EDELE Benedikt 21.3.1797-30.3.1867: Porovnání verzí
(EDELE_Benedikt_21.3.1797-30.3.1867) |
|||
Řádka 3: | Řádka 3: | ||
| obrázek = No male portrait.png | | obrázek = No male portrait.png | ||
| datum narození = 21.3.1797 | | datum narození = 21.3.1797 | ||
− | | místo narození = | + | | místo narození = Owingen (Německo) |
| datum úmrtí = 30.3.1867 | | datum úmrtí = 30.3.1867 | ||
− | | místo úmrtí = | + | | místo úmrtí = Brno |
| povolání = 75- Sochař nebo medailér | | povolání = 75- Sochař nebo medailér | ||
88- Umělecký řemeslník | 88- Umělecký řemeslník | ||
| jiná jména = | | jiná jména = | ||
− | }} | + | }} |
+ | |||
+ | '''EDELE, Benedikt,''' ''* 21. 3. 1797 Owingen (Německo), † 30. 3. 1867 Brno, sochař, řezbář'' | ||
+ | |||
+ | Byl synem mlynáře. Vyučil se 1809–12 v rodišti u řezbáře | ||
+ | Konrada Follina. Pak Švábsko opustil a podnikl delší vandrovní | ||
+ | cestu do Karlsruhe, Darmstadtu, Mnichova a Kasselu, kde | ||
+ | vstoupil do dílny sochaře, malíře a architekta Johanna Christiana | ||
+ | Ruhla. Na počátku 20. let přišel do Vídně, kde navrhoval | ||
+ | a řezal ozdoby nábytku v uznávané nábytkářské firmě | ||
+ | Josefa Danhausera. V létě 1821 odešel do Brna a dal se zaměstnat jako tovaryš v dílně po sochaři Franzi Reitterovi v Pekařské | ||
+ | ulici. 1822 žádal magistrát o povolení k provozování sochařství, | ||
+ | udělení měšťanského práva, připuštění k městské přísaze | ||
+ | a sňatku s o sedm let starší Magdalenou, roz. Dobrohlavovou, | ||
+ | vdovou po Reitterovi, s níž se oženil následujícího roku. 1823 | ||
+ | byl také přijat do sochařského cechu, získal jedno ze čtyř mistrovských | ||
+ | míst, složil na zasedání městské rady přísahu a obdržel | ||
+ | měšťanské právo. Pak si založil vlastní dílnu (v dnešní | ||
+ | Masarykově ulici č. 27), kde rovněž žil s rodinou a učil i ubytoval | ||
+ | dva žáky, do 1836 malíře Eduarda Schwoisera a 1837 až | ||
+ | 1842 sochaře Josefa Břenka. Podruhé se oženil 1852 s Antonií, | ||
+ | roz. Hamříkovou, dcerou blanenského krejčího. Dílnu a byt | ||
+ | byl nucen opustit a přestěhoval se do Měnínské a nakonec do | ||
+ | Orlí ulice, kde dožil. | ||
+ | |||
+ | Na vandrovní cestě získal zkušenosti, v Kasselu se seznámil | ||
+ | s vyspělým francouzským sochařstvím a architekturou i s neoklasicistním formálním tvaroslovím. Na počátku 20. let získal | ||
+ | první zakázky na pomník brněnského preláta a výzdobu kostela | ||
+ | v Kuníně, ve 30. letech se staly těžištěm tvorby drobné | ||
+ | práce umělecko-řemeslného charakteru, jako např. funerální | ||
+ | plastiky, náhrobní kříže, reliéfy, kamenné a dřevěné dekorace | ||
+ | domů, štukové ozdoby, zábradlí, dveře, obložení stěn, nábytek, | ||
+ | lustry, svícny, hodinové skříně, krucifixy, ozdoby hudebních | ||
+ | nástrojů a hračky, jež musel přizpůsobit vkusu, potřebám | ||
+ | a finančním možnostem objednavatelů. Pak se setkal s Viktorem | ||
+ | Schlossarem, rajhradským opatem, jenž si E. vybral, aby | ||
+ | ve 40. letech vyzdobil dva sakrální objekty v duchu neobarokního | ||
+ | historismu. V 50. letech umělecky stagnoval, tvorbu větších | ||
+ | děl sám ze zdravotních důvodů zastavil. Až do smrti se živil | ||
+ | drobnou umělecko-řemeslnou produkcí. | ||
+ | |||
+ | Byl typickým představitelem brněnského měšťanského sochařství | ||
+ | 1. poloviny 19. století a nejnadějnější uměleckou osobností | ||
+ | tamějšího cechu. Hledal nové stylové formy a propojil | ||
+ | činnost uměleckou s řemeslnou. Byl skvělým řezbářem, s dřevem | ||
+ | pracoval jistě a jemně, usiloval o citové a imaginativní | ||
+ | umělecké vyjadřování, avšak v oboru volné a monumentální | ||
+ | plastiky průměr ostatních sochařů v místě vlivem nepříznivých | ||
+ | životních okolností výrazněji nepřekonal a vůdčí osobností se | ||
+ | po smrti Schweigla nestal. | ||
+ | |||
+ | Adoptoval dva Reitterovy syny a s oběma manželkami měl několik | ||
+ | dětí. Heinrich Friedrich Michael E. (1825–1846), nadějný | ||
+ | sochař a student vídeňské AVU, se zabil pádem při práci | ||
+ | v průčelí rajhradského kostela. Syn Michael (* 1833), sochař, | ||
+ | předčasně zemřel. Přežil ho pouze jeden syn. | ||
+ | |||
+ | '''D:''' výběr: náhrobek brněnského biskupa V. J. Schrattenbacha, starý městský | ||
+ | hřbitov, Brno, Kounicova ulice, poč. 20. let 19. století (zničeno); | ||
+ | sochařská výzdoba hlavního oltáře, farní kostel Povýšení sv. Kříže, Kunín | ||
+ | u Nového Jičína, 1821–1828; kazatelna, farní kostel sv. Bartoloměje, Březová | ||
+ | nad Svitavou, 1836 (zničeno); sv. Máří Magdalena a Petr, dva dřevěné | ||
+ | nepolychromované reliéfy, 1842 (MG Brno); hlavní oltář, sv. Vít a Jan | ||
+ | Křtitel, Boží hrob v kapli, farní kostel Navštívení Panny Marie, Lomnice | ||
+ | u Tišnova, 1843–1844 (Boží hrob, snad s J. Břenkem); hlavní a dva po - | ||
+ | stranní oltáře, baldachýn, reliéf, kazatelna, dřevěná plastika Panny Marie | ||
+ | Svatohostýnské s Ježíškem, sv. Cyril a Metoděj, bazilika Nanebevzetí Panny | ||
+ | Marie, Sv. Hostýn, 1844; sv. Ambrož, Augustin, Zachariáš a král David, | ||
+ | klášterní kostel sv. Petra a Pavla, Rajhrad u Brna, 1845–1846; mariánský | ||
+ | sloup na náměstí, Lysice u Kunštátu, 1853. | ||
+ | |||
+ | '''L:''' P. Cenková, B. E. a jeho současníci. Brněnské měšťanské sochařství první | ||
+ | poloviny 19. století, 2004 (diplomová práce FF MU Brno); táž, Brněnští | ||
+ | měšťanští sochaři první poloviny 19. století. Příspěvky ke slovníku umělců, | ||
+ | in: SPFFBU F 49, 2005, s. 137–158 (s úplným soupisem pramenů a literatury); | ||
+ | J. Sedlářová, Brněnští sochaři první poloviny 19. století, in: 45. | ||
+ | bulletin Moravské galerie v Brně, 1989, s. 40–42; táž, Brněnský sochař B. | ||
+ | E., in: tamtéž 47, 1991, s. 19–20; DČVU 3/1, s. 209–214; 3/2, s. 28– | ||
+ | 32; M. Pojsl – V. Hyhlík, Svatý Hostýn. Bazilika Nanebevzetí Panny Marie, | ||
+ | 1992, s. 5n.; J. Zezulčík, Zámek Kunín. Perla moravské barokní architektury, | ||
+ | 1995 (katalog výstavy). | ||
+ | |||
+ | '''P:''' MZA Brno, fond E 67 Sbírka matrik, kniha č. 16 988, řkt. f. ú. Brno – | ||
+ | sv. Janů, matrika zemřelých, sv. II, fol. 97. | ||
+ | |||
+ | Gustav Novotný | ||
+ | |||
[[Kategorie:D]] | [[Kategorie:D]] | ||
[[Kategorie:75- Sochař nebo medailér]] | [[Kategorie:75- Sochař nebo medailér]] | ||
[[Kategorie:88- Umělecký řemeslník]] | [[Kategorie:88- Umělecký řemeslník]] | ||
− | |||
[[Kategorie:1797]] | [[Kategorie:1797]] | ||
+ | [[Kategorie:Owingen]] | ||
[[Kategorie:1867]] | [[Kategorie:1867]] | ||
+ | [[Kategorie:Brno]] |
Verze z 12. 4. 2017, 21:04
Benedikt EDELE | |
Narození | 21.3.1797 |
---|---|
Místo narození | Owingen (Německo) |
Úmrtí | 30.3.1867 |
Místo úmrtí | Brno |
Povolání |
75- Sochař nebo medailér 88- Umělecký řemeslník |
Trvalý odkaz | http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=48516 |
EDELE, Benedikt, * 21. 3. 1797 Owingen (Německo), † 30. 3. 1867 Brno, sochař, řezbář
Byl synem mlynáře. Vyučil se 1809–12 v rodišti u řezbáře Konrada Follina. Pak Švábsko opustil a podnikl delší vandrovní cestu do Karlsruhe, Darmstadtu, Mnichova a Kasselu, kde vstoupil do dílny sochaře, malíře a architekta Johanna Christiana Ruhla. Na počátku 20. let přišel do Vídně, kde navrhoval a řezal ozdoby nábytku v uznávané nábytkářské firmě Josefa Danhausera. V létě 1821 odešel do Brna a dal se zaměstnat jako tovaryš v dílně po sochaři Franzi Reitterovi v Pekařské ulici. 1822 žádal magistrát o povolení k provozování sochařství, udělení měšťanského práva, připuštění k městské přísaze a sňatku s o sedm let starší Magdalenou, roz. Dobrohlavovou, vdovou po Reitterovi, s níž se oženil následujícího roku. 1823 byl také přijat do sochařského cechu, získal jedno ze čtyř mistrovských míst, složil na zasedání městské rady přísahu a obdržel měšťanské právo. Pak si založil vlastní dílnu (v dnešní Masarykově ulici č. 27), kde rovněž žil s rodinou a učil i ubytoval dva žáky, do 1836 malíře Eduarda Schwoisera a 1837 až 1842 sochaře Josefa Břenka. Podruhé se oženil 1852 s Antonií, roz. Hamříkovou, dcerou blanenského krejčího. Dílnu a byt byl nucen opustit a přestěhoval se do Měnínské a nakonec do Orlí ulice, kde dožil.
Na vandrovní cestě získal zkušenosti, v Kasselu se seznámil s vyspělým francouzským sochařstvím a architekturou i s neoklasicistním formálním tvaroslovím. Na počátku 20. let získal první zakázky na pomník brněnského preláta a výzdobu kostela v Kuníně, ve 30. letech se staly těžištěm tvorby drobné práce umělecko-řemeslného charakteru, jako např. funerální plastiky, náhrobní kříže, reliéfy, kamenné a dřevěné dekorace domů, štukové ozdoby, zábradlí, dveře, obložení stěn, nábytek, lustry, svícny, hodinové skříně, krucifixy, ozdoby hudebních nástrojů a hračky, jež musel přizpůsobit vkusu, potřebám a finančním možnostem objednavatelů. Pak se setkal s Viktorem Schlossarem, rajhradským opatem, jenž si E. vybral, aby ve 40. letech vyzdobil dva sakrální objekty v duchu neobarokního historismu. V 50. letech umělecky stagnoval, tvorbu větších děl sám ze zdravotních důvodů zastavil. Až do smrti se živil drobnou umělecko-řemeslnou produkcí.
Byl typickým představitelem brněnského měšťanského sochařství 1. poloviny 19. století a nejnadějnější uměleckou osobností tamějšího cechu. Hledal nové stylové formy a propojil činnost uměleckou s řemeslnou. Byl skvělým řezbářem, s dřevem pracoval jistě a jemně, usiloval o citové a imaginativní umělecké vyjadřování, avšak v oboru volné a monumentální plastiky průměr ostatních sochařů v místě vlivem nepříznivých životních okolností výrazněji nepřekonal a vůdčí osobností se po smrti Schweigla nestal.
Adoptoval dva Reitterovy syny a s oběma manželkami měl několik dětí. Heinrich Friedrich Michael E. (1825–1846), nadějný sochař a student vídeňské AVU, se zabil pádem při práci v průčelí rajhradského kostela. Syn Michael (* 1833), sochař, předčasně zemřel. Přežil ho pouze jeden syn.
D: výběr: náhrobek brněnského biskupa V. J. Schrattenbacha, starý městský hřbitov, Brno, Kounicova ulice, poč. 20. let 19. století (zničeno); sochařská výzdoba hlavního oltáře, farní kostel Povýšení sv. Kříže, Kunín u Nového Jičína, 1821–1828; kazatelna, farní kostel sv. Bartoloměje, Březová nad Svitavou, 1836 (zničeno); sv. Máří Magdalena a Petr, dva dřevěné nepolychromované reliéfy, 1842 (MG Brno); hlavní oltář, sv. Vít a Jan Křtitel, Boží hrob v kapli, farní kostel Navštívení Panny Marie, Lomnice u Tišnova, 1843–1844 (Boží hrob, snad s J. Břenkem); hlavní a dva po - stranní oltáře, baldachýn, reliéf, kazatelna, dřevěná plastika Panny Marie Svatohostýnské s Ježíškem, sv. Cyril a Metoděj, bazilika Nanebevzetí Panny Marie, Sv. Hostýn, 1844; sv. Ambrož, Augustin, Zachariáš a král David, klášterní kostel sv. Petra a Pavla, Rajhrad u Brna, 1845–1846; mariánský sloup na náměstí, Lysice u Kunštátu, 1853.
L: P. Cenková, B. E. a jeho současníci. Brněnské měšťanské sochařství první poloviny 19. století, 2004 (diplomová práce FF MU Brno); táž, Brněnští měšťanští sochaři první poloviny 19. století. Příspěvky ke slovníku umělců, in: SPFFBU F 49, 2005, s. 137–158 (s úplným soupisem pramenů a literatury); J. Sedlářová, Brněnští sochaři první poloviny 19. století, in: 45. bulletin Moravské galerie v Brně, 1989, s. 40–42; táž, Brněnský sochař B. E., in: tamtéž 47, 1991, s. 19–20; DČVU 3/1, s. 209–214; 3/2, s. 28– 32; M. Pojsl – V. Hyhlík, Svatý Hostýn. Bazilika Nanebevzetí Panny Marie, 1992, s. 5n.; J. Zezulčík, Zámek Kunín. Perla moravské barokní architektury, 1995 (katalog výstavy).
P: MZA Brno, fond E 67 Sbírka matrik, kniha č. 16 988, řkt. f. ú. Brno – sv. Janů, matrika zemřelých, sv. II, fol. 97.
Gustav Novotný