místo narození = Stachy | + | | místo narození = Stachy u Prachatic |
− | | datum úmrtí = 1968 | + | | datum úmrtí = 18.5.1968 |
| místo úmrtí = Praha | | místo úmrtí = Praha | ||
| povolání = 45- Voják nebo partyzán | | povolání = 45- Voják nebo partyzán | ||
| jiná jména = | | jiná jména = | ||
− | }} | + | }} |
+ | |||
+ | '''BARTÍK, Josef,''' ''* 30. 6. 1897 Stachy u Prachatic, † 18. 5. 1968 Praha, generál'' | ||
+ | |||
+ | Vyrostl ve skromných poměrech u strýce. 1908–15 navštěvoval | ||
+ | Vyšší reálné gymnázium v Sušici. V dubnu 1916 byl | ||
+ | jako jednoroční dobrovolník odvelen na italské bojiště, kde | ||
+ | byl zajat. V lednu 1917 se přihlásil do československých dobrovolnických | ||
+ | jednotek v Itálii. Na italské frontě bojoval jako | ||
+ | velitel čety a velitel výzvědného oddílu do 30. 5. 1918, kdy | ||
+ | byl na Piavě těžce raněn. Od poloviny října 1919 vykonával | ||
+ | funkci referenta pro Rumunsko a Itálii na zpravodajském oddělení | ||
+ | Hlavního štábu ČSA. Později se stal referentem pátrací | ||
+ | skupiny a od ledna 1935 byl pověřen vedením obranné sekce | ||
+ | 2. (zpravodajského) oddělení. Zasloužil se o mnohé úspěchy | ||
+ | československé kontrarozvědky. 14. 3. 1939 odletěl se skupinou | ||
+ | zpravodajců do Velké Británie. Od května 1939 plnil | ||
+ | zpravodajské úkoly v Polsku a od listopadu 1939 do června | ||
+ | 1940 vedl 2. oddělení Vojenské správy Československého | ||
+ | národního výboru ve Francii. Pak pracoval v II. (zpravodajském) | ||
+ | odboru MNO ve Velké Británii a od června 1941 do | ||
+ | února 1942 zastával funkci přednosty 2. oddělení obranného | ||
+ | zpravodajství (II. odbor MNO), 1942–45 přednosty zpravodajského | ||
+ | odboru MV. 1. 3. 1945 odešel do Košic s pověřením | ||
+ | organizovat obranné zpravodajství a státní bezpečnost | ||
+ | v osvobozené vlasti. Od 10. 4. 1945 do 15. 1. 1946 byl přednostou | ||
+ | odboru politického zpravodajství MV. V srpnu 1945 | ||
+ | získal hodnost brigádní generál. Po nuceném odchodu z MV | ||
+ | byl přidělen k I. odboru MNO, kde se stal náhradníkem, | ||
+ | prozatímním předsedou a předsedou odvolacího kárného výboru. | ||
+ | 9. 3. 1948 byl zatčen a 7. 9. 1948 odsouzen za údajné vyzrazení služebního tajemství a zneužití funkce k pěti letům | ||
+ | těžkého žaláře, ke ztrátě čestných vyznamenání a zbaven hodnosti. | ||
+ | Prošel vězením v „Domečku“, na Mírově, Pankráci, | ||
+ | Ruzyni a v Leopoldově. 1953 byl propuštěn, pracoval pak | ||
+ | jako zásobovač v Ústavu péče o matku a dítě v Praze-Podolí. | ||
+ | 25. 11. 1965 byl v plném rozsahu rehabilitován. | ||
+ | |||
+ | '''L:''' F. Moravec, Master of Spies. The Memoirs of General František Moravec, | ||
+ | New York 1975; týž, Špión, jemuž nevěřili, Toronto 1977; J. Koutek, Tichá | ||
+ | fronta, 1985; J. a S. Kokoškovi, Spor o agenta A 54, 1994; J. Kuklík – J. Němeček, | ||
+ | Proti Benešovi!, 2003; Tomeš 1, s. 48. | ||
+ | |||
+ | '''P:''' Část pozůstalosti ve VÚA v Praze. | ||
+ | |||
+ | Zlatica Zudová-Lešková | ||
− | |||
− | |||
[[Kategorie:D]] | [[Kategorie:D]] | ||
[[Kategorie:45- Voják nebo partyzán]] | [[Kategorie:45- Voják nebo partyzán]] | ||
− | |||
[[Kategorie:1897]] | [[Kategorie:1897]] | ||
[[Kategorie:Stachy]] | [[Kategorie:Stachy]] | ||
[[Kategorie:1968]] | [[Kategorie:1968]] | ||
[[Kategorie:Praha]] | [[Kategorie:Praha]] |
Verze z 8. 4. 2016, 11:29
Josef BARTÍK | |
Narození | 30.6.1897 |
---|---|
Místo narození | Stachy u Prachatic |
Úmrtí | 18.5.1968 |
Místo úmrtí | Praha |
Povolání | 45- Voják nebo partyzán |
Trvalý odkaz | http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=40224 |
BARTÍK, Josef, * 30. 6. 1897 Stachy u Prachatic, † 18. 5. 1968 Praha, generál
Vyrostl ve skromných poměrech u strýce. 1908–15 navštěvoval Vyšší reálné gymnázium v Sušici. V dubnu 1916 byl jako jednoroční dobrovolník odvelen na italské bojiště, kde byl zajat. V lednu 1917 se přihlásil do československých dobrovolnických jednotek v Itálii. Na italské frontě bojoval jako velitel čety a velitel výzvědného oddílu do 30. 5. 1918, kdy byl na Piavě těžce raněn. Od poloviny října 1919 vykonával funkci referenta pro Rumunsko a Itálii na zpravodajském oddělení Hlavního štábu ČSA. Později se stal referentem pátrací skupiny a od ledna 1935 byl pověřen vedením obranné sekce 2. (zpravodajského) oddělení. Zasloužil se o mnohé úspěchy československé kontrarozvědky. 14. 3. 1939 odletěl se skupinou zpravodajců do Velké Británie. Od května 1939 plnil zpravodajské úkoly v Polsku a od listopadu 1939 do června 1940 vedl 2. oddělení Vojenské správy Československého národního výboru ve Francii. Pak pracoval v II. (zpravodajském) odboru MNO ve Velké Británii a od června 1941 do února 1942 zastával funkci přednosty 2. oddělení obranného zpravodajství (II. odbor MNO), 1942–45 přednosty zpravodajského odboru MV. 1. 3. 1945 odešel do Košic s pověřením organizovat obranné zpravodajství a státní bezpečnost v osvobozené vlasti. Od 10. 4. 1945 do 15. 1. 1946 byl přednostou odboru politického zpravodajství MV. V srpnu 1945 získal hodnost brigádní generál. Po nuceném odchodu z MV byl přidělen k I. odboru MNO, kde se stal náhradníkem, prozatímním předsedou a předsedou odvolacího kárného výboru. 9. 3. 1948 byl zatčen a 7. 9. 1948 odsouzen za údajné vyzrazení služebního tajemství a zneužití funkce k pěti letům těžkého žaláře, ke ztrátě čestných vyznamenání a zbaven hodnosti. Prošel vězením v „Domečku“, na Mírově, Pankráci, Ruzyni a v Leopoldově. 1953 byl propuštěn, pracoval pak jako zásobovač v Ústavu péče o matku a dítě v Praze-Podolí. 25. 11. 1965 byl v plném rozsahu rehabilitován.
L: F. Moravec, Master of Spies. The Memoirs of General František Moravec, New York 1975; týž, Špión, jemuž nevěřili, Toronto 1977; J. Koutek, Tichá fronta, 1985; J. a S. Kokoškovi, Spor o agenta A 54, 1994; J. Kuklík – J. Němeček, Proti Benešovi!, 2003; Tomeš 1, s. 48.
P: Část pozůstalosti ve VÚA v Praze.
Zlatica Zudová-Lešková