Stránka
Diskuse
Zobrazit zdroj
Historie

Zobrazení zdroje stránky BARTA Rudolf 30.1.1897-1.3.1985

{{Infobox - osoba
| jméno = Rudolf BARTA
| obrázek = Barta Rudolf portret2.jpg
| datum narození = 30.1.1897
| místo narození = Praha
| datum úmrtí = 1.3.1985
| místo úmrtí = Praha
| povolání = 35- Odborník sklářství nebo keramiky<br />3- Chemik nebo alchymista<br />61- Pedagog<br />

| jiná jména = 
| citace = Biografický slovník českých zemí 2, Praha 2005, s. 224-225
}}

'''BARTA, Rudolf''' ''(též BÁRTA), * 30. 1. 1897 Praha, † 1. 3. 1985 Praha, chemik, technolog, podnikatel v oboru keramiky, skla a staviv, pedagog''

Pocházel z rodiny významných podnikatelů v průmyslu staviv.
Otec Rudolf B. (1868–1952) byl spoluvlastníkem firmy
Barta & Tichý a generálním ředitelem firmy Prastav a. s. Za
studií na reálce se na přání otce vyučil i kamenickému řemeslu.
1914–16 navštěvoval Chemickou fakultu české techniky
v Praze, pak přešel na českou techniku do Brna, kde 1918
promoval. Během studia v Brně pracoval jako soukromý asistent
na keramickém oddělení u Otakara Kallaunera, u něhož
v listopadu 1918 obhájil doktorskou práci ''O nasákavosti''
''keramických'' ''výrobků''. 1919 nastoupil do rodinného podniku,
do výzkumného a zkušebního ústavu firmy Prastav v Radotíně.
V témž roce se oženil s Marií Troltschovou, vnučkou
Františka Křižíka. 1926 byl jmenován komerčním radou.
1938 převzal po otci vedení Prastavu. Prováděl chemické,
fyzikální a mikroskopické analýzy surovin, polotovarů a výrobků.
Poznal nutnost rozvíjet teoretické zázemí průmyslu
staviv. Účastnil se vědeckých konferencí v zahraničí, navázal
přátelství s řadou zahraničních odborníků (W. De Keyserem,
P. P. Budnikovem aj.). Současně přednášel na vysoké škole.
1927 se habilitoval na české technice v Brně jako soukromý
docent pro technologii a zkoušení keramických hmot, 1930
na ČVUT v Praze. Od 1934 suploval na Chemické fakultě
ČVUT za nemocného Josefa Buriana předmět Sklářství
a keramika. 1938 byl jmenován mimořádným profesorem
ČVUT v Praze, 1945 profesorem řádným. Zastával i funkci
děkana a prorektora školy. 8. 10. 1941 byl jako aktivní člen
a funkcionář Sokola zatčen gestapem, pak vězněn v koncentračních
táborech v Terezíně a Osvětimi. V květnu 1945 se
ujal vedení Prastavu. Cementárny a keramické závody byly
1946 spojeny s Královodvorskou cementárnou a Rakovnickými
keramickými závody a B. se stal až do znárodnění
členem obou představenstev. Navázal také na pedagogickou
kariéru na ČVUT, 1946 byl jmenován řádným profesorem,
vedoucím katedry sklářství a keramiky a Ústavu sklářství,
keramiky, technologie a zkoušení staviv. 1949 zřídil postgraduální
kurs Keramické inženýrství. 1953 se chemická fakulta
osamostatnila a přeměnila na Vysokou školu chemicko-technologickou
(VŠCHT) a B. stanul v čele katedry technologie
silikátů. Přednášel předmět Žáruvzdorné hmoty. Proti
dosavadnímu empirickému pojetí výuky prosadil koncepci
vycházející z fyzikálně chemických základů. 1958 byl poslán
nuceně do důchodu, nepřestal však vědecky pracovat.

B. se zabýval nerudními surovinami (kaoliny, dinasovými surovinami,
mramory aj.), chemií a technologií keramiky, skla, cementu, silikátových a žáruvzdorných materiálů. Zavedl do
průmyslové praxe řadu nových strojů a technologických postupů,
nových surovin a technických hmot. Ve 30. letech byl
pro zpracování vápence významný vynález hrudkovacího talíře,
použitý poprvé v cementárně v Radotíně. Po 1945 se stal
průkopníkem uplatnění diferenční termické analýzy (DTA)
na československých vysokých školách, výzkumných ústavech
a průmyslových laboratořích. (DTA se užívá pro stanovení
nerostného složení hornin a technických hmot, zejména
jemnozrnných, např. jílu). Studoval vlastnosti hydraulických
vápen, výrobu slinutého korundu pro elektroizolační účely,
syntézu žáruvzdorného nerostu mullitu (spolu se synem
Čestmírem B.). 1922 navrhl experimentálně sledovat vliv
městské atmosféry na stavební kámen. Ve 30. letech propagoval
využití betonu pro stavbu silnic v ČSR. 1927–39 sestavoval
pro Jednotu průmyslu vápenického v ČSR každoroční
zprávu o pokrocích ve vápenictví. Psal referáty o československé
odborné literatuře do francouzské ''Revue'' ''des materiaux'' ''de
construction''. Počátkem 50. let usiloval o využití vedlejších
surovin ze severočeského hnědouhelného revíru, které byly
při lomové těžbě znehodnocovány (keramické a žáruvzdorné
jíly, písky apod.), a upozornil na možnost využití českých
surovin v petrurgii (výroba tepelně, chemicky a mechanicky
vysoce odolných materiálů odléváním tavených hornin), což
se v 60. letech realizovalo po dalším výzkumu L. Kopeckého,
st., a J. Voldána. Uveřejnil okolo 400 prací. Spoluzakládal
časopis ''Stavivo'' (1919), ''Zprávy'' ''Československé'' ''keramické''
''společnosti'' (1924), který od 1957 nahradil časopis ''Silikáty''
(1957–74 jeho vědecký redaktor). Byl členem redakčních rad
řady zahraničních časopisů. Stal se zakládajícím členem Československé
keramické a sklářské společnosti (1917–57 jejím
sekretářem) a Československého svazu pro výzkum a zkoušení
technicky důležitých látek, od 1920 členem Masarykovy
akademie práce. Byl přijat do řady mezinárodních odborných
společností (1928 American Ceramic Society, 1932 prezident
chemické sekce v Association Internationale pour l’Essai des
Matériaux, 1968 čestný předseda International Confederation
for Thermal Analysis). Přes mimořádné zásluhy o rozvoj
československého materiálového výzkumu a výroby se
doma nedočkal žádného oficiálního ocenění. Syn Jiří B.
(1920–2002) byl mikrobiolog, specialista na biotechnologie,
syn Čestmír B. (* 1926) je mineralog, specialista na materiálový
výzkum v kosmu, vnuk Jiří B. (* 1948) filmový výtvarník
a režisér animovaných filmů, vnuk Čestmír (* 1954) je
krystalochemik, specialista na materiálový výzkum v kosmu.
Nejznámějšími B. žáky byli profesoři VŠCHT v Praze Vladimír
Šatava a Jan Hlaváč a profesor Massachusetts Institut of
Technology v USA Svante Procháska.

'''D:''' O primérních kaolinech moravských, in: Zprávy Československého
svazu pro výzkum a zkoušení technicky důležitých látek 1, 1918, Odb. 2,
č. 2, s. 7n. (s O. Kallaunerem); Technicky důležité vlastnosti mramorů, in: tamtéž 1923, č. 4, s. 1n.; Červený mramor slivenecký, in: Věda přírodní 1,
1920, s. 82n.; Kamenina, in: Vědecké spisy Masarykovy akademie práce,
1921, ř. I, č. 2, s. 102; Oteplování cementu při tuhnutí, in: Chemický obzor,
1935, č. 3, 4 s.; Jak může kolísati jakost vápna v kruhovce, in: Stavivo
16, 1935, č. 20, s. 19; Keramika I. Cihlářské zboží, 1941; Buližníky – nová
surovina pro výrobu dinasu, in: Zprávy Československé keramické a sklářské
společnosti 25, 1949, č. 2–4, s. 150n. (s A. Orlovem aj.); Teoretické základy
sklářství a keramiky I–II, 1951–54 (s V. Šatavou); Sklářství a keramika I–IV,
1952; Využití odpadních zemin a uhelných odpadů Severočeské hnědouhelné
pánve, in: Stavivo, 32, 1954, s. 160n. (s F. Srbkem); Chemie a technologie
silikátů, 1959; Chemie a technologie cementu, 1961.

'''L:''' R. Bárta, in: Sklář a keramik 7, 1957, s. 99n.; V. Šatava, in: Silikáty 11,
1967, s. 1, 29, 1985, s. 289; Příspěvky k dějinám skla a keramiky I, in:
Rozpravy NTM, sv. 45, 1971; OSND 1/1, s. 460; ČsB 1, nestránkováno
(soupis díla do 1939); NGS s. 662; ČBS, s. 26; Tomeš 1, s. 46n.; Myška,
s. 29 (kde soupis literatury)

Pavel Vlašímský, Čestmír Barta

[[Kategorie:B]]
[[Kategorie:35- Odborník sklářství nebo keramiky]]
[[Kategorie:3- Chemik nebo alchymista]]
[[Kategorie:61- Pedagog]]
[[Kategorie:1897]]
[[Kategorie:Praha]]
[[Kategorie:1985]]
[[Kategorie:Praha]]

<gallery>
Barta Rudolf Osvetim.jpg|Rudolf Barta krátce po návratu z Osvětimi
</gallery>