Biografický slovník
EIM Gustav 7.10.1849-7.2.1897: Porovnání verzí
(EIM_Gustav_9.10.1849-7.2.1897) |
|||
| (Není zobrazeno 6 mezilehlých verzí od stejného uživatele.) | |||
| Řádka 1: | Řádka 1: | ||
{{Infobox - osoba | {{Infobox - osoba | ||
| jméno = Gustav EIM | | jméno = Gustav EIM | ||
| − | | obrázek = | + | | obrázek = Eim Gustav portret.jpg |
| − | | datum narození = | + | | datum narození = 7.10.1849 |
| − | | místo narození = | + | | místo narození = Šťáhlavy u Rokycan |
| datum úmrtí = 7.2.1897 | | datum úmrtí = 7.2.1897 | ||
| − | | místo úmrtí = | + | | místo úmrtí = Florencie (Itálie) |
| − | | povolání = 42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ | + | | povolání = 42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ<br />44- Právník<br />48- Politický publicista<br />68- Redaktor nebo žurnalista<br /> |
| − | 44- Právník | + | |
| − | 48- Politický publicista | + | |
| − | 68- Redaktor nebo žurnalista | + | |
| − | + | ||
| jiná jména = | | jiná jména = | ||
| − | }} | + | | citace = Biografický slovník českých zemí 15, Praha 2012, s. 550-551 |
| + | }} | ||
| − | + | '''EIM, Gustav,''' ''* 7. 10. 1849 Šťáhlavy u Rokycan, † 7. 2. 1897 Florencie (Itálie), žurnalista, politik'' | |
| + | |||
| + | Datum narození bývá v literatuře uváděno nesprávně (9. 10.). | ||
| + | Nemanželský syn Marie Honalové, jehož 1850 adoptoval řezník Josef E. Od 1861 studoval na německém gymnáziu | ||
| + | v Plzni, 1867 se poprvé zúčastnil českého studentského hnutí | ||
| + | a přestoupil na Akademické gymnázium v Praze, kde 1869 | ||
| + | maturoval. Z právnické fakulty přešel 1872 na filozofickou fakultu | ||
| + | pražské univerzity, absolvoval 1873. Od středoškolských | ||
| + | let přispíval do novin, v Praze se scházel s bohémou i mladými | ||
| + | veřejnými pracovníky, byl členem Akademického čtenářského | ||
| + | spolku. Od počátku 70. let pravidelně spolupracoval se staročeskými | ||
| + | deníky ''Politik'' a ''Pokrok'', od 1873 patřil do redakčního | ||
| + | kruhu deníku ''Posel z Prahy'' a psal do kolínského časopisu ''Koruna'' | ||
| + | ''česká'' a do roudnického ''Podřipana''. Tím utužoval vztahy | ||
| + | s mladočechy. V listopadu 1874 nastoupil do redakce ''Národních'' | ||
| + | ''listů'' J. Grégra. Za rusko-turecké války 1878 se stal jejich | ||
| + | válečným zpravodajem a pronikl mezi českou žurnalistickou | ||
| + | elitu. 1879–96 byl parlamentním zpravodajem a dopisovatelem | ||
| + | z Vídně. Ve Vídni si vybudoval vlastní zpravodajskou centrálu, | ||
| + | ze které vydatně těžila mladočeská strana. Udržoval kontakty | ||
| + | s vlivnými byrokraty, politiky a bankéři. Příspěvky pro | ||
| + | ''Národní listy'' označoval zpravidla šifrou E. Od počátku 80. let | ||
| + | vedl relativně autonomní vídeňskou redakci ''Národních listů'', | ||
| + | v níž dlouhodobě spolupracoval hlavně s J. Penížkem. Ve | ||
| + | svých referátech se bránil závislosti na linii Českého klubu poslanců | ||
| + | a razil cesty konstruktivní české politice, která by uměla | ||
| + | takticky využít i radikální nálady obyvatelstva. Nepostavil se | ||
| + | do otevřené protivládní opozice, avšak kritice podroboval jak | ||
| + | oportunní pravici, tak nacionální levici. Od doplňovacích voleb | ||
| + | 1883 spojil síly s E. Grégrem a i díky jeho vlivu na oba | ||
| + | bratry Grégrovy se podařilo do počátku 90. let mladočeskou | ||
| + | stranu reorganizovat v akceschopný organismus. Od poloviny | ||
| + | 80. let se zabýval zahraniční politikou, zejména vztahy monarchie | ||
| + | k Balkánu a Rusku. České politické poměry objasňoval | ||
| + | v seriálu článků ''O nás pro nás'' (1885, knižně 1898), které | ||
| + | zůstaly cenným pramenem pro poznání českého politického | ||
| + | života od 1848–49. Během rukopisné aféry 1886 dával za | ||
| + | pravdu odpůrcům jejich pravosti. V době narůstajícího mladočeského | ||
| + | radikalismu se dostával do sporu s vedením strany. | ||
| + | Od 1888 trpěl v důsledku neúměrného pracovního zatížení | ||
| + | chronickou chorobou. Novinové příspěvky nadále diktoval. | ||
| + | 1889–90 vkládal naděje do Riegrova projektu česko-německého | ||
| + | vyrovnání (punktací), po jeho neúspěchu zmírnil svoje | ||
| + | stanovisko vůči radikalismu a v březnu 1891 byl zvolen říšským | ||
| + | poslancem za Poličku a Litomyšl. V době poslaneckého | ||
| + | působení vedl osobní zápas s pražskou redakcí a výkonným | ||
| + | výborem strany o politický postup. Největšího parlamentního | ||
| + | úspěchu dosáhl 1892 v jednání o úpravě měny a v rakousko-uherských delegacích, kde mluvil o zahraniční a bosenské politice, | ||
| + | v říjnu 1893 v projevu proti výjimečnému stavu nad | ||
| + | Prahou a okolím, 1894 v řeči proti vládní koalici. Byl členem | ||
| + | výboru pro reformu tiskového zákona. 1895 se E. stal prostředníkem | ||
| + | mezi novým premiérem K. Badenim a domácími | ||
| + | politiky, usiloval o jejich spoluúčast na vládě v říši. Jeho zdravotní | ||
| + | stav se však zhoršoval, v lednu 1897 odjel na léčení do | ||
| + | Itálie, odkud se nevrátil. Od 1886 byl ženatý s Julií, roz. Řezníčkovou | ||
| + | (* 1856), herečkou Prozatímního divadla. Pohřben | ||
| + | byl v Praze na Olšanských hřbitovech. Patřil k nejvýznamnějším | ||
| + | českým novinářům, podstatně se zasloužil o propagaci české otázky ve Vídni, měl evropský rozhled a mezinárodní styky | ||
| + | a vytvářel pro potřeby českého politického zpravodajství novou | ||
| + | adekvátní terminologii. | ||
| + | |||
| + | '''D:''' Politické úvahy G. E., J. Penížek (ed.), 1898. | ||
| + | |||
| + | '''L:''' OSN 8, s. 456–457; 28, s. 329–330; DČŽ 1, s. 252; K. Adámek, | ||
| + | Z mých styků s G. E., 1910; S. Heller, Z mých upomínek na G. E., in: | ||
| + | Půl století Národních listů 1860–1910, 1911, s. 177–181; Z. V. Tobolka, | ||
| + | Badeni a Čechové, 1912, passim; M. Navrátil, G. E., geniální publicista | ||
| + | a vynikající politik, 1923;M. Sekera, G. E., „český konzul“ ve Vídni 1879– | ||
| + | 1897, in: DaS 2, 1992, č. 1, s. 33–37; H. Kokešová, G. E. Životopisná | ||
| + | studie a edice korespondence, 1999. | ||
| + | |||
| + | '''P:''' LA PNP Praha. | ||
| + | |||
| + | '''Ref:''' [https://biblio.hiu.cas.cz/authorities/2964 Bibliografie dějin Českých zemí] | ||
| + | |||
| + | Martin Kučera | ||
[[Kategorie:C]] | [[Kategorie:C]] | ||
| Řádka 21: | Řádka 93: | ||
[[Kategorie:48- Politický publicista]] | [[Kategorie:48- Politický publicista]] | ||
[[Kategorie:68- Redaktor nebo žurnalista]] | [[Kategorie:68- Redaktor nebo žurnalista]] | ||
| − | |||
[[Kategorie:1849]] | [[Kategorie:1849]] | ||
| + | [[Kategorie:Šťáhlavy]] | ||
[[Kategorie:1897]] | [[Kategorie:1897]] | ||
| + | [[Kategorie:Florencie]] | ||
Aktuální verze z 26. 2. 2020, 10:39
| Gustav EIM | |
 | |
| Narození | 7.10.1849 |
|---|---|
| Místo narození | Šťáhlavy u Rokycan |
| Úmrtí | 7.2.1897 |
| Místo úmrtí | Florencie (Itálie) |
| Povolání |
42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ 44- Právník 48- Politický publicista 68- Redaktor nebo žurnalista |
| Citace | Biografický slovník českých zemí 15, Praha 2012, s. 550-551 |
| Trvalý odkaz | http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=46205 |
EIM, Gustav, * 7. 10. 1849 Šťáhlavy u Rokycan, † 7. 2. 1897 Florencie (Itálie), žurnalista, politik
Datum narození bývá v literatuře uváděno nesprávně (9. 10.). Nemanželský syn Marie Honalové, jehož 1850 adoptoval řezník Josef E. Od 1861 studoval na německém gymnáziu v Plzni, 1867 se poprvé zúčastnil českého studentského hnutí a přestoupil na Akademické gymnázium v Praze, kde 1869 maturoval. Z právnické fakulty přešel 1872 na filozofickou fakultu pražské univerzity, absolvoval 1873. Od středoškolských let přispíval do novin, v Praze se scházel s bohémou i mladými veřejnými pracovníky, byl členem Akademického čtenářského spolku. Od počátku 70. let pravidelně spolupracoval se staročeskými deníky Politik a Pokrok, od 1873 patřil do redakčního kruhu deníku Posel z Prahy a psal do kolínského časopisu Koruna česká a do roudnického Podřipana. Tím utužoval vztahy s mladočechy. V listopadu 1874 nastoupil do redakce Národních listů J. Grégra. Za rusko-turecké války 1878 se stal jejich válečným zpravodajem a pronikl mezi českou žurnalistickou elitu. 1879–96 byl parlamentním zpravodajem a dopisovatelem z Vídně. Ve Vídni si vybudoval vlastní zpravodajskou centrálu, ze které vydatně těžila mladočeská strana. Udržoval kontakty s vlivnými byrokraty, politiky a bankéři. Příspěvky pro Národní listy označoval zpravidla šifrou E. Od počátku 80. let vedl relativně autonomní vídeňskou redakci Národních listů, v níž dlouhodobě spolupracoval hlavně s J. Penížkem. Ve svých referátech se bránil závislosti na linii Českého klubu poslanců a razil cesty konstruktivní české politice, která by uměla takticky využít i radikální nálady obyvatelstva. Nepostavil se do otevřené protivládní opozice, avšak kritice podroboval jak oportunní pravici, tak nacionální levici. Od doplňovacích voleb 1883 spojil síly s E. Grégrem a i díky jeho vlivu na oba bratry Grégrovy se podařilo do počátku 90. let mladočeskou stranu reorganizovat v akceschopný organismus. Od poloviny 80. let se zabýval zahraniční politikou, zejména vztahy monarchie k Balkánu a Rusku. České politické poměry objasňoval v seriálu článků O nás pro nás (1885, knižně 1898), které zůstaly cenným pramenem pro poznání českého politického života od 1848–49. Během rukopisné aféry 1886 dával za pravdu odpůrcům jejich pravosti. V době narůstajícího mladočeského radikalismu se dostával do sporu s vedením strany. Od 1888 trpěl v důsledku neúměrného pracovního zatížení chronickou chorobou. Novinové příspěvky nadále diktoval. 1889–90 vkládal naděje do Riegrova projektu česko-německého vyrovnání (punktací), po jeho neúspěchu zmírnil svoje stanovisko vůči radikalismu a v březnu 1891 byl zvolen říšským poslancem za Poličku a Litomyšl. V době poslaneckého působení vedl osobní zápas s pražskou redakcí a výkonným výborem strany o politický postup. Největšího parlamentního úspěchu dosáhl 1892 v jednání o úpravě měny a v rakousko-uherských delegacích, kde mluvil o zahraniční a bosenské politice, v říjnu 1893 v projevu proti výjimečnému stavu nad Prahou a okolím, 1894 v řeči proti vládní koalici. Byl členem výboru pro reformu tiskového zákona. 1895 se E. stal prostředníkem mezi novým premiérem K. Badenim a domácími politiky, usiloval o jejich spoluúčast na vládě v říši. Jeho zdravotní stav se však zhoršoval, v lednu 1897 odjel na léčení do Itálie, odkud se nevrátil. Od 1886 byl ženatý s Julií, roz. Řezníčkovou (* 1856), herečkou Prozatímního divadla. Pohřben byl v Praze na Olšanských hřbitovech. Patřil k nejvýznamnějším českým novinářům, podstatně se zasloužil o propagaci české otázky ve Vídni, měl evropský rozhled a mezinárodní styky a vytvářel pro potřeby českého politického zpravodajství novou adekvátní terminologii.
D: Politické úvahy G. E., J. Penížek (ed.), 1898.
L: OSN 8, s. 456–457; 28, s. 329–330; DČŽ 1, s. 252; K. Adámek, Z mých styků s G. E., 1910; S. Heller, Z mých upomínek na G. E., in: Půl století Národních listů 1860–1910, 1911, s. 177–181; Z. V. Tobolka, Badeni a Čechové, 1912, passim; M. Navrátil, G. E., geniální publicista a vynikající politik, 1923;M. Sekera, G. E., „český konzul“ ve Vídni 1879– 1897, in: DaS 2, 1992, č. 1, s. 33–37; H. Kokešová, G. E. Životopisná studie a edice korespondence, 1999.
P: LA PNP Praha.
Ref: Bibliografie dějin Českých zemí
Martin Kučera
