GAMZA Vladimír 20.2.1902-7.1.1929: Porovnání verzí
(GAMZA_Vladimír_20.2.1902-7.1.1929) |
|||
Řádka 3: | Řádka 3: | ||
| obrázek = No male portrait.png | | obrázek = No male portrait.png | ||
| datum narození = 20.2.1902 | | datum narození = 20.2.1902 | ||
− | | místo narození = Petrohrad | + | | místo narození = Petrohrad (Rusko) |
| datum úmrtí = 7.1.1929 | | datum úmrtí = 7.1.1929 | ||
| místo úmrtí = Praha | | místo úmrtí = Praha | ||
Řádka 9: | Řádka 9: | ||
| jiná jména = | | jiná jména = | ||
− | }} | + | }} |
+ | |||
+ | '''GAMZA, Vladimír''' ''(pův. jm. Hamza), * 20. 2. 1902 Petrohrad (Rusko), † 7. 1. 1929 Praha, divadelní režisér, herec, scénický a kostýmní výtvarník'' | ||
+ | |||
+ | Pocházel z česko-ruské rodiny. Dětství a dospívání prožil | ||
+ | v carském Rusku, kde jeho otec pracoval jako úředník expozitury | ||
+ | zahraniční pojišťovny. Během studia na gymnáziu ho | ||
+ | upoutalo divadlo. Herectví se učil soukromě u V. I. Kačalova. | ||
+ | G. pozdější inscenační postupy ovlivnil styl Moskevského | ||
+ | uměleckého akademického divadla (MCHAT) a tvorba režiséra | ||
+ | J. B. Vachtangova. Začal hrát na ruských scénách. Během | ||
+ | ruské porevoluční emigrace se 1919 s rodinou přistěhoval | ||
+ | do Československa. Na popud E. Vojana byl K. H. Hilarem | ||
+ | 1920 angažován do Městského divadla na Královských Vinohradech. | ||
+ | Sklidil úspěch záskokem v titulní úloze Rostandova | ||
+ | ''Orlíka'' a zaujal i jako překladatel (L. N. Andrejev: ''Ten, který dostává políčky'', 1920). Po Hilarově odchodu do Národního | ||
+ | divadla přešel 1921 do nově založeného Tylova divadla v Nuslích, | ||
+ | úsilí o umělecky náročnou dramaturgii (role v ''Tragédii člověka'' I. Madácha či ''Otcovraždě'' A. Bronnena) však narazilo | ||
+ | na nezájem obecenstva. G. 1922 přijal angažmá v brněnském | ||
+ | Národním divadle, kde se rychle propracoval mezi přední členy | ||
+ | souboru (např. F. Wedekind: ''Probuzení jara'', 1923). Pro | ||
+ | vleklé onemocnění 1923 divadelní dráhu načas přerušil. | ||
+ | |||
+ | Následně se rozhodl vytvořit komorní divadelní scénu inspirovanou | ||
+ | poetikou MCHATu. Pod patronací J. Mahena založil | ||
+ | 1924 společně s J. Bezdíčkem a pražskými i brněnskými konzervatoristy | ||
+ | České studio, které působilo na moravském venkově, | ||
+ | a vymezil jeho programovou orientaci. Vycházel z názorů | ||
+ | K. S. Stanislavského a V. I. Němiroviče-Dančenka a usiloval | ||
+ | o vystižení dramatického textu, po vzoru Vachtangova se snažil | ||
+ | o očistu psychologického herectví od realistické a naturalistické | ||
+ | popisnosti. Režijně debutoval inscenací Čechovova ''Strýčka Váni'', na niž navázal ''Ohnivým bubnem'' F. T. Marinettiho. Nejvýraznější | ||
+ | počin představovala Langrova ''Periferie'', pro kterou | ||
+ | jako první z českých režisérů navrhl po vzoru V. E. Mejercholda | ||
+ | konstruktivistickou výpravu. Využitím šíře a hloubky | ||
+ | scény, jejím vertikálním členěním a detailní prací se světly se | ||
+ | přiblížil filmařským postupům. Zároveň v postavě Franciho | ||
+ | prokázal herecké schopnosti. Na jaře 1925 se České studio | ||
+ | dostalo do existenčních problémů, které chtěl G. řešit sloučením | ||
+ | s divadelní skupinou okolo E. A. Longena. 1925 v Kolíně | ||
+ | vznikl Sečestal (Spojené ensembly Českého studia a E. A. Longena). | ||
+ | Přetrvávající finanční potíže a rozpory v programových | ||
+ | otázkách vedly vzápětí k jeho zániku. V sezoně 1925/26 byl | ||
+ | G. přechodně angažován v kladenském divadle, kde nastudoval | ||
+ | dvacet pět inscenací, ve většině také hrál. | ||
+ | |||
+ | Po návratu do Prahy zřídil 1926 se svými spolupracovníky | ||
+ | (E. Hráská, I. Kubásková, V. Kolátor, V. Očásek) a absolventy | ||
+ | konzervatoře (S. Svozilová, L. Boháč, J. Schettina, V. Trégl, | ||
+ | B. Záhorský) v malostranské Umělecké besedě novou avantgardní | ||
+ | scénu – tzv. Umělecké studio. Společně s aktivitami | ||
+ | J. Honzla, J. Frejky, E. F. Buriana a Osvobozeného divadla | ||
+ | představovalo českou divadelní avantgardu. Ačkoli G. vybíral | ||
+ | pro Umělecké studio literárně náročné látky, jeho režie působily | ||
+ | v dobovém kontextu poněkud anachronicky. Byly slohově | ||
+ | nevyhraněné a závislé na vzorech ruského divadelnictví z doby | ||
+ | před říjnovou revolucí. Oscilovaly mezi psychologismem, | ||
+ | symbolismem a expresionismem. Na rozdíl od protagonistů | ||
+ | Osvobozeného divadla G. nedovedl navázat tvůrčí kontakty | ||
+ | s mladou generací českých literátů, skladatelů a výtvarníků. | ||
+ | Dramaturgii Uměleckého studia odvozoval převážně z repertoáru MCHATu. Po zahajovací inscenaci, Bouhélierově | ||
+ | ''Dětském karnevalu'', uvedl symbolistickou hru A. A. Bloka ''Růže a kříž''. | ||
+ | Zároveň spolurežíroval ''Rodinnou fantazii'' F. Bérencea a Achardovu | ||
+ | veselohru ''Chcete si se mnou hrát?'' Náročný repertoár se | ||
+ | snažil odlehčit Dickensovými povídkami ''Cvrček u krbu'', Gogolovou | ||
+ | ''Ženitbou'', Bergerovou ''Potopou'', a především úpravou | ||
+ | Shakespearova ''Večera tříkrálového'', premiérovanou pod názvem | ||
+ | ''Dvanáctá noc aneb Jak chcete''. K většině inscenací si navrhl | ||
+ | scénickou výpravu a kostýmy. | ||
+ | |||
+ | Přes dílčí úspěchy nedokázalo Umělecké studio 1927 z finančních | ||
+ | důvodů zahájit další sezonu a nemocný G. byl nucen | ||
+ | soubor rozpustit. Po delším léčení a hereckém hostování přijal | ||
+ | 1928 angažmá v Národním divadle, kde se již výrazněji neuplatnil. | ||
+ | Ještě pohostinsky nastudoval Turgeněvovu komedii | ||
+ | ''Měsíc na vsi''. Poté inscenoval hru O. Fischera ''Kdo s koho'' | ||
+ | a Tolstého drama ''Ona je vším vinna''. Krátce nato zemřel. Byl | ||
+ | pohřben na Olšanských hřbitovech v Praze. | ||
+ | |||
+ | '''D:''' divadelní režie, výběr: Stálé divadlo v Kladně: G. Hauptmann, Tkalci; | ||
+ | H. Bahr, Děti; A. P. Čechov, Višňový sad; A. S. Puškin, Boris Godunov, 1926. | ||
+ | |||
+ | '''L:''' ND a jeho předchůdci, s. 113–114 (se soupisem rolí a režií); Postavy | ||
+ | brněnského jeviště 1, s. 217–220 (se soupisem literatury); http.//vis.idu.cz | ||
+ | (s bibliografií literatury a článků, stav k 16. 2. 2016); DČD 4, rejstřík; | ||
+ | V. Kolátor, O V. G., 1931; R. Fleischner, Divadlo v přerodu, 1937, s. 47; J. Bezdíček, Učitel a přítel, in: J. Dvořák, Čtení o Mahenovi a Těsnohlídkovi, | ||
+ | 1941, s. 91–103; V. Müller a kol., Padesát let Městských divadel pražských | ||
+ | 1907–1957, 1958, s. 59, 100, 152, 179; J. Honzl, Divadelní a literární | ||
+ | podobizny, 1959, s. 103–105; Z. Digrín, Bohuš Záhorský, 1968, s. 13–25; | ||
+ | E. Kohout, Divadlo aneb Snář, 1975, s. 116–117; J. Průcha, Má cesta | ||
+ | k divadlu, 1975, s. 156–159, 200, 253; F. Černý, Měnivá tvář divadla aneb | ||
+ | Dvě století s pražskými herci, 1978, s. 186, 267; L. Boháč, Tisíc a jeden život, | ||
+ | 1981, rejstřík; J. Kladiva, E. F. Burian, 1982, s. 78, 349–350; H. Kraflová-Pospěchová, České studio. Pokus o kočovnou divadelní společnost nového | ||
+ | typu, in: Brněnská věda a umění meziválečného období (1918–1939) | ||
+ | v evropském kontextu, 1993, s. 134–136; J. Hyvnar, Herec v moderním | ||
+ | divadle, 2000; Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, 2000, | ||
+ | rejstřík. | ||
+ | |||
+ | '''P:''' NM, Praha, divadelní oddělení, V. G., osobní fond; Divadelní ústav, | ||
+ | Praha, J. Mikota, Zánik G. studia v Praze, 1972, strojopis. | ||
+ | |||
+ | Zdeněk Doskočil | ||
− | |||
− | |||
[[Kategorie:C]] | [[Kategorie:C]] | ||
[[Kategorie:82- Dramaturg, režisér nebo choreograf]] | [[Kategorie:82- Dramaturg, režisér nebo choreograf]] |
Verze z 12. 4. 2018, 19:54
Vladimír GAMZA | |
Narození | 20.2.1902 |
---|---|
Místo narození | Petrohrad (Rusko) |
Úmrtí | 7.1.1929 |
Místo úmrtí | Praha |
Povolání | 82- Dramaturg, režisér nebo choreograf |
Trvalý odkaz | http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=46375 |
GAMZA, Vladimír (pův. jm. Hamza), * 20. 2. 1902 Petrohrad (Rusko), † 7. 1. 1929 Praha, divadelní režisér, herec, scénický a kostýmní výtvarník
Pocházel z česko-ruské rodiny. Dětství a dospívání prožil v carském Rusku, kde jeho otec pracoval jako úředník expozitury zahraniční pojišťovny. Během studia na gymnáziu ho upoutalo divadlo. Herectví se učil soukromě u V. I. Kačalova. G. pozdější inscenační postupy ovlivnil styl Moskevského uměleckého akademického divadla (MCHAT) a tvorba režiséra J. B. Vachtangova. Začal hrát na ruských scénách. Během ruské porevoluční emigrace se 1919 s rodinou přistěhoval do Československa. Na popud E. Vojana byl K. H. Hilarem 1920 angažován do Městského divadla na Královských Vinohradech. Sklidil úspěch záskokem v titulní úloze Rostandova Orlíka a zaujal i jako překladatel (L. N. Andrejev: Ten, který dostává políčky, 1920). Po Hilarově odchodu do Národního divadla přešel 1921 do nově založeného Tylova divadla v Nuslích, úsilí o umělecky náročnou dramaturgii (role v Tragédii člověka I. Madácha či Otcovraždě A. Bronnena) však narazilo na nezájem obecenstva. G. 1922 přijal angažmá v brněnském Národním divadle, kde se rychle propracoval mezi přední členy souboru (např. F. Wedekind: Probuzení jara, 1923). Pro vleklé onemocnění 1923 divadelní dráhu načas přerušil.
Následně se rozhodl vytvořit komorní divadelní scénu inspirovanou poetikou MCHATu. Pod patronací J. Mahena založil 1924 společně s J. Bezdíčkem a pražskými i brněnskými konzervatoristy České studio, které působilo na moravském venkově, a vymezil jeho programovou orientaci. Vycházel z názorů K. S. Stanislavského a V. I. Němiroviče-Dančenka a usiloval o vystižení dramatického textu, po vzoru Vachtangova se snažil o očistu psychologického herectví od realistické a naturalistické popisnosti. Režijně debutoval inscenací Čechovova Strýčka Váni, na niž navázal Ohnivým bubnem F. T. Marinettiho. Nejvýraznější počin představovala Langrova Periferie, pro kterou jako první z českých režisérů navrhl po vzoru V. E. Mejercholda konstruktivistickou výpravu. Využitím šíře a hloubky scény, jejím vertikálním členěním a detailní prací se světly se přiblížil filmařským postupům. Zároveň v postavě Franciho prokázal herecké schopnosti. Na jaře 1925 se České studio dostalo do existenčních problémů, které chtěl G. řešit sloučením s divadelní skupinou okolo E. A. Longena. 1925 v Kolíně vznikl Sečestal (Spojené ensembly Českého studia a E. A. Longena). Přetrvávající finanční potíže a rozpory v programových otázkách vedly vzápětí k jeho zániku. V sezoně 1925/26 byl G. přechodně angažován v kladenském divadle, kde nastudoval dvacet pět inscenací, ve většině také hrál.
Po návratu do Prahy zřídil 1926 se svými spolupracovníky (E. Hráská, I. Kubásková, V. Kolátor, V. Očásek) a absolventy konzervatoře (S. Svozilová, L. Boháč, J. Schettina, V. Trégl, B. Záhorský) v malostranské Umělecké besedě novou avantgardní scénu – tzv. Umělecké studio. Společně s aktivitami J. Honzla, J. Frejky, E. F. Buriana a Osvobozeného divadla představovalo českou divadelní avantgardu. Ačkoli G. vybíral pro Umělecké studio literárně náročné látky, jeho režie působily v dobovém kontextu poněkud anachronicky. Byly slohově nevyhraněné a závislé na vzorech ruského divadelnictví z doby před říjnovou revolucí. Oscilovaly mezi psychologismem, symbolismem a expresionismem. Na rozdíl od protagonistů Osvobozeného divadla G. nedovedl navázat tvůrčí kontakty s mladou generací českých literátů, skladatelů a výtvarníků. Dramaturgii Uměleckého studia odvozoval převážně z repertoáru MCHATu. Po zahajovací inscenaci, Bouhélierově Dětském karnevalu, uvedl symbolistickou hru A. A. Bloka Růže a kříž. Zároveň spolurežíroval Rodinnou fantazii F. Bérencea a Achardovu veselohru Chcete si se mnou hrát? Náročný repertoár se snažil odlehčit Dickensovými povídkami Cvrček u krbu, Gogolovou Ženitbou, Bergerovou Potopou, a především úpravou Shakespearova Večera tříkrálového, premiérovanou pod názvem Dvanáctá noc aneb Jak chcete. K většině inscenací si navrhl scénickou výpravu a kostýmy.
Přes dílčí úspěchy nedokázalo Umělecké studio 1927 z finančních důvodů zahájit další sezonu a nemocný G. byl nucen soubor rozpustit. Po delším léčení a hereckém hostování přijal 1928 angažmá v Národním divadle, kde se již výrazněji neuplatnil. Ještě pohostinsky nastudoval Turgeněvovu komedii Měsíc na vsi. Poté inscenoval hru O. Fischera Kdo s koho a Tolstého drama Ona je vším vinna. Krátce nato zemřel. Byl pohřben na Olšanských hřbitovech v Praze.
D: divadelní režie, výběr: Stálé divadlo v Kladně: G. Hauptmann, Tkalci; H. Bahr, Děti; A. P. Čechov, Višňový sad; A. S. Puškin, Boris Godunov, 1926.
L: ND a jeho předchůdci, s. 113–114 (se soupisem rolí a režií); Postavy brněnského jeviště 1, s. 217–220 (se soupisem literatury); http.//vis.idu.cz (s bibliografií literatury a článků, stav k 16. 2. 2016); DČD 4, rejstřík; V. Kolátor, O V. G., 1931; R. Fleischner, Divadlo v přerodu, 1937, s. 47; J. Bezdíček, Učitel a přítel, in: J. Dvořák, Čtení o Mahenovi a Těsnohlídkovi, 1941, s. 91–103; V. Müller a kol., Padesát let Městských divadel pražských 1907–1957, 1958, s. 59, 100, 152, 179; J. Honzl, Divadelní a literární podobizny, 1959, s. 103–105; Z. Digrín, Bohuš Záhorský, 1968, s. 13–25; E. Kohout, Divadlo aneb Snář, 1975, s. 116–117; J. Průcha, Má cesta k divadlu, 1975, s. 156–159, 200, 253; F. Černý, Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, 1978, s. 186, 267; L. Boháč, Tisíc a jeden život, 1981, rejstřík; J. Kladiva, E. F. Burian, 1982, s. 78, 349–350; H. Kraflová-Pospěchová, České studio. Pokus o kočovnou divadelní společnost nového typu, in: Brněnská věda a umění meziválečného období (1918–1939) v evropském kontextu, 1993, s. 134–136; J. Hyvnar, Herec v moderním divadle, 2000; Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, 2000, rejstřík.
P: NM, Praha, divadelní oddělení, V. G., osobní fond; Divadelní ústav, Praha, J. Mikota, Zánik G. studia v Praze, 1972, strojopis.
Zdeněk Doskočil