Stránka
Diskuse
Zobrazit zdroj
Historie

Zobrazení zdroje stránky ENGLIŠ Karel 17.8.1880-13.6.1961

{{Infobox - osoba
| jméno = Karel ENGLIŠ
| obrázek = No male portrait.png
| datum narození = 17.3.1880
| místo narození = Hrabyně u Opavy
| datum úmrtí = 13.6.1961
| místo úmrtí = Hrabyně u Opavy
| povolání = 19- Ekonom nebo statistik
47- Představitel stran nebo hnutí po r. 1848
42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ
56- Filozof
68- Redaktor nebo žurnalista
61- Pedagog

| jiná jména = 
}}

'''ENGLIŠ, Karel,''' ''* 17. 8. 1880 Hrabyně u Opavy, † 13. 6. 1961 Hrabyně u Opavy, národohospodář, pedagog, politik, státník''

Narodil se jako deváté dítě vesnického řezníka. Z možnosti
studovat na biskupském seminárním gymnáziu v Kroměříži
sešlo, a tak E. nastoupil na gymnázium v Opavě. V té době
bylo jeho otci 75 let, takže ho rodiče mohli podporovat pouze
do kvarty. Poté se musel živit sám, a to především kondicemi,
což později pokládal za nejlepší průpravu pro povolání vysokoškolského pedagoga. Po maturitě 1899 nastoupil na českou
Právnickou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity, kde ho
ovlivnil především Albín Bráf, pod jehož vlivem se rozhodl věnovat
vědecké práci. V době krátkodobého studia na univerzitě
v Mnichově, kam doprovázel jako domácí učitel mladého
hraběte Rudolfa Czernina z Chudenic, navštěvoval i inspirující
přednášky Ludwiga Josepha Brentana (stoupence mladší německé
historické školy a katedrového socialismu).

1904 nastoupil do Zemského statistického úřadu pro Království
české, po čtyřech letech ho povolal český ministr obchodu
František Fiedler do Vídně do úřednického aparátu ministerstva.
Byl pověřen i redakcí úředního měsíčníku ''Soziale Rundschau'', což ho přivedlo k zájmu o sociální politiku. V té době
E. dojížděl přednášet národní hospodářství na českou techniku do Brna, 1911 se tam habilitoval pro obor národní hospodářství
u J. Kolouška a po jeho odchodu byl 1912 jmenován mimořádným
a 1917 řádným profesorem. Po vzniku ČSR se
1919 spolu s Aloisem Jiráskem zasloužil o založení brněnské
Masarykovy univerzity, na jejíž Právnické fakultě od počátku
působil jako profesor národního hospodářství. 1919 se stal
prvním rektorem univerzity. V Brně zůstal až do 1939, kdy
byl povolán do Prahy jako profesor národního hospodářství
na Právnickou fakultu UK. V době okupace po uzavření českých
vysokých škol se věnoval vědecké práci, napsal několikasvazkové
dílo ''Velká logika'', jehož sazba však byla krátce po
únoru 1948 zničena. 1947 z něho E. stačil vydat alespoň výbor
''Malá logika''. Ve stejném roce byl jednomyslně zvolen rektorem
UK a pověřen přípravami oslav 600. výročí založení univerzity.
Již v prosinci však ministr informací V. Kopecký v projevu
ke studentům označil E. za pochybného reprezentanta univerzity.
27. 2. 1948 proti němu vystoupil také Akční výbor pražských
vysokých škol a následně i Akční výbor NF na právnické
fakultě a Akční výbor NF na ministerstvu školství a osvěty.
Za této situace E. na funkci rezignoval a záhy byl zbaven i profesorského
místa. Následoval zákaz vydávat a prodávat jeho
publikace, došlo k jejich stahování z knihoven a ničení. E. byl
1952 donucen opustit Prahu. Po složitém jednání se mohl odstěhovat
do malého domku v rodišti, kde žil s manželkou
v nuzných poměrech až do konce života.

Paralelně s akademickou dráhou se angažoval v politice a zastával
významné státní funkce. Krátce po příchodu do Brna
zaujal veřejnost svými projevy a články, proto dostal nabídku
kandidovat ve volbách do moravského zemského sněmu. Jako
nezávislý přijal kandidaturu za Lidovo-pokrokovou stranu
s tím, že do strany vstoupí, uspěje-li ve volbách. Došlo k tomu
po 1913. Za město Brno byl zvolen také do zemské školní rady,
v níž působil i za první světové války, kdy sněm nezasedal.
Po vzniku republiky byl pověřen zajišťováním spojení mezi
pražským Národním výborem a hnutím na Moravě a ve Slezsku.
Nepatřil sice ke členům Národního výboru, ale 14. 11.
1918 poté, co se konstituovalo Revoluční národní shromáždění,
se stal poslancem. Pro posílení svého mandátu byl zvolen
jedním z místopředsedů strany státoprávní demokracie (vznikla
v únoru 1918 na popud K. Kramáře sloučením několika
stran včetně strany lidovo-pokrokové). Po prvních parlamentních
volbách 1920 usedl jako poslanec do Národního shromáždění
za Národně demokratickou stranu, která vzešla ze
státoprávní demokracie. Angažoval se především při řešení otázek
spojených s hospodářskou politikou nového státu. 1918
byl předložen vládní návrh zákona o obchodních platidlech,
na jehož přípravě se E. rozhodující měrou podílel. Zákon, který
se měl stát východiskem pro položení základů samostatné
československé měny, byl přijat, ale k jeho realizaci pro odpor
ministra financí A. Rašína nedošlo. (Rašín zákon sice podepsal, avšak nesouhlasil se zaváděním pokladničních poukázek
Zemské banky v Praze jako oběživa a prosazoval co nejrychlejší
zavedení klasických bankovek. Prosadil vlastní koncepci měnové
odluky a reformy, na níž pracoval ještě před vznikem
ČSR spolu s ředitelem Městské spořitelny pražské a pozdějším
guvernérem Národní banky československé Vilémem Pospíšilem
a s vrchním ředitelem Živnostenské banky Jaroslavem
Preissem.) S Rašínovými názory se E. neshodoval ani v dalších
otázkách. Oba sice pokládali pevnou měnu za základ stability
Československa a jeho hospodářského systému, rozcházeli se
však v názorech, jak jí dosáhnout. Rašín prosazoval politiku
neustálého zhodnocování měny a jejího spojení se zlatem, E.
si byl vědom možných negativních důsledků deflační politiky
na vývoj ekonomiky a varoval před přílišným zhodnocováním
měny. Od května 1920 do března 1921 stanul E. v čele resortu
financí – nejprve v Tusarově vládě jako tzv. ministr za svou
oso bu (jeho strana nebyla v koalici zastoupena) a pak jako
správce ministerstva financí v první úřednické vládě Jana Černého.
Prosadil sice jen přechodné, ale pro ekonomiku velmi
prospěšné stabilizační období měnové politiky a rovněž první
vyrovnaný státní rozpočet. Pro rozpory s vlastní stranou zejména v daňové oblasti však E. na funkci ministra rezignoval
(Černého vláda přetrvala ještě půl roku do září 1921). Po odchodu
z vlády ostře kritizoval deflační politiku zhodnocování
koruny, která vyvrcholila po Rašínově návratu do funkce ministra
financí v říjnu 1922 a v ČSR prohloubila poválečnou
hospodářskou krizi – vedla ke zhroucení vývozu zboží, které
se stalo pro zahraniční odběratele příliš drahým, vyvolala
bank roty podniků a menších peněžních ústavů a enormně zvýšila
nezaměstnanost. Stávkové hnutí, zaměřené hlavně proti
snižování mezd, bylo nejrozsáhlejší v celém meziválečném období.
E. pojetí měnové politiky se prosadilo až 1925, kdy vláda
opustila deflační orientaci a přiklonila se ke stabilizaci domácí
cenové hladiny i měnového kursu. Tím se však E. dostal do
sporu s vedením Národně demokratické strany, proto z ní počátkem
září 1925 vystoupil, složil svůj poslanecký mandát
a krátce se pak účastnil veřejného života jen jako soukromá
osoba. Jeho renomé a důvěra, které se těšil u T. G. Masaryka
a Antonína Švehly, přispěly k tomu, že se již v prosinci 1925
stal znovu ministrem financí. Státní finance řídil i přes střídání
vlád až do 1931 (s roční přestávkou od listopadu 1928, kdy
rezignoval na protest proti finančním úlevám cukrovarnictví
bez prokazatelných kalkulací). Celkem zasedal v šesti vládách
a třikrát se vzdal ministerského křesla pro nemožnost prosazovat
politiku, kterou považoval za nejvhodnější pro československé
hospodářství – naposledy 1931, kdy přijal opatření tlumící
deflační tendence vyvolané světovou hospodářskou krizí.
E. se zasloužil o ustavení Národní banky československé
(1926), zpomalení růstu státního dluhu, reformu přímých daní
(1927) a liberalizaci peněžního trhu. Ani po odchodu
z funkce nepřestal hájit zásadu vyrovnaného státního rozpočtu
a ostře vystupoval proti tehdejší politice Národní banky vedené
V. Pospíšilem.

Během krize 30. let byla československá měna napojena na zlatý blok v čele s francouzským frankem. V době, kdy proběhly
devalvace měn librového a dolarového bloku, odkládal
zlatý blok devalvaci franku až do 1936. Vzhledem ke zhroucení
domácího vývozu, zhoršující se platební bilanci státu a devalvacím
zahraničních měn naléhal E. na vládu, aby přikročila
i k devalvaci koruny. V únoru 1934 k tomu došlo a její zlatý
obsah byl snížen o šestinu. Guvernér Národní banky V. Pospíšil
odstoupil a E. byl jmenován jeho nástupcem. V říjnu
1936 proběhla druhá devalvace, při níž zlatý obsah koruny
poklesl proti stavu před první devalvací o 30 %. Obě opatření
přispěla k oživení ekonomiky a ke stabilizaci měny. Tlaky na
další znehodnocení koruny E. odmítal a reagoval na ně demisí,
která nebyla přijata, a tak zůstal guvernérem až do konce
funkčního období (1939).

E. patřil i k významným teoretikům. Jeho největším přínosem
se stala teleologická metoda zkoumání, navazující na kritický
idealismus rozvíjený v díle Immanuela Kanta, a z ní vycházející
teleologická národohospodářská teorie. Podle ní by měla být
východiskem ekonomické vědy analýza chování jednotlivých
hospodářských subjektů (domácností, podniků, bank, státu
apod.) založeného na sledování jejich vlastního účelu (řecky
télos – odtud název metody). Dále by se měla zaměřit na vztahy
mezi těmito subjekty, k nimž dochází na vzájemně propojených
trzích, na vztahy mezi nimi a státem a posléze i na jejich
vztahy k zahraničí. E. teorie hospodářských soustav pokládala
za nejvhodnější uspořádání individualistickou hospodářskou
soustavu s prvky solidarity (sociální opatření, kultura, vzdělání
apod.) v takovém rozsahu, aby nebyl narušen prostor pro soutěživost
a osobní zodpovědnost, které považoval za hybné síly
hospodářského vývoje. Teleologická metoda a její aplikace
v oblasti ekonomické teorie a poté i hospodářské praxe si získaly
řadu stoupenců, což vedlo k vytvoření tzv. englišovského
směru jako protiváhy k rašínovskému a marxistickému, či ke
směru označovanému jako čeští keynesovci. K nejvýznamnějším
E. stoupencům patřili Miloš Horna, Alois Král, Vladimír
Vybral, Václav Chytil, Jan Lövenstein a František Vencovský,
který se po 1989 zasloužil o propagaci E. díla a reedice některých
prací. Několik knih bylo vydáno v Rakousku, USA
a V. Británii. In memoriam byl 1991 E. udělen Řád TGM za
vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva, Masarykova
univerzita v Brně uděluje od 1994 Cenu K. E. za vynikající
přínosy pro ekonomickou teorii a praxi, E. nadace při Ekonomické
fakultě Vysoké školy báňské-Technická univerzita v Ostravě
každoročně oceňuje mladé ekonomy a prezidium Akademie
věd ČR ustavilo 1995 Englišovu medaili k ocenění
zejména zahraničních představitelů ekonomické teorie.

'''D:''' Sociální politika, 1916 (2. vyd. 1921); Theorie statistiky spotřebního
hospodářství: Spotřební hospodářství 65 učitelských rodin na Moravě
z roku 1913–1914, 1917; Grundlagen des wirtschaftlichen Denkens, 1925;
Otázky a názory, 1926; Národní hospodářství, 1928; Finanční věda: Nástin
teorie hospodářství veřejných svazků, 1929; Teleologie jako forma vědeckého poznání, 1930; Theorie státního hospodářství, 1932; Světová a naše
hospodářská krise, 1934; Soustava národního hospodářství 1–2, 1938;
Malá finanční věda, 1946; Malá logika, 1947; Hospodářské soustavy, 1990;
Economics: A Purpose Oriented Approach, New York 1992; Věčné ideály
lidstva, 1992; Národní hospodářství. Vybrané kapitoly, F. Vencovský (ed.),
1994.

'''L:''' OSND 2/1, s. 428–431; Ficek 4, s. 26; Slezsko 1, s. 31; SČF, s. 116;
ČAVU, s. 97; Kolář Elity, s. 49; Tomeš 1, s. 292–293; Sborník z konference
k výročí narození prof. JUDr. K. E. (se soupisem díla), 1991; J. Kolařík,
Peníze a politika. K. E. – bojovník o stabilisaci, 1937; F. Vencovský,
E. finanční a měnová politika, 1991; týž, K. E., 1993; týž, E. peněžní teorie,
in: Politická ekonomie 42, 1994, č. 6, s. 791–801; týž, E. peněžní teorie
a politika, 1994; týž, E. praxe měnové a finanční politiky, in: Politická ekonomie
43, 1995, č. 2, s. 246–255; týž, Přínos K. E. pro ekonomickou vědu,
in: tamtéž 48, 2000, č. 4, s. 451–468; týž, Z vědeckého odkazu K. E. k 120.
výročí narození, in: Finance a úvěr 50, 2000, č. 7, s. 430–443; týž, Dějiny
českého ekonomického myšlení do roku 1948, 1997; A. Doležalová, Rašín,
E. a ti druzí: československé státní rozpočty v letech 1918–1938, 2007.

'''P:''' Archiv NM Praha (část osobní pozůstalosti); Archiv UK Praha (část
osobní pozůstalosti).

Jitka Koderová

[[Kategorie:B]]
[[Kategorie:19- Ekonom nebo statistik]]
[[Kategorie:47- Představitel stran nebo hnutí po r. 1848]]
[[Kategorie:42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ]]
[[Kategorie:56- Filozof]]
[[Kategorie:68- Redaktor nebo žurnalista]]
[[Kategorie:61- Pedagog]]
[[Kategorie:1880]]
[[Kategorie:Hrabyně]]
[[Kategorie:1961]]
[[Kategorie:Hrabyně]]