BOČEK Bohumil 4.11.1894-16.10.1952: Porovnání verzí
(BOČEK_Bohumil_4.11.1894-16.10.1952) |
|||
Řádka 3: | Řádka 3: | ||
| obrázek = No male portrait.png | | obrázek = No male portrait.png | ||
| datum narození = 4.11.1894 | | datum narození = 4.11.1894 | ||
− | | místo narození = Sivice | + | | místo narození = Sivice u Brna |
| datum úmrtí = 16.10.1952 | | datum úmrtí = 16.10.1952 | ||
− | | místo úmrtí = Valdice | + | | místo úmrtí = Valdice u Jičína |
| povolání = 45- Voják nebo partyzán | | povolání = 45- Voják nebo partyzán | ||
| jiná jména = | | jiná jména = | ||
− | }} | + | }} |
+ | |||
+ | '''BOČEK, Bohumil,''' ''* 4. 11. 1894 Sivice u Brna, † 16. 10. 1952 Valdice u Jičína, armádní generál, účastník 1. a 2. odboje'' | ||
+ | |||
+ | Po nedokončeném studiu brněnské techniky narukoval k zeměbraneckému | ||
+ | pluku č. 14 v Brně. V říjnu 1914 byl zajat | ||
+ | na ruské frontě v Haliči. V listopadu 1915 vstoupil do československého | ||
+ | zahraničního vojska (legií) a jako příslušník | ||
+ | 1. a 3. československého střeleckého pluku se zúčastnil bojů | ||
+ | u Zborova, na Sibiři a Ukrajině. Byl dvakrát raněn. V legiích | ||
+ | navázal celoživotní přátelství s L. Svobodou a K. Klapálkem. | ||
+ | Do vlasti se vrátil v lednu 1920 jako velitel praporu v hodnosti | ||
+ | štábního kapitána. Sloužil u pěšího pluku 3 v Kroměříži, | ||
+ | na Těšínsku, Hlučínsku a v Brně. V únoru 1921 se stal | ||
+ | vojákem z povolání a v listopadu 1924 začal studovat na | ||
+ | Vysoké škole válečné v Praze. Sloužil jako velitel praporu | ||
+ | u pěšího pluku 4 v Hradci Králové, velitel školy pro výchovu | ||
+ | důstojníků v záloze v Josefově a u pěšího pluku 22. Od | ||
+ | června 1930 působil jako výcvikový referent I. odboru a od | ||
+ | 1932 jako přednosta výcvikové skupiny MNO. Vypracoval | ||
+ | několik výcvikových řádů, byl redaktorem časopisu ''Pěchotní'' | ||
+ | ''rozhledy'', vedoucím pracovní skupiny pro občanskou brannou | ||
+ | výchovu a předsedou pro vydávání ''Rukověti'' ''československé'' | ||
+ | ''branné'' ''moci'', později členem správní rady brněnské | ||
+ | Zbrojovky. V říjnu 1935 se stal v Domažlicích velitelem | ||
+ | hraničářského praporu 6 – Sibiřských úderníků. Po vážném | ||
+ | zranění při autonehodě odešel 1938 v hodnosti plukovníka | ||
+ | na zdravotní dovolenou. V červnu 1939 byl administrativně | ||
+ | převeden do vládního vojska, ale na vlastní žádost po čtyřech | ||
+ | měsících propuštěn. Zapojil se do odbojového hnutí v rámci | ||
+ | Obrany národa, především s plukovníkem J. Vedralem-Sázavským | ||
+ | a Č. Kudláčkem, pomáhal letcům při odchodech | ||
+ | do zahraničí a vyvíjel i další činnost. Pod hrozbou zatčení | ||
+ | gestapem opustil po měsíci skrývání v únoru 1940 ilegálně | ||
+ | území protektorátu. Protinacistických bojů se účastnil nejdříve | ||
+ | ve Francii, v červenci 1940 byl v Londýně ustanoven | ||
+ | přednostou I. odboru MNO (do 15. 4. 1944) a od října | ||
+ | 1940 zastával funkci předsedy odvolacího kárného výboru | ||
+ | u MNO. Aby ochránil rodinu v okupované vlasti, začal používat | ||
+ | krycí jméno Chodský. Prodělal přípravu pro výsadek | ||
+ | do protektorátu a parašutistický výcvik. Kvůli zranění páteře | ||
+ | s trvalými následky byl z těchto akcí vyřazen. 15. 4. 1944 byl | ||
+ | jmenován zástupcem velitele československé samostatné obrněné | ||
+ | brigády a v srpnu téhož roku byl spolu s K. Klapálkem | ||
+ | a J. Vedralem-Sázavským převelen (v hodnosti brigádního | ||
+ | generála) k 1. československému armádnímu sboru v SSSR, | ||
+ | kde se stal zástupcem velitele a později velitelem 1. brigády. | ||
+ | Tu pak vedl v bojích na Dukle. V prosinci 1944 byl jmenován | ||
+ | zástupcem velitele 1. československého armádního sboru | ||
+ | v SSSR. Dne 15. 4. 1945 byl ustanoven náčelníkem hlavního | ||
+ | štábu československé branné moci a v květnu 1946 povýšen | ||
+ | na armádního generála. Jako člen Nejvyšší rady obrany | ||
+ | státu, Vojenské rady při předsednictvu vlády a Armádního poradního sboru výrazně ovlivňoval poválečnou obnovu | ||
+ | a výstavbu armády a patřil ke skupině nejbližších spolupracovníků | ||
+ | ministra L. Svobody. Po únorovém převratu KSČ se | ||
+ | začal spolupodílet na politických čistkách v armádě. 31. 7. | ||
+ | 1948, po zatčení syna Zdeňka za protistátní činnost, byl odvolán | ||
+ | z funkce náčelníka hlavního štábu, sledován vojenskou | ||
+ | kontrarozvědkou a ustanoven velitelem Vojenského vědeckého | ||
+ | ústavu. Po jeho zrušení v březnu 1949 byl poslán na | ||
+ | zdravotní dovolenou a v lednu 1950 přeložen do výslužby. | ||
+ | Do zatčení v únoru 1951 žil u rodičů manželky v Dubicku | ||
+ | u Zábřehu. 23. 7. 1952 byl odsouzen na doživotí, k pokutě | ||
+ | 100 000 Kčs, propadnutí celého jmění a ztrátě čestných práv | ||
+ | občanských na 10 let. Byly mu odňaty vojenské hodnosti. | ||
+ | K výkonu trestu byl převezen do věznice ve Valdicích, kde | ||
+ | zemřel. Částečně byl rehabilitován 1962 a 1972, plně včetně | ||
+ | vrácení vojenské hodnosti v dubnu 1991. Pohřben byl v Dubicku. | ||
+ | Byl nositelem řady československých i zahraničních | ||
+ | vyznamenání: 4× Československý válečný kříž 1939, Řád | ||
+ | Kutuzova I. třídy, Řád čestné legie, Anglický válečný kříž, | ||
+ | americký Legion of Merit, jugoslávský Orden bratstva a jedinstva | ||
+ | I. tř. a další. | ||
+ | |||
+ | '''L:''' Z. Vališ, B. B., in: Vojenské rozhledy 8, 1992, s. 133n.; MČE 1, s. 495; | ||
+ | ČBS, s. 54; Severní Morava 60, 1990, s. 58; Tomeš 1, s. 109; P. Paleček, | ||
+ | Zapomenutý generál. Příběh náčelníka hlavního štábu B. B. (1945–1948) | ||
+ | a jeho syna Zdeňka, in: Po stopách nedávné historie, 2003; Vojenské osobnosti | ||
+ | československého odboje, 2005, s. 30. | ||
+ | |||
+ | Jiří Bílek | ||
− | |||
− | |||
[[Kategorie:C]] | [[Kategorie:C]] | ||
[[Kategorie:45- Voják nebo partyzán]] | [[Kategorie:45- Voják nebo partyzán]] | ||
− | |||
[[Kategorie:1894]] | [[Kategorie:1894]] | ||
[[Kategorie:Sivice]] | [[Kategorie:Sivice]] | ||
[[Kategorie:1952]] | [[Kategorie:1952]] | ||
− | [[Kategorie: | + | [[Kategorie:Valdice]] |
Verze z 19. 8. 2016, 13:25
Bohumil BOČEK | |
Narození | 4.11.1894 |
---|---|
Místo narození | Sivice u Brna |
Úmrtí | 16.10.1952 |
Místo úmrtí | Valdice u Jičína |
Povolání | 45- Voják nebo partyzán |
Trvalý odkaz | http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=41921 |
BOČEK, Bohumil, * 4. 11. 1894 Sivice u Brna, † 16. 10. 1952 Valdice u Jičína, armádní generál, účastník 1. a 2. odboje
Po nedokončeném studiu brněnské techniky narukoval k zeměbraneckému pluku č. 14 v Brně. V říjnu 1914 byl zajat na ruské frontě v Haliči. V listopadu 1915 vstoupil do československého zahraničního vojska (legií) a jako příslušník 1. a 3. československého střeleckého pluku se zúčastnil bojů u Zborova, na Sibiři a Ukrajině. Byl dvakrát raněn. V legiích navázal celoživotní přátelství s L. Svobodou a K. Klapálkem. Do vlasti se vrátil v lednu 1920 jako velitel praporu v hodnosti štábního kapitána. Sloužil u pěšího pluku 3 v Kroměříži, na Těšínsku, Hlučínsku a v Brně. V únoru 1921 se stal vojákem z povolání a v listopadu 1924 začal studovat na Vysoké škole válečné v Praze. Sloužil jako velitel praporu u pěšího pluku 4 v Hradci Králové, velitel školy pro výchovu důstojníků v záloze v Josefově a u pěšího pluku 22. Od června 1930 působil jako výcvikový referent I. odboru a od 1932 jako přednosta výcvikové skupiny MNO. Vypracoval několik výcvikových řádů, byl redaktorem časopisu Pěchotní rozhledy, vedoucím pracovní skupiny pro občanskou brannou výchovu a předsedou pro vydávání Rukověti československé branné moci, později členem správní rady brněnské Zbrojovky. V říjnu 1935 se stal v Domažlicích velitelem hraničářského praporu 6 – Sibiřských úderníků. Po vážném zranění při autonehodě odešel 1938 v hodnosti plukovníka na zdravotní dovolenou. V červnu 1939 byl administrativně převeden do vládního vojska, ale na vlastní žádost po čtyřech měsících propuštěn. Zapojil se do odbojového hnutí v rámci Obrany národa, především s plukovníkem J. Vedralem-Sázavským a Č. Kudláčkem, pomáhal letcům při odchodech do zahraničí a vyvíjel i další činnost. Pod hrozbou zatčení gestapem opustil po měsíci skrývání v únoru 1940 ilegálně území protektorátu. Protinacistických bojů se účastnil nejdříve ve Francii, v červenci 1940 byl v Londýně ustanoven přednostou I. odboru MNO (do 15. 4. 1944) a od října 1940 zastával funkci předsedy odvolacího kárného výboru u MNO. Aby ochránil rodinu v okupované vlasti, začal používat krycí jméno Chodský. Prodělal přípravu pro výsadek do protektorátu a parašutistický výcvik. Kvůli zranění páteře s trvalými následky byl z těchto akcí vyřazen. 15. 4. 1944 byl jmenován zástupcem velitele československé samostatné obrněné brigády a v srpnu téhož roku byl spolu s K. Klapálkem a J. Vedralem-Sázavským převelen (v hodnosti brigádního generála) k 1. československému armádnímu sboru v SSSR, kde se stal zástupcem velitele a později velitelem 1. brigády. Tu pak vedl v bojích na Dukle. V prosinci 1944 byl jmenován zástupcem velitele 1. československého armádního sboru v SSSR. Dne 15. 4. 1945 byl ustanoven náčelníkem hlavního štábu československé branné moci a v květnu 1946 povýšen na armádního generála. Jako člen Nejvyšší rady obrany státu, Vojenské rady při předsednictvu vlády a Armádního poradního sboru výrazně ovlivňoval poválečnou obnovu a výstavbu armády a patřil ke skupině nejbližších spolupracovníků ministra L. Svobody. Po únorovém převratu KSČ se začal spolupodílet na politických čistkách v armádě. 31. 7. 1948, po zatčení syna Zdeňka za protistátní činnost, byl odvolán z funkce náčelníka hlavního štábu, sledován vojenskou kontrarozvědkou a ustanoven velitelem Vojenského vědeckého ústavu. Po jeho zrušení v březnu 1949 byl poslán na zdravotní dovolenou a v lednu 1950 přeložen do výslužby. Do zatčení v únoru 1951 žil u rodičů manželky v Dubicku u Zábřehu. 23. 7. 1952 byl odsouzen na doživotí, k pokutě 100 000 Kčs, propadnutí celého jmění a ztrátě čestných práv občanských na 10 let. Byly mu odňaty vojenské hodnosti. K výkonu trestu byl převezen do věznice ve Valdicích, kde zemřel. Částečně byl rehabilitován 1962 a 1972, plně včetně vrácení vojenské hodnosti v dubnu 1991. Pohřben byl v Dubicku. Byl nositelem řady československých i zahraničních vyznamenání: 4× Československý válečný kříž 1939, Řád Kutuzova I. třídy, Řád čestné legie, Anglický válečný kříž, americký Legion of Merit, jugoslávský Orden bratstva a jedinstva I. tř. a další.
L: Z. Vališ, B. B., in: Vojenské rozhledy 8, 1992, s. 133n.; MČE 1, s. 495; ČBS, s. 54; Severní Morava 60, 1990, s. 58; Tomeš 1, s. 109; P. Paleček, Zapomenutý generál. Příběh náčelníka hlavního štábu B. B. (1945–1948) a jeho syna Zdeňka, in: Po stopách nedávné historie, 2003; Vojenské osobnosti československého odboje, 2005, s. 30.
Jiří Bílek