Stránka
Diskuse
Zobrazit zdroj
Historie

Zobrazení zdroje stránky BURIÁNEK František 17.1.1917-11.7.1995

{{Infobox - osoba
| jméno = František BURIÁNEK
| obrázek = Burianek Frantisek portret.jpg
| datum narození = 17.1.1917
| místo narození = Rokycany
| datum úmrtí = 11.7.1995
| místo úmrtí = Praha
| povolání = 65- Literární historik, kritik nebo teoretik

| jiná jména = 
}}

'''BURIÁNEK, František,''' ''* 17. 1. 1917 Rokycany, † 11. 7. 1995 Praha, literární historik, kritik, editor, pedagog''

Rodiče B. žili již v době jeho narození v Blovicích. Otec Josef
B. (1871–1956), který pocházel z chalupnické rodiny
na Chodsku, pracoval na stavbách, pak jako státní zaměstnanec
a kancelářský úředník u soudu v Blovicích a od 1928
v Klatovech, kam se téhož roku přestěhoval. B. vychodil
obecnou školu v Blovicích, reálné gymnázium studoval
1928–36 v Klatovech. Po maturitě odešel do Prahy a 1936 až
1939 studoval na filozofické fakultě bohemistiku a francouzštinu.
Patřil k posledním posluchačům F. X. Šaldy. Před válkou
debutoval v ''Studentském časopise'' rozborem ''Obyčejného''
''života'' K. Čapka, politicky se orientoval na agrární mládež,
byl členem levicového Spolku posluchačů filozofie. 17. 11.
1939 byl zatčen a do 20. 1. 1942 vězněn v koncentračním
táboře Sachsenhausen-Oranienburg. Po propuštění se léčil
z následků (plicní choroba), od 1943 pracoval v Klatovech
jako dělník, 1944 absolvoval Státní knihovnickou školu
a další rok působil jako knihovník. 1944–45 spolupracoval s komunistickou ilegalitou, 1946 obdržel Československý válečný
kříž a pamětní medaili druhého odboje. Po osvobození
studia uzavřel u prof. M. Hýska 1946 (PhDr. 1948 na základě
disertace ''Literární historie Klatovska'', knižně pod názvem
''Literární tradice Klatov'', 1949, ''Literární Klatovy'', 1962).
Roku 1948 se oženil s Annou Babkovou z Klatov, členkou
Československého státního souboru písní a tanců. 1946–50
byl B. zaměstnán jako knihovník Úřadu předsednictva vlády,
1950–53 Kanceláře prezidenta republiky, 1953–56 vedoucí
jejího kulturního odboru. 1947 se stal členem KSČ. Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy externě učil od 1950 dějiny
české literatury 20. století, 1956–72 tam byl vedoucím
katedry české a slovenské literatury, 1960–63 zastával funkci
proděkana fakulty. 1966–69 byl šéfredaktorem časopisu ''Impuls''.
1955 se habilitoval spisem ''Bezruč – Toman – Gellner''
''– Šrámek'', 1957 se stal kandidátem věd na základě disertace
''Petr Bezruč'', 1961 řádným profesorem, 1969 doktorem
věd na základě spisu ''Generace buřičů''. Po zásahu V. Rzounka,
svého nástupce ve vedení katedry, byl nucen 1981 odejít
do důchodu, schválené členství v ČSAV neobdržel. S výjimkou
doktorské disertace a prvního syntetického medailonu
o P. Bezručovi (1952) měla B. tvorba do konce 50. let ideologický
charakter. Jako pedagog razil o dokumenty opřený
výklad vývoje české literatury od 90. let 19. století do své
současnosti. I když vyústění tohoto vývoje spatřoval v socialistickém
realismu, interpretačními dominantami pro něho
od počátku byli představitelé České moderny a anarchističtí
buřiči přelomu 19. a 20. století i K. Čapek a F. X. Šalda.
Pozornost, již k nim B. soustřeďoval, mu dávala možnost vidět
literární vývoj v širších kontextech. Nejcennější částí B.
vědeckého odkazu jsou monografie ''Generace buřičů'' (1969),
profi ly K. Tomana, P. Bezruče, F. Šrámka, edice R. Mayera,
F. Gellnera, V. Dyka a J. Hory, poslední z jeho výkladů díla
K. Čapka (1988) a monografie ''Kritik F. X. Šalda''. Jako kritik
B. nevybočoval z marxistické linie české literární kritiky své
doby, od 60. let se ovšem systematicky snažil prosazovat literární
tendence, které neodpovídaly stranicko-ideologickému
pojetí (L. Fuks, J. Nesvadba, B. Hrabal, pozdní J. Marek,
V. Páral, L. Stehlík a další). Z tohoto hlediska se přínosem
stala jeho kniha ''Ohlédnutí'' (1978). Soudobým autorům se B.
věnoval monograficky (J. Glazarová, J. Marek) i editorsky
(L. Stehlík, J. Šnobr, J. Pilař). Jako pedagog pracoval po celý
život na přehledech dějin české literatury 20. století, které
vydával v řadě aktuálně podmíněných modifikací knižně
i formou skript. Nejdále došel v závěrečné dvojici podobných
publikací (1981, 1988), kde rehabilitoval ruralismus a do jisté
míry katolickou poezii. Vydal rovněž regionalistické práce,
několik souborů svých časopiseckých statí a studií a čítanky
české literární kritiky a českého myšlení o literatuře.

Jeho tělesné ostatky byly zpopelněny v pražském strašnickém
krematoriu.

'''D:''' SČS 1, s. 86n. (kde bibliografie).

'''L:''' ČS, s. 61n.; SČS 1, s. 85n.; MČE 1, s. 623; PSN 1, s. 298; bj, Jubilující
historik, in: Západočeská Pravda 20. 1. 1987; Z. Heřman, Vědec, kritik,
učitel, in: Mladá fronta 17. 1. 1987; nekrolog: Mladá fronta Dnes 12. 7.
1995, s. 13; Tomeš 1, s. 163; Kalendárium osobností Západních Čech, 2000,
s. 97.

'''P:''' LA PNP Praha; Biografický archiv ÚČL Praha; osobní archiv autora hesla.

'''Ref:''' [https://biblio.hiu.cas.cz/authorities/199708 Bibliografie dějin Českých zemí]

Martin Kučera

[[Kategorie:C]]
[[Kategorie:65- Literární historik, kritik nebo teoretik]]
[[Kategorie:1917]]
[[Kategorie:Rokycany]]
[[Kategorie:1995]]
[[Kategorie:Praha]]