Stránka
Diskuse
Zobrazit zdroj
Historie

Zobrazení zdroje stránky BARVÍŘ Jindřich Ladislav 15.7.1863-26.5.1952

{{Infobox - osoba
| jméno = Jindřich Ladislav BARVÍŘ
| obrázek = Barvir Jindrich Ladislav portret.jpg
| datum narození = 15.7.1863
| místo narození = Choltice u Pardubic
| datum úmrtí = 26.5.1952
| místo úmrtí = Jílové u Prahy nebo Praha
| povolání = 11- Geolog
26- Bánský odborník nebo energetik

| jiná jména = 
}}

'''BARVÍŘ, Jindřich Ladislav,''' ''* 15. 7. 1863 Choltice u Pardubic, † 26. 5. 1952 Jílové u Prahy nebo Praha, geolog, historik, báňský odborník''

Pocházel z rodiny mlynáře. 1873–81 studoval gymnázium
v Rychnově nad Kněžnou, od 1881 přírodní vědy, zejména
chemii a mineralogii, na filozofické fakultě české univerzity
v Praze. Zároveň se zabýval archivním výzkumem a výsledky
publikoval v ''Časopisu'' ''Musea'' ''Království'' ''českého'' a v ''Památkách''
''archeologických''. 1886 uveřejnil dějiny města Chocně.
1885–89 byl vychovatelem u hraběte Jindřicha Haugwitze
v Náměšti nad Oslavou. Tam shromáždil materiál k prvním
petrografickým pracím o granulitech a serpentinitech
(hadcích) ze západní Moravy. 1889–92 pokračoval ve studiu
mineralogie na univerzitě ve Vídni u A. Schraufa; pod jeho
vedením uveřejnil články o korundu z Cejlonu a Pokojovic
(Třebíčsko). 1893 studoval na německé univerzitě v Greifswaldu
u E. Cohena mikroskopické metody petrografického
výzkumu, podle nichž pak zpracoval většinu hornin z Moravy.
Po návratu do Prahy působil od 1893 jako asistent v Mineralogickém
ústavu české univerzity. 1894 se habilitoval
pro obor petrografie a 1903 byl jmenován mimořádným
profesorem. Zároveň 1897–1910 učil na reálce na Žižkově.
Na univerzitě ve Vídni tehdy neexistovala řádná profesura
pro obor petrografie, nemohla být proto pro B. zřízena ani
v Praze. 1910 tedy přijal místo ředitele české reálky v Plzni,
1919–26 učil na pražských středních školách. Po odchodu
do důchodu žil střídavě v Praze a v Jílovém u Prahy. B. jako
první studoval mikroskopicky metamorfované horniny z jižních
Čech (z moldanubika), granulity z okolí Prachatic, Křišťanova a Adolfova, ruly z grafitového (tuhového) ložiska
u Černé. Prokázal, že grafit vznikl při metamorfóze původně
sedimentárních (usazených) hornin. Od 1895 se zaměřil na
výzkum středočeských ložisek zlata (Jílové, Štěchovice, Nový
Knín aj.) a hornin v jejich okolí, které určil jako zbřidličnatělé
vyvřeliny (porfyry, zelenokameny). Zastával v té době již
překonanou teorii laterální sekrece, podle níž zlato v rudních
žilách pocházelo z hornin v okolí žil, ze kterých mělo být
vyluhováno chladnými vodami povrchového původu. Pro
sirníky provázející zlato připouštěl hlubinný původ (1901).
Zabýval se i dějinami hornictví v Kutné Hoře. Prováděl
archivní báňskohistorický výzkum těžby zlata v Čechách
(navázal na syntézu Františka Pošepného z 1895). Uveřejnil
návod pro mikroskopické určování živců podle optických
vlastností (1896, 1902). Zasloužil se o vytvoření české petrografické terminologie. Instaloval petrografickou sbírku
mineralogického oddělení Národního muzea v Praze. Zajímala
ho rovněž teoretická chemie a fyzika, studoval vztahy
mezi atomovými hmotnostmi a fyzikálními vlastnostmi
prvků. Po přerušení výzkumné činnosti během působení
v Plzni od 1923 publikoval převážně v regionálních časopisech
''Vltavské'' ''proudy'' a ''Posázavský'' ''týdeník'' články o dějinách
a hornictví v Jílovém, Novém Kníně, Kamýku nad Vltavou,
často popularizačně a vlastivědně zaměřené. Usiloval o obnovu
dolování v Jílovém. Jeho práce z 20.–40. let byly částí
odborné veřejnosti ostře kritizovány. Celkově uveřejnil 276
prací (včetně popularizačních), z toho 115 o problematice
českého zlata. Jako vysokoškolský pedagog vychoval řadu
vynikajících mineralogů a petrografů, mj. pozdější profesory
Josefa Kratochvíla, Františka Slavíka, Vojtěcha Rosického,
Josefa Woldřicha. 1896 byl zvolen mimořádným členem
Královské české společnosti nauk, 1900 dopisujícím členem
České akademie věd a umění. Spolu s Emanuelem Bořickým
patřil k průkopníkům české mikroskopické petrografie a zakladatelům
moderní české petrografické školy.

'''D:''' Ženský klášter v Boře a tři zaniklé Újezdce u Horažďovic, in: Památky
archeologické 12, 1883, s. 377n.; Děje města Chocně, 1886; Korund
von Pokojowic bei Okříško im westlichen Mähren, in: Věstník KČSN,
třída matematicko-přírodovědecká, 1893, č. 12; O některých serpentinech
západní Moravy a horninách amfi bolických, je provázejících, in:
tamtéž, 1893, č. 18, č. 31; Über die Struktur des Eklogits von Neuhof
(Nový Dvůr) bei Rochovan im westlichen Mähren, in: tamtéž, 1894,
č. 16; O granulitových „ellipsoidech“ u Prachatic a Křišťanova, in:
tamtéž, 1896, č. 35; O poloze měst Kasurgis, Marobudum a Luppie
dle Ptolemaia, in: Sborník České společnosti zeměvědné, 1899, č. 3,
s. 74n.; Úvahy o původu zlata u Jílového a na některých jiných místech
v Čechách, in: Archiv pro přírodovědecké prozkoumání Čech 12, 1901,
č. 1; Zusatz zu den Bemerkungen über die Verhältnisse zwischen dem
Atomgewicht und der Dichte bei einigen Elementen, in: Věstník KČSN,
třída matematicko-přírodovědecká, 1905, č. 2; Zur Frage der Entstehung
der Graphitlagerstätte bei Schwarzbach in Südböhmen, in: tamtéž, 1905,
č. 22 ; Ze zlatých hor Jílovských, 1927; O místě zlatonosných Psích hor
u Vltavy, in: Vltavské Proudy, 17, 1938, č. 7, s. 2; O hornické práci po
zlatě v širším okrsku starého dolu Kocouru na Jílovsku (hlavně v letech
1693 až 1761), 1941. 

'''L:''' F. Slavík, in: Věstník Státního geologického ústavu 9, 1933, s. 167n.;
Časopis pro mineralogii a geologii 8, 1963, s. 101n.; I. Laube a kol., J. L. B.,
in: Rozpravy Národního technického muzea 33, 1967, s. 195 (se soupisem
bibliografie); A. Šlechtová – J. Levora, Členové České akademie věd a umění
1890–1952, 2004, s. 32.

Pavel Vlašímský

[[Kategorie:B]]
[[Kategorie:11- Geolog]]
[[Kategorie:26- Bánský odborník nebo energetik]]
[[Kategorie:1863]]
[[Kategorie:Choltice]]
[[Kategorie:1952]]
[[Kategorie:Praha]]