Stránka
Diskuse
Zobrazit zdroj
Historie

Zobrazení zdroje stránky BRÁF Albín 27.2.1851-1.7.1912

{{Infobox - osoba
| jméno = Albín BRÁF
| obrázek = Braf Albin portret.png
| datum narození = 27.2.1851
| místo narození = Třebíč
| datum úmrtí = 1.7.1912
| místo úmrtí = Roztoky u Prahy
| povolání = 19- Ekonom nebo statistik<br />42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ<br />68- Redaktor nebo žurnalista<br />

| jiná jména = 
| citace = Biografický slovník českých zemí 7, Praha 2007, s. 120-122
}}

'''BRÁF, Albín,''' ''* 27. 2. 1851 Třebíč, † 1. 7. 1912 Roztoky u Prahy, národohospodář, politik, státník''

Pocházel z rodiny hospodářského úředníka Antonína B., zaměstnaného
u hrabat Valdštejnů (nejprve ve Lhotě u Třebíče, posléze ve Valečově u Mnichova Hradiště, v Klášteře nad
Jizerou a nakonec v Nebílovech u Plzně); matka Marie, roz.
Trávníčková, byla dcerou třebíčského měšťana provozujícího
barvířskou živnost. Vychodil českou obecnou školu v Bosni,
poté navštěvoval ještě rok obecnou školu v Třebíči. Jako desetiletý
přišel na Akademické gymnázium Praze. 1869 zahájil
studium na pražské právnické fakultě, které ukončil 1873.
Poté nastoupil jako praktikant k trestnímu soudu. Právnická
kariéra mu však nekonvenovala. Již během studia se orientoval
směrem k národnímu hospodářství, navštěvoval kursy
statistika a národohospodáře profesora Eberharda Jonáka.
Spoluzakládal (1874) národohospodářský odbor českého
právnického spolku Všehrd a stal se jeho prvním předsedou.
1875 přijal místo profesora národního hospodářství
na Českoslovanské obchodní akademii v Praze a na doporučení
svého protektora E. Jonáka si přivydělával doučováním
šlechtických synů, kteří se připravovali na právnická rigoróza
(Schwarzenbergů, Černínů, Chotků a dalších). Současně
se však pohyboval ve středostavovském, národnostně českém
prostředí a vyučoval národní hospodářství ve škole Ženského
výrobního spolku v Praze, vedeného Karolínou Světlou.

Dráhu vysokoškolského pedagoga mu otevřela 1876 úspěšná
habilitace na právě osamostatněné české technice, ke které
předložil práci ''Papiergeldentwertung und Agio'' (Znehodnocení
papírových peněz a ažio), o rok později se habilitoval
i v německém prostředí Karlo-Ferdinandovy univerzity. Dva
roky působil jako soukromý docent na technice a po Jonákově
smrti (1879) získal místo suplenta na právnické fakultě.
Své přednášky zde uskutečňoval i v českém jazyce. Historicko-
statistická stať ''Studien über die nordböhmische Arbeiterverhältnisse''
(Studie o poměrech dělníků v Severních Čechách)
z 1881 se následujícího roku stala podkladem jeho
jmenování mimořádným profesorem národního hospodářství
na české právnické fakultě rozdělené univerzity. Po tříleté
zkušební lhůtě byl ve své funkci potvrzen jako profesor
řádný. Na české univerzitě v Praze působil pak více než dvacet
let, dvakrát vykonával funkci děkana.

Paralelně s dráhou akademickou se B. věnoval i dráze politické.
Jeho přátelské styky s konzervativní šlechtou a zejména rodinné
spojení s F. L. Riegrem (1888 uzavřel manželství s jeho
dcerou Libuší, 1860–1930) ho směřovaly ke staročeskému
konzervatismu, kterému zůstal vždy věrný. Po Riegrově smrti
se stal vůdcem staročeské strany (Národní strany). 1883
byl zvolen poslancem českého zemského sněmu, po čtyřech
letech byl zvolen také do zemského výboru (přísedícím byl
do 1891), jeho opakovaný sněmovní mandát vypršel 1895.
Ze zemské politiky odešel v důsledku poklesu staročeského
vlivu poté, co padl projekt punktací. 1905 se stal doživotním
členem panské sněmovny vídeňské říšské rady. Na sklonku
života B. politická kariéra gradovala. V únoru 1909 byl povolán
jako ministr orby (zemědělství) do kabinetu hraběte
Richarda Bienertha. Ještě v říjnu téhož roku však podal
demisi na protest proti jazykovým zákonům, přijatým sněmy
některých rakouských zemí, jež vylučovaly češtinu jako
vyučovací jazyk ze škol financovaných státem. Přechodně
se vrátil k pedagogické činnosti na pražské univerzitě. Svou
umírněnou politikou, orientovanou na postupné drobné národnostní
zisky, však získal důvěru ve vídeňských vládních
kruzích. Na podzim 1911 byl znovu povolán do funkce
ministra orby, tentokrát v kabinetu hraběte Karla Stürgkha,
a setrval v ní až do své smrti. Poslední měsíce řídil ministerstvo
– těžce nemocný – ze své vily v Roztokách u Prahy.
Reprezentanti radikálněji orientovaných nacionálních stran
v čele s mladočechy pohlíželi na něho s jistou rezervou.

Jako odborník v oblasti národního hospodářství se B. podílel
na práci řady významných hospodářských institucí. Angažoval
se v Jednotě pro povzbuzení průmyslu v Čechách,
od 1885 zastupoval zemský výbor v Zemědělské radě pro
království České, od 1892 reprezentoval sněm v managementu
Hypoteční banky pro království České. Vládou byl
jmenován do představenstva Úrazové pojišťovny dělnické
pro království České. Dlouhá léta pracoval jako člen statistických
komisí města Prahy a spojených obcí, statistické komise
pro království České, stal se i dopisujícím členem ústřední
statistické komise ve Vídni. Významně se zasloužil o založení
Zemské banky království Českého a vypracoval její stanovy.
Vládou byl 1898 jmenován do Průmyslové a zemědělské
rady ve Vídni. Podporoval rozvoj záloženského hnutí,
především Schulze-Delitzschova typu, po deset let zasedal
ve výboru Jednoty záložen (1884–94). Nezůstal stranou
práce českých národních organizací, jakými byly Národní
rada česká či Svatobor (spolek k podpoře českých spisovatelů).
Náležel k zakladatelům Národohospodářského ústavu
(významné nacionálně české odborně profilované instituce,
uvedené v život 1906), zprvu vykonával funkci jeho viceprezidenta,
po smrti Josefa Hlávky (1908) prezidenta. Pracoval
i pro rozvoj českého hospodářského školství. Od 1886 byl
předsedou kuratoria Českoslovanské obchodní akademie,
1900 byl jmenován vládním inspektorem všech českých vyšších
škol obchodních v Čechách a na Moravě.

B. byl považován za zakladatele české národohospodářské
vědy. Jeho zásluhou se v nacionálně českém prostředí začal
rozvíjet nový směr ekonomické publicistiky, který opustil
půdu osvěty širších vrstev obyvatelstva (František L. Rieger,
František Šimáček, František Cyril Kampelík a další) a spěl
k teoretickým úvahám. B. pedagogicko-vědecká dráha byla
výrazem dlouhého hledání, cestou od tzv. historické školy
k rakouské škole subjektivní hodnoty. Z jeho pera nevzešla
velká teoretická monografie ani učebnice. B. přednášky vydali
z pozůstalosti jeho žáci, významní národohospodáři a hospodářští
ministři budoucí Československé republiky – Cyril
Horáček a Josef Gruber. V jeho odborném působení byla
rozhodující široká, ale velmi roztříštěná publicistická činnost,
zahrnující články v odborných periodikách i denním tisku. Jeho význam spočíval především ve formulování programu
české národní hospodářské politiky, založené primárně
na principu svépomoci. Na národní obrození jazykové a kulturní
navazovalo podle B. obrození politické a třetí stadium
národní emancipace představovalo obrození hospodářské.
Tento koncept zformuloval v práci ''Národohospodářské potřeby''
''české'' vydané v Praze 1909. Cestou k jeho realizaci mělo
být hospodářské vlastenectví v duchu hesla „svůj k svému“.
Český konzument měl nakupovat zboží českých firem u českých
obchodníků, měl vkládat peníze do českých peněžních
ústavů atd. Preference českého podnikání měla rezultovat
v jeho rozvoji a technicko-technologické modernizaci. Současná
ekonomie a hospodářská historie nazývají takovéto
praktiky vnitřním hospodářským nacionalismem. Nástrojem
k povznesení českého živnostenstva a zemědělství mělo
být družstevnictví. Jako pedagog a ekonomický myslitel B.
významně ovlivnil českou politickou a národohospodářskou
elitu, jež razantně vstoupila do politiky a hospodářství v průběhu
90. let 19. a v prvním desetiletí 20. století.

'''D:''' A. B., Život a dílo 1–5 (ed. J. Gruber – C. Horáček), 1922–24.

'''L:''' J. Gruber, Dr. A. B. Život a dílo, 5, 1924, passim; M. Šmejkal, Život
a dílo národohospodáře Prof. Dr. A. B., in: Acta oeconomica Pragensia 1.
Významní čeští národohospodáři, 1993, s. 9n.; F. Vencovský, Dějiny českého
ekonomického myšlení do roku 1948, 1997, s. 74n.; J. Mandlerová, Vznik
a vývoj národohospodářského ústavu při České akademii v letech 1907 až
1918, in: Postátňování, profesionalizace a mecenášství ve vědě českých zemí
1860–1945 (ed. J. Janko), 1996, s. 9n.; OSN 4, s. 536; 28, s. 127n.; OSND
2, s. 706n.; Tomeš 1, s. 131.

'''Ref:''' [https://biblio.hiu.cas.cz/authorities/250241 Bibliografie dějin Českých zemí]

Eduard Kubů

[[Kategorie:A]]
[[Kategorie:19- Ekonom nebo statistik]]
[[Kategorie:42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ]]
[[Kategorie:68- Redaktor nebo žurnalista]]
[[Kategorie:1851]]
[[Kategorie:Třebíč]]
[[Kategorie:1912]]
[[Kategorie:Roztoky]]

<gallery>
Braf Albin manzelka.jpg|Albín Bráf s manželkou Libuší na zahradě své vily v Roztokách
</gallery>