Biografický slovník
DIVIŠ Jan 24.10.1862-8.8.1934: Porovnání verzí
(DIVIŠ_Jan_24.10.1862-8.8.1934) |
|||
| Řádka 9: | Řádka 9: | ||
| jiná jména = | | jiná jména = | ||
| − | }} | + | }} |
| + | '''DIVIŠ, Jan''', ''* 24. 10. 1862 Pardubice, † 8. 8. 1934 Praha, generál'' | ||
| + | |||
| + | Pocházel z rodu D.-Čisteckých. D. studoval na reálném gymnáziu | ||
| + | v Jičíně, 1879 maturoval v rodišti. Ve Vídni navštěvoval | ||
| + | ženijní odbor Technické vojenské akademie, absolvoval 1882 | ||
| + | v hodnosti poručíka. K I. praporu 1. ženijního pluku nastoupil | ||
| + | v Olomouci. 1886 byl s plukem přemístěn do Przemyśłu a povýšen | ||
| + | na nadporučíka. 1889–91 ukončil Vyšší ženijní kurs (inženýr). | ||
| + | Od září 1891 působil v hodnosti kapitána u ženijního | ||
| + | ředitelství v Brixenu, od 1893 byl adjutantem velitele ženijní | ||
| + | služby XIV. armádního sboru, 1895–96 profesorem technických | ||
| + | předmětů na kadetce v Innsbrucku, 1896–99 referentem | ||
| + | ženijního ředitelství v Komárně, 1899–1900 v Terstu, 1900 | ||
| + | až 1902 v Klagenfurtu. Od listopadu 1902 velel III. praporu | ||
| + | 71. dělostřeleckého pluku v Trenčíně (podplukovník), od | ||
| + | června 1906 zastupoval velitele pluku (plukovník), od června | ||
| + | 1907 byl velitelem 88. dělostřeleckého pluku v Terstu a potom | ||
| + | Českých Budějovicích. 1911 převzal velení 21. dělostřelecké | ||
| + | brigády a dočkal se povýšení na generálmajora, v dubnu | ||
| + | 1914 na zástupce velitele XV. armádního sboru v Sarajevu. Po | ||
| + | vypuknutí první světové války ho vrchní velení jmenovalo do | ||
| + | čela sborové oblasti a současně sarajevské posádky. V listopadu | ||
| + | 1914 dosáhl hodnosti polního podmaršálka, jeho konflikty | ||
| + | jak s nadřízenými na Balkáně, tak s hlavní komandaturou, | ||
| + | a to především z nacionálních důvodů, však stále narůstaly. D. | ||
| + | se snažil čelit vojenské perzekuci, jeho přáním byla jazyková | ||
| + | rovnoprávnost v armádě. 1916 byl na vlastní žádost penzionován. | ||
| + | Žil nadále v Praze, kde ho v létě 1918 kontaktovala tzv. | ||
| + | Vojenská Maffie. Pro svoje politické sympatie s mladočechy | ||
| + | i pro rozchod s Vídní se stal na podzim 1918 – při přípravě | ||
| + | převzetí moci – adeptem na místo velitele ozbrojených sil | ||
| + | budoucího státu. Národní výbor československý ho 31. 10. | ||
| + | jmenoval vrchním velitelem československé branné moci, pověřeným | ||
| + | převzít všechny příslušné vojenské útvary a instituce. | ||
| + | Řídil výstavbu československého dobrovolnického vojska, do | ||
| + | něhož postupně začleňoval službou povinné muže, kteří se | ||
| + | vraceli z front domů. Koordinoval obsazení pohraničí českých | ||
| + | zemí (Sudety) a zahájil operace na Slovensku. Ve druhé polovině | ||
| + | prosince 1918 obdržel jmenování velitelem Zemského | ||
| + | vojenského velitelství v Čechách a zasloužil se o konsolidaci | ||
| + | armády na českém území. Od září 1920 do února 1924 vedl | ||
| + | III. (všeobecně vojenský) odbor ministerstva národní obrany | ||
| + | a v jeho čele řídil unifikaci vojska ČSR. V hodnosti armádního | ||
| + | generála si zažádal o odchod do penze, ale do června | ||
| + | 1924 zůstal poradcem ministra. Ve výslužbě byl uznáván jako | ||
| + | reprezentant důstojnictva z řad příslušníků bývalé rakousko-uherské armády, předsedal Sdružení důstojníků ve výslužbě a spolupracoval s rehabilitačním zařízením Jedličkova ústavu. | ||
| + | |||
| + | '''L:''' J. Galandauer a kol., Slovník prvního československého odboje 1914– | ||
| + | 1918, 1995, s. 33; J. Fidler a kol., Československá generalita. Biografie. Armádní | ||
| + | generálové 1918–1938, 1995, s. 14–15; Kolář Elity, s. 41–42; Tomeš | ||
| + | 1, s. 237–238; J. Fidler – V. Sluka, Encyklopedie branné moci Republiky | ||
| + | československé 1920–1938, 2006, s. 162–163. | ||
| + | |||
| + | '''P:''' VHA Praha – kvalifikační listina. | ||
| + | |||
| + | Martin Kučera | ||
| − | |||
| − | |||
[[Kategorie:D]] | [[Kategorie:D]] | ||
[[Kategorie:45- Voják nebo partyzán]] | [[Kategorie:45- Voják nebo partyzán]] | ||
Verze z 10. 1. 2017, 15:05
| Jan DIVIŠ | |
 | |
| Narození | 24.10.1862 |
|---|---|
| Místo narození | Pardubice |
| Úmrtí | 8.8.1934 |
| Místo úmrtí | Praha |
| Povolání | 45- Voják nebo partyzán |
| Trvalý odkaz | http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=45511 |
DIVIŠ, Jan, * 24. 10. 1862 Pardubice, † 8. 8. 1934 Praha, generál
Pocházel z rodu D.-Čisteckých. D. studoval na reálném gymnáziu v Jičíně, 1879 maturoval v rodišti. Ve Vídni navštěvoval ženijní odbor Technické vojenské akademie, absolvoval 1882 v hodnosti poručíka. K I. praporu 1. ženijního pluku nastoupil v Olomouci. 1886 byl s plukem přemístěn do Przemyśłu a povýšen na nadporučíka. 1889–91 ukončil Vyšší ženijní kurs (inženýr). Od září 1891 působil v hodnosti kapitána u ženijního ředitelství v Brixenu, od 1893 byl adjutantem velitele ženijní služby XIV. armádního sboru, 1895–96 profesorem technických předmětů na kadetce v Innsbrucku, 1896–99 referentem ženijního ředitelství v Komárně, 1899–1900 v Terstu, 1900 až 1902 v Klagenfurtu. Od listopadu 1902 velel III. praporu 71. dělostřeleckého pluku v Trenčíně (podplukovník), od června 1906 zastupoval velitele pluku (plukovník), od června 1907 byl velitelem 88. dělostřeleckého pluku v Terstu a potom Českých Budějovicích. 1911 převzal velení 21. dělostřelecké brigády a dočkal se povýšení na generálmajora, v dubnu 1914 na zástupce velitele XV. armádního sboru v Sarajevu. Po vypuknutí první světové války ho vrchní velení jmenovalo do čela sborové oblasti a současně sarajevské posádky. V listopadu 1914 dosáhl hodnosti polního podmaršálka, jeho konflikty jak s nadřízenými na Balkáně, tak s hlavní komandaturou, a to především z nacionálních důvodů, však stále narůstaly. D. se snažil čelit vojenské perzekuci, jeho přáním byla jazyková rovnoprávnost v armádě. 1916 byl na vlastní žádost penzionován. Žil nadále v Praze, kde ho v létě 1918 kontaktovala tzv. Vojenská Maffie. Pro svoje politické sympatie s mladočechy i pro rozchod s Vídní se stal na podzim 1918 – při přípravě převzetí moci – adeptem na místo velitele ozbrojených sil budoucího státu. Národní výbor československý ho 31. 10. jmenoval vrchním velitelem československé branné moci, pověřeným převzít všechny příslušné vojenské útvary a instituce. Řídil výstavbu československého dobrovolnického vojska, do něhož postupně začleňoval službou povinné muže, kteří se vraceli z front domů. Koordinoval obsazení pohraničí českých zemí (Sudety) a zahájil operace na Slovensku. Ve druhé polovině prosince 1918 obdržel jmenování velitelem Zemského vojenského velitelství v Čechách a zasloužil se o konsolidaci armády na českém území. Od září 1920 do února 1924 vedl III. (všeobecně vojenský) odbor ministerstva národní obrany a v jeho čele řídil unifikaci vojska ČSR. V hodnosti armádního generála si zažádal o odchod do penze, ale do června 1924 zůstal poradcem ministra. Ve výslužbě byl uznáván jako reprezentant důstojnictva z řad příslušníků bývalé rakousko-uherské armády, předsedal Sdružení důstojníků ve výslužbě a spolupracoval s rehabilitačním zařízením Jedličkova ústavu.
L: J. Galandauer a kol., Slovník prvního československého odboje 1914– 1918, 1995, s. 33; J. Fidler a kol., Československá generalita. Biografie. Armádní generálové 1918–1938, 1995, s. 14–15; Kolář Elity, s. 41–42; Tomeš 1, s. 237–238; J. Fidler – V. Sluka, Encyklopedie branné moci Republiky československé 1920–1938, 2006, s. 162–163.
P: VHA Praha – kvalifikační listina.
Martin Kučera
