ENGLIŠ Karel 17.8.1880-13.6.1961: Porovnání verzí
(ENGLIŠ_Karel_17.3.1880-13.6.1961) |
|||
(Není zobrazeno 6 mezilehlých verzí od stejného uživatele.) | |||
Řádka 1: | Řádka 1: | ||
{{Infobox - osoba | {{Infobox - osoba | ||
| jméno = Karel ENGLIŠ | | jméno = Karel ENGLIŠ | ||
− | | obrázek = | + | | obrázek = Englis Karel portret.jpg |
− | | datum narození = 17. | + | | datum narození = 17.8.1880 |
− | | místo narození = Hrabyně | + | | místo narození = Hrabyně u Opavy |
| datum úmrtí = 13.6.1961 | | datum úmrtí = 13.6.1961 | ||
− | | místo úmrtí = Hrabyně | + | | místo úmrtí = Hrabyně u Opavy |
− | | povolání = 19- Ekonom nebo statistik | + | | povolání = 19- Ekonom nebo statistik<br />47- Představitel stran nebo hnutí po r. 1848<br />42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ<br />56- Filozof<br />68- Redaktor nebo žurnalista<br />61- Pedagog<br /> |
− | 47- Představitel stran nebo hnutí po r. 1848 | + | |
− | 42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ | + | |
− | 56- Filozof | + | |
− | 68- Redaktor nebo žurnalista | + | |
− | 61- Pedagog | + | |
− | + | ||
| jiná jména = | | jiná jména = | ||
− | }} | + | | citace = Biografický slovník českých zemí 15, Praha 2012, s. 604-606 |
+ | }} | ||
+ | |||
+ | '''ENGLIŠ, Karel,''' ''* 17. 8. 1880 Hrabyně u Opavy, † 13. 6. 1961 Hrabyně u Opavy, národohospodář, pedagog, politik, státník'' | ||
+ | |||
+ | Narodil se jako deváté dítě vesnického řezníka. Z možnosti | ||
+ | studovat na biskupském seminárním gymnáziu v Kroměříži | ||
+ | sešlo, a tak E. nastoupil na gymnázium v Opavě. V té době | ||
+ | bylo jeho otci 75 let, takže ho rodiče mohli podporovat pouze | ||
+ | do kvarty. Poté se musel živit sám, a to především kondicemi, | ||
+ | což později pokládal za nejlepší průpravu pro povolání vysokoškolského pedagoga. Po maturitě 1899 nastoupil na českou | ||
+ | Právnickou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity, kde ho | ||
+ | ovlivnil především Albín Bráf, pod jehož vlivem se rozhodl věnovat | ||
+ | vědecké práci. V době krátkodobého studia na univerzitě | ||
+ | v Mnichově, kam doprovázel jako domácí učitel mladého | ||
+ | hraběte Rudolfa Czernina z Chudenic, navštěvoval i inspirující | ||
+ | přednášky Ludwiga Josepha Brentana (stoupence mladší německé | ||
+ | historické školy a katedrového socialismu). | ||
+ | |||
+ | 1904 nastoupil do Zemského statistického úřadu pro Království | ||
+ | české, po čtyřech letech ho povolal český ministr obchodu | ||
+ | František Fiedler do Vídně do úřednického aparátu ministerstva. | ||
+ | Byl pověřen i redakcí úředního měsíčníku ''Soziale Rundschau'', což ho přivedlo k zájmu o sociální politiku. V té době | ||
+ | E. dojížděl přednášet národní hospodářství na českou techniku do Brna, 1911 se tam habilitoval pro obor národní hospodářství | ||
+ | u J. Kolouška a po jeho odchodu byl 1912 jmenován mimořádným | ||
+ | a 1917 řádným profesorem. Po vzniku ČSR se | ||
+ | 1919 spolu s Aloisem Jiráskem zasloužil o založení brněnské | ||
+ | Masarykovy univerzity, na jejíž Právnické fakultě od počátku | ||
+ | působil jako profesor národního hospodářství. 1919 se stal | ||
+ | prvním rektorem univerzity. V Brně zůstal až do 1939, kdy | ||
+ | byl povolán do Prahy jako profesor národního hospodářství | ||
+ | na Právnickou fakultu UK. V době okupace po uzavření českých | ||
+ | vysokých škol se věnoval vědecké práci, napsal několikasvazkové | ||
+ | dílo ''Velká logika'', jehož sazba však byla krátce po | ||
+ | únoru 1948 zničena. 1947 z něho E. stačil vydat alespoň výbor | ||
+ | ''Malá logika''. Ve stejném roce byl jednomyslně zvolen rektorem | ||
+ | UK a pověřen přípravami oslav 600. výročí založení univerzity. | ||
+ | Již v prosinci však ministr informací V. Kopecký v projevu | ||
+ | ke studentům označil E. za pochybného reprezentanta univerzity. | ||
+ | 27. 2. 1948 proti němu vystoupil také Akční výbor pražských | ||
+ | vysokých škol a následně i Akční výbor NF na právnické | ||
+ | fakultě a Akční výbor NF na ministerstvu školství a osvěty. | ||
+ | Za této situace E. na funkci rezignoval a záhy byl zbaven i profesorského | ||
+ | místa. Následoval zákaz vydávat a prodávat jeho | ||
+ | publikace, došlo k jejich stahování z knihoven a ničení. E. byl | ||
+ | 1952 donucen opustit Prahu. Po složitém jednání se mohl odstěhovat | ||
+ | do malého domku v rodišti, kde žil s manželkou | ||
+ | v nuzných poměrech až do konce života. | ||
+ | |||
+ | Paralelně s akademickou dráhou se angažoval v politice a zastával | ||
+ | významné státní funkce. Krátce po příchodu do Brna | ||
+ | zaujal veřejnost svými projevy a články, proto dostal nabídku | ||
+ | kandidovat ve volbách do moravského zemského sněmu. Jako | ||
+ | nezávislý přijal kandidaturu za Lidovo-pokrokovou stranu | ||
+ | s tím, že do strany vstoupí, uspěje-li ve volbách. Došlo k tomu | ||
+ | po 1913. Za město Brno byl zvolen také do zemské školní rady, | ||
+ | v níž působil i za první světové války, kdy sněm nezasedal. | ||
+ | Po vzniku republiky byl pověřen zajišťováním spojení mezi | ||
+ | pražským Národním výborem a hnutím na Moravě a ve Slezsku. | ||
+ | Nepatřil sice ke členům Národního výboru, ale 14. 11. | ||
+ | 1918 poté, co se konstituovalo Revoluční národní shromáždění, | ||
+ | se stal poslancem. Pro posílení svého mandátu byl zvolen | ||
+ | jedním z místopředsedů strany státoprávní demokracie (vznikla | ||
+ | v únoru 1918 na popud K. Kramáře sloučením několika | ||
+ | stran včetně strany lidovo-pokrokové). Po prvních parlamentních | ||
+ | volbách 1920 usedl jako poslanec do Národního shromáždění | ||
+ | za Národně demokratickou stranu, která vzešla ze | ||
+ | státoprávní demokracie. Angažoval se především při řešení otázek | ||
+ | spojených s hospodářskou politikou nového státu. 1918 | ||
+ | byl předložen vládní návrh zákona o obchodních platidlech, | ||
+ | na jehož přípravě se E. rozhodující měrou podílel. Zákon, který | ||
+ | se měl stát východiskem pro položení základů samostatné | ||
+ | československé měny, byl přijat, ale k jeho realizaci pro odpor | ||
+ | ministra financí A. Rašína nedošlo. (Rašín zákon sice podepsal, avšak nesouhlasil se zaváděním pokladničních poukázek | ||
+ | Zemské banky v Praze jako oběživa a prosazoval co nejrychlejší | ||
+ | zavedení klasických bankovek. Prosadil vlastní koncepci měnové | ||
+ | odluky a reformy, na níž pracoval ještě před vznikem | ||
+ | ČSR spolu s ředitelem Městské spořitelny pražské a pozdějším | ||
+ | guvernérem Národní banky československé Vilémem Pospíšilem | ||
+ | a s vrchním ředitelem Živnostenské banky Jaroslavem | ||
+ | Preissem.) S Rašínovými názory se E. neshodoval ani v dalších | ||
+ | otázkách. Oba sice pokládali pevnou měnu za základ stability | ||
+ | Československa a jeho hospodářského systému, rozcházeli se | ||
+ | však v názorech, jak jí dosáhnout. Rašín prosazoval politiku | ||
+ | neustálého zhodnocování měny a jejího spojení se zlatem, E. | ||
+ | si byl vědom možných negativních důsledků deflační politiky | ||
+ | na vývoj ekonomiky a varoval před přílišným zhodnocováním | ||
+ | měny. Od května 1920 do března 1921 stanul E. v čele resortu | ||
+ | financí – nejprve v Tusarově vládě jako tzv. ministr za svou | ||
+ | osobu (jeho strana nebyla v koalici zastoupena) a pak jako | ||
+ | správce ministerstva financí v první úřednické vládě Jana Černého. | ||
+ | Prosadil sice jen přechodné, ale pro ekonomiku velmi | ||
+ | prospěšné stabilizační období měnové politiky a rovněž první | ||
+ | vyrovnaný státní rozpočet. Pro rozpory s vlastní stranou zejména v daňové oblasti však E. na funkci ministra rezignoval | ||
+ | (Černého vláda přetrvala ještě půl roku do září 1921). Po odchodu | ||
+ | z vlády ostře kritizoval deflační politiku zhodnocování | ||
+ | koruny, která vyvrcholila po Rašínově návratu do funkce ministra | ||
+ | financí v říjnu 1922 a v ČSR prohloubila poválečnou | ||
+ | hospodářskou krizi – vedla ke zhroucení vývozu zboží, které | ||
+ | se stalo pro zahraniční odběratele příliš drahým, vyvolala | ||
+ | bank roty podniků a menších peněžních ústavů a enormně zvýšila | ||
+ | nezaměstnanost. Stávkové hnutí, zaměřené hlavně proti | ||
+ | snižování mezd, bylo nejrozsáhlejší v celém meziválečném období. | ||
+ | E. pojetí měnové politiky se prosadilo až 1925, kdy vláda | ||
+ | opustila deflační orientaci a přiklonila se ke stabilizaci domácí | ||
+ | cenové hladiny i měnového kursu. Tím se však E. dostal do | ||
+ | sporu s vedením Národně demokratické strany, proto z ní počátkem | ||
+ | září 1925 vystoupil, složil svůj poslanecký mandát | ||
+ | a krátce se pak účastnil veřejného života jen jako soukromá | ||
+ | osoba. Jeho renomé a důvěra, které se těšil u T. G. Masaryka | ||
+ | a Antonína Švehly, přispěly k tomu, že se již v prosinci 1925 | ||
+ | stal znovu ministrem financí. Státní finance řídil i přes střídání | ||
+ | vlád až do 1931 (s roční přestávkou od listopadu 1928, kdy | ||
+ | rezignoval na protest proti finančním úlevám cukrovarnictví | ||
+ | bez prokazatelných kalkulací). Celkem zasedal v šesti vládách | ||
+ | a třikrát se vzdal ministerského křesla pro nemožnost prosazovat | ||
+ | politiku, kterou považoval za nejvhodnější pro československé | ||
+ | hospodářství – naposledy 1931, kdy přijal opatření tlumící | ||
+ | deflační tendence vyvolané světovou hospodářskou krizí. | ||
+ | E. se zasloužil o ustavení Národní banky československé | ||
+ | (1926), zpomalení růstu státního dluhu, reformu přímých daní | ||
+ | (1927) a liberalizaci peněžního trhu. Ani po odchodu | ||
+ | z funkce nepřestal hájit zásadu vyrovnaného státního rozpočtu | ||
+ | a ostře vystupoval proti tehdejší politice Národní banky vedené | ||
+ | V. Pospíšilem. | ||
+ | |||
+ | Během krize 30. let byla československá měna napojena na zlatý blok v čele s francouzským frankem. V době, kdy proběhly | ||
+ | devalvace měn librového a dolarového bloku, odkládal | ||
+ | zlatý blok devalvaci franku až do 1936. Vzhledem ke zhroucení | ||
+ | domácího vývozu, zhoršující se platební bilanci státu a devalvacím | ||
+ | zahraničních měn naléhal E. na vládu, aby přikročila | ||
+ | i k devalvaci koruny. V únoru 1934 k tomu došlo a její zlatý | ||
+ | obsah byl snížen o šestinu. Guvernér Národní banky V. Pospíšil | ||
+ | odstoupil a E. byl jmenován jeho nástupcem. V říjnu | ||
+ | 1936 proběhla druhá devalvace, při níž zlatý obsah koruny | ||
+ | poklesl proti stavu před první devalvací o 30 %. Obě opatření | ||
+ | přispěla k oživení ekonomiky a ke stabilizaci měny. Tlaky na | ||
+ | další znehodnocení koruny E. odmítal a reagoval na ně demisí, | ||
+ | která nebyla přijata, a tak zůstal guvernérem až do konce | ||
+ | funkčního období (1939). | ||
+ | |||
+ | E. patřil i k významným teoretikům. Jeho největším přínosem | ||
+ | se stala teleologická metoda zkoumání, navazující na kritický | ||
+ | idealismus rozvíjený v díle Immanuela Kanta, a z ní vycházející | ||
+ | teleologická národohospodářská teorie. Podle ní by měla být | ||
+ | východiskem ekonomické vědy analýza chování jednotlivých | ||
+ | hospodářských subjektů (domácností, podniků, bank, státu | ||
+ | apod.) založeného na sledování jejich vlastního účelu (řecky | ||
+ | télos – odtud název metody). Dále by se měla zaměřit na vztahy | ||
+ | mezi těmito subjekty, k nimž dochází na vzájemně propojených | ||
+ | trzích, na vztahy mezi nimi a státem a posléze i na jejich | ||
+ | vztahy k zahraničí. E. teorie hospodářských soustav pokládala | ||
+ | za nejvhodnější uspořádání individualistickou hospodářskou | ||
+ | soustavu s prvky solidarity (sociální opatření, kultura, vzdělání | ||
+ | apod.) v takovém rozsahu, aby nebyl narušen prostor pro soutěživost | ||
+ | a osobní zodpovědnost, které považoval za hybné síly | ||
+ | hospodářského vývoje. Teleologická metoda a její aplikace | ||
+ | v oblasti ekonomické teorie a poté i hospodářské praxe si získaly | ||
+ | řadu stoupenců, což vedlo k vytvoření tzv. englišovského | ||
+ | směru jako protiváhy k rašínovskému a marxistickému, či ke | ||
+ | směru označovanému jako čeští keynesovci. K nejvýznamnějším | ||
+ | E. stoupencům patřili Miloš Horna, Alois Král, Vladimír | ||
+ | Vybral, Václav Chytil, Jan Lövenstein a František Vencovský, | ||
+ | který se po 1989 zasloužil o propagaci E. díla a reedice některých | ||
+ | prací. Několik knih bylo vydáno v Rakousku, USA | ||
+ | a V. Británii. In memoriam byl 1991 E. udělen Řád TGM za | ||
+ | vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva, Masarykova | ||
+ | univerzita v Brně uděluje od 1994 Cenu K. E. za vynikající | ||
+ | přínosy pro ekonomickou teorii a praxi, E. nadace při Ekonomické | ||
+ | fakultě Vysoké školy báňské-Technická univerzita v Ostravě | ||
+ | každoročně oceňuje mladé ekonomy a prezidium Akademie | ||
+ | věd ČR ustavilo 1995 Englišovu medaili k ocenění | ||
+ | zejména zahraničních představitelů ekonomické teorie. | ||
+ | |||
+ | '''D:''' Sociální politika, 1916 (2. vyd. 1921); Theorie statistiky spotřebního | ||
+ | hospodářství: Spotřební hospodářství 65 učitelských rodin na Moravě | ||
+ | z roku 1913–1914, 1917; Grundlagen des wirtschaftlichen Denkens, 1925; | ||
+ | Otázky a názory, 1926; Národní hospodářství, 1928; Finanční věda: Nástin | ||
+ | teorie hospodářství veřejných svazků, 1929; Teleologie jako forma vědeckého poznání, 1930; Theorie státního hospodářství, 1932; Světová a naše | ||
+ | hospodářská krise, 1934; Soustava národního hospodářství 1–2, 1938; | ||
+ | Malá finanční věda, 1946; Malá logika, 1947; Hospodářské soustavy, 1990; | ||
+ | Economics: A Purpose Oriented Approach, New York 1992; Věčné ideály | ||
+ | lidstva, 1992; Národní hospodářství. Vybrané kapitoly, F. Vencovský (ed.), | ||
+ | 1994. | ||
+ | |||
+ | '''L:''' OSND 2/1, s. 428–431; Ficek 4, s. 26; Slezsko 1, s. 31; SČF, s. 116; | ||
+ | ČAVU, s. 97; Kolář Elity, s. 49; Tomeš 1, s. 292–293; Sborník z konference | ||
+ | k výročí narození prof. JUDr. K. E. (se soupisem díla), 1991; J. Kolařík, | ||
+ | Peníze a politika. K. E. – bojovník o stabilisaci, 1937; F. Vencovský, | ||
+ | E. finanční a měnová politika, 1991; týž, K. E., 1993; týž, E. peněžní teorie, | ||
+ | in: Politická ekonomie 42, 1994, č. 6, s. 791–801; týž, E. peněžní teorie | ||
+ | a politika, 1994; týž, E. praxe měnové a finanční politiky, in: Politická ekonomie | ||
+ | 43, 1995, č. 2, s. 246–255; týž, Přínos K. E. pro ekonomickou vědu, | ||
+ | in: tamtéž 48, 2000, č. 4, s. 451–468; týž, Z vědeckého odkazu K. E. k 120. | ||
+ | výročí narození, in: Finance a úvěr 50, 2000, č. 7, s. 430–443; týž, Dějiny | ||
+ | českého ekonomického myšlení do roku 1948, 1997; A. Doležalová, Rašín, | ||
+ | E. a ti druzí: československé státní rozpočty v letech 1918–1938, 2007. | ||
+ | |||
+ | '''P:''' Archiv NM Praha (část osobní pozůstalosti); Archiv UK Praha (část | ||
+ | osobní pozůstalosti). | ||
+ | |||
+ | '''Ref:''' [https://biblio.hiu.cas.cz/authorities/8789 Bibliografie dějin Českých zemí] | ||
+ | |||
+ | Jitka Koderová | ||
− | |||
− | |||
[[Kategorie:B]] | [[Kategorie:B]] | ||
[[Kategorie:19- Ekonom nebo statistik]] | [[Kategorie:19- Ekonom nebo statistik]] | ||
Řádka 25: | Řádka 220: | ||
[[Kategorie:68- Redaktor nebo žurnalista]] | [[Kategorie:68- Redaktor nebo žurnalista]] | ||
[[Kategorie:61- Pedagog]] | [[Kategorie:61- Pedagog]] | ||
− | |||
[[Kategorie:1880]] | [[Kategorie:1880]] | ||
[[Kategorie:Hrabyně]] | [[Kategorie:Hrabyně]] | ||
[[Kategorie:1961]] | [[Kategorie:1961]] | ||
[[Kategorie:Hrabyně]] | [[Kategorie:Hrabyně]] | ||
+ | |||
+ | <gallery> | ||
+ | Englis Karel rodina.JPG|Karel Engliš s rodinou | ||
+ | Englis Karel TGM.JPG|Karel Engliš spolu s T. G. Masarykem, Janem Krejčím a Přemyslem Šámalem, 1935 (foto ČTK) | ||
+ | </gallery> |
Aktuální verze z 6. 3. 2020, 11:53
Karel ENGLIŠ | |
Narození | 17.8.1880 |
---|---|
Místo narození | Hrabyně u Opavy |
Úmrtí | 13.6.1961 |
Místo úmrtí | Hrabyně u Opavy |
Povolání |
19- Ekonom nebo statistik 47- Představitel stran nebo hnutí po r. 1848 42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ 56- Filozof 68- Redaktor nebo žurnalista 61- Pedagog |
Citace | Biografický slovník českých zemí 15, Praha 2012, s. 604-606 |
Trvalý odkaz | http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=46280 |
ENGLIŠ, Karel, * 17. 8. 1880 Hrabyně u Opavy, † 13. 6. 1961 Hrabyně u Opavy, národohospodář, pedagog, politik, státník
Narodil se jako deváté dítě vesnického řezníka. Z možnosti studovat na biskupském seminárním gymnáziu v Kroměříži sešlo, a tak E. nastoupil na gymnázium v Opavě. V té době bylo jeho otci 75 let, takže ho rodiče mohli podporovat pouze do kvarty. Poté se musel živit sám, a to především kondicemi, což později pokládal za nejlepší průpravu pro povolání vysokoškolského pedagoga. Po maturitě 1899 nastoupil na českou Právnickou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity, kde ho ovlivnil především Albín Bráf, pod jehož vlivem se rozhodl věnovat vědecké práci. V době krátkodobého studia na univerzitě v Mnichově, kam doprovázel jako domácí učitel mladého hraběte Rudolfa Czernina z Chudenic, navštěvoval i inspirující přednášky Ludwiga Josepha Brentana (stoupence mladší německé historické školy a katedrového socialismu).
1904 nastoupil do Zemského statistického úřadu pro Království české, po čtyřech letech ho povolal český ministr obchodu František Fiedler do Vídně do úřednického aparátu ministerstva. Byl pověřen i redakcí úředního měsíčníku Soziale Rundschau, což ho přivedlo k zájmu o sociální politiku. V té době E. dojížděl přednášet národní hospodářství na českou techniku do Brna, 1911 se tam habilitoval pro obor národní hospodářství u J. Kolouška a po jeho odchodu byl 1912 jmenován mimořádným a 1917 řádným profesorem. Po vzniku ČSR se 1919 spolu s Aloisem Jiráskem zasloužil o založení brněnské Masarykovy univerzity, na jejíž Právnické fakultě od počátku působil jako profesor národního hospodářství. 1919 se stal prvním rektorem univerzity. V Brně zůstal až do 1939, kdy byl povolán do Prahy jako profesor národního hospodářství na Právnickou fakultu UK. V době okupace po uzavření českých vysokých škol se věnoval vědecké práci, napsal několikasvazkové dílo Velká logika, jehož sazba však byla krátce po únoru 1948 zničena. 1947 z něho E. stačil vydat alespoň výbor Malá logika. Ve stejném roce byl jednomyslně zvolen rektorem UK a pověřen přípravami oslav 600. výročí založení univerzity. Již v prosinci však ministr informací V. Kopecký v projevu ke studentům označil E. za pochybného reprezentanta univerzity. 27. 2. 1948 proti němu vystoupil také Akční výbor pražských vysokých škol a následně i Akční výbor NF na právnické fakultě a Akční výbor NF na ministerstvu školství a osvěty. Za této situace E. na funkci rezignoval a záhy byl zbaven i profesorského místa. Následoval zákaz vydávat a prodávat jeho publikace, došlo k jejich stahování z knihoven a ničení. E. byl 1952 donucen opustit Prahu. Po složitém jednání se mohl odstěhovat do malého domku v rodišti, kde žil s manželkou v nuzných poměrech až do konce života.
Paralelně s akademickou dráhou se angažoval v politice a zastával významné státní funkce. Krátce po příchodu do Brna zaujal veřejnost svými projevy a články, proto dostal nabídku kandidovat ve volbách do moravského zemského sněmu. Jako nezávislý přijal kandidaturu za Lidovo-pokrokovou stranu s tím, že do strany vstoupí, uspěje-li ve volbách. Došlo k tomu po 1913. Za město Brno byl zvolen také do zemské školní rady, v níž působil i za první světové války, kdy sněm nezasedal. Po vzniku republiky byl pověřen zajišťováním spojení mezi pražským Národním výborem a hnutím na Moravě a ve Slezsku. Nepatřil sice ke členům Národního výboru, ale 14. 11. 1918 poté, co se konstituovalo Revoluční národní shromáždění, se stal poslancem. Pro posílení svého mandátu byl zvolen jedním z místopředsedů strany státoprávní demokracie (vznikla v únoru 1918 na popud K. Kramáře sloučením několika stran včetně strany lidovo-pokrokové). Po prvních parlamentních volbách 1920 usedl jako poslanec do Národního shromáždění za Národně demokratickou stranu, která vzešla ze státoprávní demokracie. Angažoval se především při řešení otázek spojených s hospodářskou politikou nového státu. 1918 byl předložen vládní návrh zákona o obchodních platidlech, na jehož přípravě se E. rozhodující měrou podílel. Zákon, který se měl stát východiskem pro položení základů samostatné československé měny, byl přijat, ale k jeho realizaci pro odpor ministra financí A. Rašína nedošlo. (Rašín zákon sice podepsal, avšak nesouhlasil se zaváděním pokladničních poukázek Zemské banky v Praze jako oběživa a prosazoval co nejrychlejší zavedení klasických bankovek. Prosadil vlastní koncepci měnové odluky a reformy, na níž pracoval ještě před vznikem ČSR spolu s ředitelem Městské spořitelny pražské a pozdějším guvernérem Národní banky československé Vilémem Pospíšilem a s vrchním ředitelem Živnostenské banky Jaroslavem Preissem.) S Rašínovými názory se E. neshodoval ani v dalších otázkách. Oba sice pokládali pevnou měnu za základ stability Československa a jeho hospodářského systému, rozcházeli se však v názorech, jak jí dosáhnout. Rašín prosazoval politiku neustálého zhodnocování měny a jejího spojení se zlatem, E. si byl vědom možných negativních důsledků deflační politiky na vývoj ekonomiky a varoval před přílišným zhodnocováním měny. Od května 1920 do března 1921 stanul E. v čele resortu financí – nejprve v Tusarově vládě jako tzv. ministr za svou osobu (jeho strana nebyla v koalici zastoupena) a pak jako správce ministerstva financí v první úřednické vládě Jana Černého. Prosadil sice jen přechodné, ale pro ekonomiku velmi prospěšné stabilizační období měnové politiky a rovněž první vyrovnaný státní rozpočet. Pro rozpory s vlastní stranou zejména v daňové oblasti však E. na funkci ministra rezignoval (Černého vláda přetrvala ještě půl roku do září 1921). Po odchodu z vlády ostře kritizoval deflační politiku zhodnocování koruny, která vyvrcholila po Rašínově návratu do funkce ministra financí v říjnu 1922 a v ČSR prohloubila poválečnou hospodářskou krizi – vedla ke zhroucení vývozu zboží, které se stalo pro zahraniční odběratele příliš drahým, vyvolala bank roty podniků a menších peněžních ústavů a enormně zvýšila nezaměstnanost. Stávkové hnutí, zaměřené hlavně proti snižování mezd, bylo nejrozsáhlejší v celém meziválečném období. E. pojetí měnové politiky se prosadilo až 1925, kdy vláda opustila deflační orientaci a přiklonila se ke stabilizaci domácí cenové hladiny i měnového kursu. Tím se však E. dostal do sporu s vedením Národně demokratické strany, proto z ní počátkem září 1925 vystoupil, složil svůj poslanecký mandát a krátce se pak účastnil veřejného života jen jako soukromá osoba. Jeho renomé a důvěra, které se těšil u T. G. Masaryka a Antonína Švehly, přispěly k tomu, že se již v prosinci 1925 stal znovu ministrem financí. Státní finance řídil i přes střídání vlád až do 1931 (s roční přestávkou od listopadu 1928, kdy rezignoval na protest proti finančním úlevám cukrovarnictví bez prokazatelných kalkulací). Celkem zasedal v šesti vládách a třikrát se vzdal ministerského křesla pro nemožnost prosazovat politiku, kterou považoval za nejvhodnější pro československé hospodářství – naposledy 1931, kdy přijal opatření tlumící deflační tendence vyvolané světovou hospodářskou krizí. E. se zasloužil o ustavení Národní banky československé (1926), zpomalení růstu státního dluhu, reformu přímých daní (1927) a liberalizaci peněžního trhu. Ani po odchodu z funkce nepřestal hájit zásadu vyrovnaného státního rozpočtu a ostře vystupoval proti tehdejší politice Národní banky vedené V. Pospíšilem.
Během krize 30. let byla československá měna napojena na zlatý blok v čele s francouzským frankem. V době, kdy proběhly devalvace měn librového a dolarového bloku, odkládal zlatý blok devalvaci franku až do 1936. Vzhledem ke zhroucení domácího vývozu, zhoršující se platební bilanci státu a devalvacím zahraničních měn naléhal E. na vládu, aby přikročila i k devalvaci koruny. V únoru 1934 k tomu došlo a její zlatý obsah byl snížen o šestinu. Guvernér Národní banky V. Pospíšil odstoupil a E. byl jmenován jeho nástupcem. V říjnu 1936 proběhla druhá devalvace, při níž zlatý obsah koruny poklesl proti stavu před první devalvací o 30 %. Obě opatření přispěla k oživení ekonomiky a ke stabilizaci měny. Tlaky na další znehodnocení koruny E. odmítal a reagoval na ně demisí, která nebyla přijata, a tak zůstal guvernérem až do konce funkčního období (1939).
E. patřil i k významným teoretikům. Jeho největším přínosem se stala teleologická metoda zkoumání, navazující na kritický idealismus rozvíjený v díle Immanuela Kanta, a z ní vycházející teleologická národohospodářská teorie. Podle ní by měla být východiskem ekonomické vědy analýza chování jednotlivých hospodářských subjektů (domácností, podniků, bank, státu apod.) založeného na sledování jejich vlastního účelu (řecky télos – odtud název metody). Dále by se měla zaměřit na vztahy mezi těmito subjekty, k nimž dochází na vzájemně propojených trzích, na vztahy mezi nimi a státem a posléze i na jejich vztahy k zahraničí. E. teorie hospodářských soustav pokládala za nejvhodnější uspořádání individualistickou hospodářskou soustavu s prvky solidarity (sociální opatření, kultura, vzdělání apod.) v takovém rozsahu, aby nebyl narušen prostor pro soutěživost a osobní zodpovědnost, které považoval za hybné síly hospodářského vývoje. Teleologická metoda a její aplikace v oblasti ekonomické teorie a poté i hospodářské praxe si získaly řadu stoupenců, což vedlo k vytvoření tzv. englišovského směru jako protiváhy k rašínovskému a marxistickému, či ke směru označovanému jako čeští keynesovci. K nejvýznamnějším E. stoupencům patřili Miloš Horna, Alois Král, Vladimír Vybral, Václav Chytil, Jan Lövenstein a František Vencovský, který se po 1989 zasloužil o propagaci E. díla a reedice některých prací. Několik knih bylo vydáno v Rakousku, USA a V. Británii. In memoriam byl 1991 E. udělen Řád TGM za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva, Masarykova univerzita v Brně uděluje od 1994 Cenu K. E. za vynikající přínosy pro ekonomickou teorii a praxi, E. nadace při Ekonomické fakultě Vysoké školy báňské-Technická univerzita v Ostravě každoročně oceňuje mladé ekonomy a prezidium Akademie věd ČR ustavilo 1995 Englišovu medaili k ocenění zejména zahraničních představitelů ekonomické teorie.
D: Sociální politika, 1916 (2. vyd. 1921); Theorie statistiky spotřebního hospodářství: Spotřební hospodářství 65 učitelských rodin na Moravě z roku 1913–1914, 1917; Grundlagen des wirtschaftlichen Denkens, 1925; Otázky a názory, 1926; Národní hospodářství, 1928; Finanční věda: Nástin teorie hospodářství veřejných svazků, 1929; Teleologie jako forma vědeckého poznání, 1930; Theorie státního hospodářství, 1932; Světová a naše hospodářská krise, 1934; Soustava národního hospodářství 1–2, 1938; Malá finanční věda, 1946; Malá logika, 1947; Hospodářské soustavy, 1990; Economics: A Purpose Oriented Approach, New York 1992; Věčné ideály lidstva, 1992; Národní hospodářství. Vybrané kapitoly, F. Vencovský (ed.), 1994.
L: OSND 2/1, s. 428–431; Ficek 4, s. 26; Slezsko 1, s. 31; SČF, s. 116; ČAVU, s. 97; Kolář Elity, s. 49; Tomeš 1, s. 292–293; Sborník z konference k výročí narození prof. JUDr. K. E. (se soupisem díla), 1991; J. Kolařík, Peníze a politika. K. E. – bojovník o stabilisaci, 1937; F. Vencovský, E. finanční a měnová politika, 1991; týž, K. E., 1993; týž, E. peněžní teorie, in: Politická ekonomie 42, 1994, č. 6, s. 791–801; týž, E. peněžní teorie a politika, 1994; týž, E. praxe měnové a finanční politiky, in: Politická ekonomie 43, 1995, č. 2, s. 246–255; týž, Přínos K. E. pro ekonomickou vědu, in: tamtéž 48, 2000, č. 4, s. 451–468; týž, Z vědeckého odkazu K. E. k 120. výročí narození, in: Finance a úvěr 50, 2000, č. 7, s. 430–443; týž, Dějiny českého ekonomického myšlení do roku 1948, 1997; A. Doležalová, Rašín, E. a ti druzí: československé státní rozpočty v letech 1918–1938, 2007.
P: Archiv NM Praha (část osobní pozůstalosti); Archiv UK Praha (část osobní pozůstalosti).
Ref: Bibliografie dějin Českých zemí
Jitka Koderová