Biografický slovník
HAKEN Eduard 28.3.1910-12.1.1996: Porovnání verzí
| Řádka 2: | Řádka 2: | ||
| jméno = Eduard HAKEN | | jméno = Eduard HAKEN | ||
| obrázek = No male portrait.png | | obrázek = No male portrait.png | ||
| − | | datum narození = | + | | datum narození = 28.3.1910 |
| − | | místo narození = | + | | místo narození = Šklyn’ (Ukrajina) |
| datum úmrtí = 12.1.1996 | | datum úmrtí = 12.1.1996 | ||
| − | | místo úmrtí = | + | | místo úmrtí = Praha |
| povolání = 78- Hudební interpret | | povolání = 78- Hudební interpret | ||
| − | |||
| jiná jména = | | jiná jména = | ||
| − | }} | + | | citace = Biografický slovník českých zemí 21, Praha 2018, s. 107-108 |
| + | }} | ||
| + | '''HAKEN, Eduard''', ''* 28. 3. 1910 Šklyn’ (Ukrajina), † 12. 1. 1996 Praha, zpěvák'' | ||
| + | |||
| + | Narodil se v tehdejším Rusku v rodině volyňských Čechů. Absolvoval 1928 ukrajinské gymnázium v Luc’ku, v tehdejším Polsku. Už jako středoškolák se učil zpívat a účinkoval v amatérských sborech. 1929 odešel do Prahy a po vzoru staršího bratra Jaroslava studoval medicínu na Lékařské fakultě UK. Po bratrově smrti (1932) ztratil existenční zázemí a začal pracovat jako asistent v jedné z pražských ordinací; toto místo si podržel do 1938. Od 1930 pokračoval v Praze ve studiu zpěvu u ukrajinského učitele Dmytra Levytského (též Levický). 1935 se zúčastnil konkurzu do sboru Národního divadla a byl přijat na dva roky jako sustentant. Při studiu repertoáru byl jeho konzultantem barytonista Bedřich Plaške (též Friedrich Plaschke), tehdy náměstek správce opery Václava Talicha a čestný člen Národního divadla. Pracovitost a výjimečné výsledky pomohly H. k sólovému angažmá v Olomouci (1938–41), kde získal hereckou zkušenost. Ve složitých protektorátních podmínkách, kdy se olomoucká česká scéna dělila o budovu a zařízení s německým divadlem, se seznámil s praxí zájezdového divadla. Zde se také setkal s kolegy, s nimiž pak pracoval během celé své umělecké dráhy (tenorista Beno Blachut), poprvé nastudoval role, které ho provázely po celý život (1938 Kecal, B. Smetana: ''Prodaná nevěsta'', s Blachutem jako Jeníkem; Vávra, E. F. Burian: ''Maryša'') a vyrovnal se se základními úkoly repertoáru 20. století (Baron Ochs, R. Strauss: ''Růžový kavalír'', 1940). V Olomouci nastudoval celkem třicet rolí. | ||
| + | |||
| + | Po dvou zkušebních představeních se 1941 stal sólistou Národního divadla (23. 2. 1941 Kecal, Prodaná nevěsta; 6. 4. Mumlal, B. Smetana: ''Dvě vdovy''; 22. 11. Petr Amienský, A. Dvořák: ''Armida'' /jako první role v angažmá/). Svůj hlas stále zdokonaloval. Technické zásady belcantového zpěvu mu pomáhal upevňovat italský barytonista Apollo Granforte, nejprve čtyři měsíce v Itálii (1957), později v Praze na kurzech, jichž se účastnilo více členů opery Národního divadla (1962). Jeho pěvecká dráha byla limitována dobovými politickými okolnostmi a odehrávala se v hranicích tehdejšího Československa. H. se sice zúčastňoval zájezdů souboru Národního divadla do zemí tzv. východního bloku, ale jako výkonný umělec se jen výjimečně sám dostal za jeho hranice (L. Janáček: ''Glagolská mše'', Vídeň 1956). | ||
| + | |||
| + | Jeho vysoká, štíhlá postava a zvučný a velmi pohyblivý hluboký bas s neobyčejným rozsahem našly široké uplatnění v rolích všech typů, od vážných dramatických postav po komické. V Národním divadle absolvoval více než dvě stě premiér, některé opery studoval vícekrát s různými režiséry a v různých rolích. V angažmá první scény zůstal H. jako jeden z jejích nejzaměstnanějších členů do 1991. Velkou část jeho repertoáru tvořila česká díla a vytvořil několik typů, které zůstaly v paměti dvou generací (Vodník, A. Dvořák: ''Rusalka'', též televizní film režiséra B. Zoula; Kecal v televizní filmu ''Prodané nevěsty'', 1962; Paloucký, B. Smetana: ''Hubička'' ad.). Temná barva jeho hlasu mimořádně vyhovovala ruským operám (Ivan Susanin, M. I. Glinka: ''Ivan Susanin''; Gremin, P. I. Čajkovskij: ''Eugen Oněgin'' ad.) a hlasová mohutnost Wagnerovým partům (Daland, ''Bludný Holanďan''; Hermann, ''Tannhäuser''; Jindřich Ptáčník, ''Lohengrin''). Ve válečných a prvních poválečných letech pomohla jeho interpretační pohotovost oživit repertoár Národního divadla novinkami (Táta Šumař, R. Karel: ''Smrt kmotřička'', 1940; Vévoda, I. Krejčí: ''Pozdvižení v Efesu'', 1946; Métivier, S. Prokofjev: ''Vojna a mír'', 1948, ad.). Patřil k menšině pěvců, kteří kultivovali i svou schopnost koncertního zpěvu, a vystupoval na kantátových a oratorních večerech (A. Dvořák, J. S. Bach, J. Haydn, L. van Beethoven, H. Berlioz, G. Verdi). Koncertoval i po skončení své divadelní dráhy. | ||
| + | |||
| + | Získal řadu státních vyznamenání (1953 Státní cena; 1958 zasloužilý umělec; 1964 národní umělec; 1993 Senior Prix; 1995 Cena Thálie a čestné občanství České Třebové). Jeho manželkou byla herečka Národního divadla Marie Glázrová (1911–2000). Pohřben byl na Vyšehradském hřbitově (s manželkou a B. Blachutem s chotí). Dcera Marie Ulrichová-Hakenová (* 1948) je spisovatelkou, herečkou a političkou. | ||
| + | |||
| + | '''L:''' http://archiv.narodni-divadlo.cz (soupis rolí a obrazová dokumentace); http://www.ceskyhudebnislovnik.cz (stav k 20. 9. 2017, s přehledem nahrávek a bibliografií do 2011); M. Lemariová, Profily výkonných umělců. E. H., laureát státní ceny, in: Hudební rozhledy 6, 1953, s. 934; J. Bydžovská. Laureáti Státní ceny Marta Krásová a E. H., in: Divadlo 5, 1954, č. 1, s. 62–66; HS 1, s. 391; J. Kozák, Českoslovenští koncertní umělci a komorní soubory, 1964, s. 239–241; K. Nedbal, Půl století s českou operou, 1959, s. 310, 312, 313, 408; V. Pospíšil, Václav Talich. Několik kapitol o díle a životě českého umělce, 1961, s. 51–52; ND a jeho předchůdci, s. 131–132; KRL 2, 1999, s. 1477; J. Štefanides a kol., Kalendárium divadla v Olomouci (od roku 1479), 2008, s. 123, 130, 132; M. Kučera, Karel Berman. Kronika života operního pěvce, 2014, rejstřík s. 571. | ||
| + | |||
| + | '''P:''' DÚ, Praha, dokumentace. | ||
| + | |||
| + | '''Ref:''' [https://biblio.hiu.cas.cz/authorities/274829 Bibliografie dějin Českých zemí] | ||
| + | |||
| + | Jitka Ludvová | ||
| + | |||
| − | |||
| − | |||
[[Kategorie:C]] | [[Kategorie:C]] | ||
[[Kategorie:78- Hudební interpret]] | [[Kategorie:78- Hudební interpret]] | ||
[[Kategorie:1910]] | [[Kategorie:1910]] | ||
| − | [[Kategorie: | + | [[Kategorie:Šklyn’]] |
[[Kategorie:1996]] | [[Kategorie:1996]] | ||
| + | [[Kategorie:Praha]] | ||
Verze z 20. 3. 2020, 21:59
| Eduard HAKEN | |
 | |
| Narození | 28.3.1910 |
|---|---|
| Místo narození | Šklyn’ (Ukrajina) |
| Úmrtí | 12.1.1996 |
| Místo úmrtí | Praha |
| Povolání | 78- Hudební interpret |
| Citace | Biografický slovník českých zemí 21, Praha 2018, s. 107-108 |
| Trvalý odkaz | http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=48191 |
HAKEN, Eduard, * 28. 3. 1910 Šklyn’ (Ukrajina), † 12. 1. 1996 Praha, zpěvák
Narodil se v tehdejším Rusku v rodině volyňských Čechů. Absolvoval 1928 ukrajinské gymnázium v Luc’ku, v tehdejším Polsku. Už jako středoškolák se učil zpívat a účinkoval v amatérských sborech. 1929 odešel do Prahy a po vzoru staršího bratra Jaroslava studoval medicínu na Lékařské fakultě UK. Po bratrově smrti (1932) ztratil existenční zázemí a začal pracovat jako asistent v jedné z pražských ordinací; toto místo si podržel do 1938. Od 1930 pokračoval v Praze ve studiu zpěvu u ukrajinského učitele Dmytra Levytského (též Levický). 1935 se zúčastnil konkurzu do sboru Národního divadla a byl přijat na dva roky jako sustentant. Při studiu repertoáru byl jeho konzultantem barytonista Bedřich Plaške (též Friedrich Plaschke), tehdy náměstek správce opery Václava Talicha a čestný člen Národního divadla. Pracovitost a výjimečné výsledky pomohly H. k sólovému angažmá v Olomouci (1938–41), kde získal hereckou zkušenost. Ve složitých protektorátních podmínkách, kdy se olomoucká česká scéna dělila o budovu a zařízení s německým divadlem, se seznámil s praxí zájezdového divadla. Zde se také setkal s kolegy, s nimiž pak pracoval během celé své umělecké dráhy (tenorista Beno Blachut), poprvé nastudoval role, které ho provázely po celý život (1938 Kecal, B. Smetana: Prodaná nevěsta, s Blachutem jako Jeníkem; Vávra, E. F. Burian: Maryša) a vyrovnal se se základními úkoly repertoáru 20. století (Baron Ochs, R. Strauss: Růžový kavalír, 1940). V Olomouci nastudoval celkem třicet rolí.
Po dvou zkušebních představeních se 1941 stal sólistou Národního divadla (23. 2. 1941 Kecal, Prodaná nevěsta; 6. 4. Mumlal, B. Smetana: Dvě vdovy; 22. 11. Petr Amienský, A. Dvořák: Armida /jako první role v angažmá/). Svůj hlas stále zdokonaloval. Technické zásady belcantového zpěvu mu pomáhal upevňovat italský barytonista Apollo Granforte, nejprve čtyři měsíce v Itálii (1957), později v Praze na kurzech, jichž se účastnilo více členů opery Národního divadla (1962). Jeho pěvecká dráha byla limitována dobovými politickými okolnostmi a odehrávala se v hranicích tehdejšího Československa. H. se sice zúčastňoval zájezdů souboru Národního divadla do zemí tzv. východního bloku, ale jako výkonný umělec se jen výjimečně sám dostal za jeho hranice (L. Janáček: Glagolská mše, Vídeň 1956).
Jeho vysoká, štíhlá postava a zvučný a velmi pohyblivý hluboký bas s neobyčejným rozsahem našly široké uplatnění v rolích všech typů, od vážných dramatických postav po komické. V Národním divadle absolvoval více než dvě stě premiér, některé opery studoval vícekrát s různými režiséry a v různých rolích. V angažmá první scény zůstal H. jako jeden z jejích nejzaměstnanějších členů do 1991. Velkou část jeho repertoáru tvořila česká díla a vytvořil několik typů, které zůstaly v paměti dvou generací (Vodník, A. Dvořák: Rusalka, též televizní film režiséra B. Zoula; Kecal v televizní filmu Prodané nevěsty, 1962; Paloucký, B. Smetana: Hubička ad.). Temná barva jeho hlasu mimořádně vyhovovala ruským operám (Ivan Susanin, M. I. Glinka: Ivan Susanin; Gremin, P. I. Čajkovskij: Eugen Oněgin ad.) a hlasová mohutnost Wagnerovým partům (Daland, Bludný Holanďan; Hermann, Tannhäuser; Jindřich Ptáčník, Lohengrin). Ve válečných a prvních poválečných letech pomohla jeho interpretační pohotovost oživit repertoár Národního divadla novinkami (Táta Šumař, R. Karel: Smrt kmotřička, 1940; Vévoda, I. Krejčí: Pozdvižení v Efesu, 1946; Métivier, S. Prokofjev: Vojna a mír, 1948, ad.). Patřil k menšině pěvců, kteří kultivovali i svou schopnost koncertního zpěvu, a vystupoval na kantátových a oratorních večerech (A. Dvořák, J. S. Bach, J. Haydn, L. van Beethoven, H. Berlioz, G. Verdi). Koncertoval i po skončení své divadelní dráhy.
Získal řadu státních vyznamenání (1953 Státní cena; 1958 zasloužilý umělec; 1964 národní umělec; 1993 Senior Prix; 1995 Cena Thálie a čestné občanství České Třebové). Jeho manželkou byla herečka Národního divadla Marie Glázrová (1911–2000). Pohřben byl na Vyšehradském hřbitově (s manželkou a B. Blachutem s chotí). Dcera Marie Ulrichová-Hakenová (* 1948) je spisovatelkou, herečkou a političkou.
L: http://archiv.narodni-divadlo.cz (soupis rolí a obrazová dokumentace); http://www.ceskyhudebnislovnik.cz (stav k 20. 9. 2017, s přehledem nahrávek a bibliografií do 2011); M. Lemariová, Profily výkonných umělců. E. H., laureát státní ceny, in: Hudební rozhledy 6, 1953, s. 934; J. Bydžovská. Laureáti Státní ceny Marta Krásová a E. H., in: Divadlo 5, 1954, č. 1, s. 62–66; HS 1, s. 391; J. Kozák, Českoslovenští koncertní umělci a komorní soubory, 1964, s. 239–241; K. Nedbal, Půl století s českou operou, 1959, s. 310, 312, 313, 408; V. Pospíšil, Václav Talich. Několik kapitol o díle a životě českého umělce, 1961, s. 51–52; ND a jeho předchůdci, s. 131–132; KRL 2, 1999, s. 1477; J. Štefanides a kol., Kalendárium divadla v Olomouci (od roku 1479), 2008, s. 123, 130, 132; M. Kučera, Karel Berman. Kronika života operního pěvce, 2014, rejstřík s. 571.
P: DÚ, Praha, dokumentace.
Ref: Bibliografie dějin Českých zemí
Jitka Ludvová
