HAVELKA Jiří 25.7.1892-5.6.1964: Porovnání verzí
(Není zobrazena jedna mezilehlá verze od stejného uživatele.) | |||
Řádka 1: | Řádka 1: | ||
{{Infobox - osoba | {{Infobox - osoba | ||
| jméno = Jiří HAVELKA | | jméno = Jiří HAVELKA | ||
− | | obrázek = | + | | obrázek = Havelka Jiri portret.png |
| datum narození = 25.7.1892 | | datum narození = 25.7.1892 | ||
| místo narození = Orel (Rusko) | | místo narození = Orel (Rusko) | ||
| datum úmrtí = 5.6.1964 | | datum úmrtí = 5.6.1964 | ||
− | | místo úmrtí = Hostomice pod Brdy | + | | místo úmrtí = Hostomice (pod Brdy) |
− | | povolání = 44- Právník | + | | povolání = 44- Právník<br />68- Redaktor nebo žurnalista<br />61- Pedagog |
− | 68- Redaktor nebo žurnalista | + | |
− | 61- Pedagog | + | |
− | + | ||
| jiná jména = | | jiná jména = | ||
− | }} | + | | citace = Biografický slovník českých zemí 23, Praha 2020, s. 330-331 |
+ | }} | ||
+ | '''HAVELKA, Jiří''', ''* 25. 7. 1892 Orel (Rusko), † 5. 6. 1964 Hostomice (pod Brdy), právník, politik'' | ||
+ | |||
+ | Syn středoškolského profesora, klasického filologa Jana H. | ||
+ | (1844–1926), působícího 1871–1902 v Rusku – nejprve v Moskvě, posléze jako ředitel gymnázia v Orlu. Dětství | ||
+ | prožil z větší části v Rusku, po otcově penzionování 1902 se | ||
+ | s rodiči a dvěma staršími sourozenci vrátil do Prahy. 1911 maturoval na vinohradském klasickém gymnáziu a 1912–19 | ||
+ | vystudoval práva na české univerzitě v Praze – s přerušením | ||
+ | za první světové války, kdy sloužil jako dragounský důstojník | ||
+ | v rakousko-uherské armádě. | ||
+ | |||
+ | Po krátkém působení notářského koncipienta nastoupil 1921 | ||
+ | do služeb ministerstva železnic, kde 1925–32 pracoval jako | ||
+ | tajemník postupně čtyř ministrů a 1928–32 byl zástupcem | ||
+ | prezidiálního šéfa. Osvědčil se jako úředník s právnickým fundamentem a formulační akribií v češtině i ve většině světových | ||
+ | jazyků (ovládal němčinu, francouzštinu, angličtinu a ruštinu). | ||
+ | Věnoval se vědecké práci v oblasti železničního a správního | ||
+ | práva; publikoval články v právnických časopisech a několik | ||
+ | knižních monografií (např. ''Československé železniční právo'', | ||
+ | 1922). V roce 1922 založil a poté řídil ''Časopis pro železniční právo a politiku'' a od 1927 byl tajemníkem ''Slovníku veřejného práva československého''. 1931 se habilitoval na Právnické fakultě UK pro obor správní vědy. 1933–38 působil na Nejvyšším | ||
+ | správním soudu: 1933–36 senátní rada, 1936–38 přednosta | ||
+ | prezidia tohoto soudu; 1938 byl jmenován členem Správního | ||
+ | soudu při Společnosti národů v Ženevě. Pravidelně publikoval | ||
+ | v časopisech ''Právník'', ''Veřejná správa'', ''Moderní stát'' a ve ''Sborníku věd právních a státních'' a vydal spisy ''Veřejnoprávní otázky'' | ||
+ | ''u Nejvyššího soudu'' (1933) a ''Dôsledky zrušovacích nálezov Najvyššieho správneho súdu'' (1936). Řadil se k nejbližším spolupracovníkům a důvěrníkům prezidenta Nejvyššího správního soudu Emila Háchy, s nímž se v létě 1938 podílel na práci | ||
+ | expertní komise, zřízené vládou za účelem podání právního | ||
+ | posudku o požadavcích sudetských Němců. | ||
+ | |||
+ | V listopadu 1938 podpořil Háchovu prezidentskou kandidaturu a po jeho zvolení byl v prosinci jmenován přednostou Kanceláře prezidenta republiky a ministrem bez portefeuille v nové vládě Rudolfa Berana. Obě funkce si podržel | ||
+ | po vzniku Protektorátu Čechy a Morava (16. 3. 1939). Ve | ||
+ | druhé protektorátní vládě, v čele s generálem Aloisem Eliášem, zastával 27. 4. 1939 – 25. 4. 1941 úřad ministra dopravy a současně 27. 4. 1939 – 3. 2. 1940 funkci náměstka předsedy vlády. Do 25. 4. 1941 zůstal též přednostou Kanceláře | ||
+ | státního prezidenta. Jako nejbližší spolupracovník a poradce | ||
+ | prezidenta Háchy, inspirující, usměrňující a prosazující jeho | ||
+ | základní politickou linii i jeho konkrétní kroky a rozhodnutí, sehrál významnou roli v zákulisí vrcholné české politiky | ||
+ | v době druhé republiky a v počátečním období protektorátu. | ||
+ | Stál v pozadí Háchova rozhodnutí urychleně rozpustit parlament a vytvořit Národní souručenství jako masovou legální | ||
+ | platformu odporu proti okupantům, o niž by se mohla opřít | ||
+ | politika protektorátní vlády, bránící české národní zájmy. Od | ||
+ | konce dubna 1939 se v protektorátní vládě stal oporou jejího | ||
+ | předsedy generála Eliáše a jeho retardační politiky, hájící autonomní postavení protektorátu a čelící německým germanizačním tlakům i perzekuci českého obyvatelstva. Společně s Eliášem udržoval též kontakty s domácím i zahraničním odbojem | ||
+ | a přes Zdeňka Bořka-Dohalského prostředkoval Háchovo | ||
+ | spojení s Edvardem Benešem. Dokonalé znalosti němčiny využíval k formulaci řady prezidentových a vládních protestů, | ||
+ | adresovaných říšskému protektorovi a jeho úřadu, i intervencí | ||
+ | za perzekvované účastníky odboje a další osoby, postižené nacistickými represemi. | ||
+ | |||
+ | H. národně obranná politika a jeho vliv na prezidenta Háchu | ||
+ | vyvolávaly odpor německé okupační reprezentace v protektorátu, zvláště K. H. Franka, a snahy o H. odstranění. V dubnu | ||
+ | 1941 využil Frank H. odmítnutí poskytnout interview českému aktivistickému novináři k útoku proti němu a vynutil si | ||
+ | jeho odvolání jak z vedení prezidentské kanceláře, tak z protektorátní vlády. Vážně tím byla oslabena Háchova pozice, | ||
+ | o pět měsíců později byl zatčen též generál Eliáš. | ||
+ | |||
+ | Od května do září 1941 H. pracoval opět v Nejvyšším správním | ||
+ | soudu, ale již 27. 9. – v den Heydrichova příchodu do Prahy – | ||
+ | byl stejně jako generál Eliáš zatčen gestapem a v následujících | ||
+ | týdnech podroben sérii výslechů, směřujících k jeho usvědčení | ||
+ | z velezrádné činnosti proti Německé říši. Hájil se velmi obratně, využíval nedostatku důkazů německé strany a dokazoval, | ||
+ | že vždy jednal v rámci protektorátní legality. V okamžiku, kdy | ||
+ | měl být předán stannému soudu a jeho život byl bezprostředně ohrožen, intervenoval prezident Hácha, za H. se osobně | ||
+ | zaručil a dosáhl toho, že H. nebyl postaven před stanný soud, | ||
+ | ale do konce války byl internován (stále jako vězeň gestapa) | ||
+ | v domácím vězení ve svém pražském bytě v Chodské ulici na | ||
+ | Vinohradech pod ostrahou protektorátní policie. V této konfinaci, v protektorátních poměrech zcela ojedinělé, se zpočátku | ||
+ | mohl stýkat jen se členy rodiny, postupem času se mu podařilo | ||
+ | navázat styky s některými přáteli i s účastníky odboje, včetně | ||
+ | komunistického. | ||
+ | |||
+ | Po osvobození v květnu 1945 byl H. zatčen československými | ||
+ | bezpečnostními orgány a obviněn z kolaborace s německými | ||
+ | okupanty, jež měla spočívat v téže činnosti, kterou gestapo | ||
+ | hodnotilo jako nepřátelskou Německé říši. Po téměř dvouletém věznění ve vyšetřovací vazbě byl postaven před Národní soud v procesu s Beranovou vládou –, a rozsudkem z 21. 4. 1947 | ||
+ | zproštěn všech obvinění s uznáním národní spolehlivosti i odbojových zásluh. | ||
+ | |||
+ | H. snahy o návrat k Nejvyššímu správnímu soudu či jiné adekvátní uplatnění v právnickém oboru zhatil únorový převrat | ||
+ | 1948. Musel odejít do předčasného důchodu, který mu byl | ||
+ | v následujících letech jako údajnému prominentovi první republiky opakovaně krácen; k nízkému důchodu si přivydělával | ||
+ | překlady a soukromou výukou cizích jazyků. Na podzim 1952 | ||
+ | byl s rodinou vystěhován z pražského bytu do zchátralého | ||
+ | domku v Hostomicích pod Brdy, přiléhajícího k zahradě jeho | ||
+ | letní vily, mezitím zabrané pro zdravotní středisko. Tam napsal | ||
+ | větší část svých pamětí, jedinečné svědectví o činnosti protektorátní vlády a státního prezidenta v prvním období německé | ||
+ | okupace (vydány 2015 pod názvem Dvojí život. Vzpomínky | ||
+ | protektorátního ministra). Urna s jeho popelem byla uložena | ||
+ | v rodinné hrobce na Vinohradském hřbitově v Praze. | ||
+ | |||
+ | H. byl dvakrát ženatý: 1922–33 s Elou Šubrtovou (1894–1933), | ||
+ | s níž měl syny Miroslava (1921–1991) a Jiřího (1924–1995), | ||
+ | podruhé od 1938 se Sylvou Dobrou (1903–1982), s níž měl | ||
+ | syna Jana (* 1943). Jiří emigroval v dubnu 1948 do USA; Miroslav byl 1951 odsouzen ve vykonstruovaném procesu s americkým novinářem Williamem Oatisem k dvacetiletému žaláři, 1960 amnestován, na jaře 1968 se angažoval v organizaci bývalých politických vězňů K-231 a v prosinci 1968 emigroval | ||
+ | do USA. | ||
+ | |||
+ | '''D:''' Nástin zásad správního řízení, 1927; Organizační statut pro státní správu | ||
+ | železniční podle platného právního stavu, 1931; Veřejnoprávní otázky u Nejvyššího soudu, 1933; Dôsledky zrušovacích nálezov Najvyššieho správneho | ||
+ | súdu, 1936. | ||
+ | |||
+ | '''L:''' OSND 2/2, s. 1049; ČsB 1, nestr.; MČE 2, s. 730; Tomeš 1, s. 429–430; | ||
+ | J. Tomeš, Protagonista nevděčné role. Příběh J. H., in: J. H., Dvojí život, | ||
+ | 2015, s. 261–275. | ||
+ | |||
+ | '''Ref:''' [https://biblio.hiu.cas.cz/records/1f40a561-2983-48ad-a35a-9536c04dd663 Bibliografie dějin Českých zemí] | ||
+ | |||
+ | Josef Tomeš | ||
− | |||
− | |||
[[Kategorie:C]] | [[Kategorie:C]] | ||
[[Kategorie:44- Právník]] | [[Kategorie:44- Právník]] | ||
Řádka 24: | Řádka 120: | ||
[[Kategorie:1964]] | [[Kategorie:1964]] | ||
[[Kategorie:Hostomice pod Brdy]] | [[Kategorie:Hostomice pod Brdy]] | ||
+ | |||
+ | <gallery> | ||
+ | Havelka Jiri zasedani.png|První zasedání protektorátní vlády 27. dubna 1939, v čele sedí předseda vlády Alois Eliáš, Jiří Havelka je první zprava | ||
+ | </gallery> |
Aktuální verze z 17. 5. 2022, 13:37
Jiří HAVELKA | |
Narození | 25.7.1892 |
---|---|
Místo narození | Orel (Rusko) |
Úmrtí | 5.6.1964 |
Místo úmrtí | Hostomice (pod Brdy) |
Povolání |
44- Právník 68- Redaktor nebo žurnalista 61- Pedagog |
Citace | Biografický slovník českých zemí 23, Praha 2020, s. 330-331 |
Trvalý odkaz | http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=47029 |
HAVELKA, Jiří, * 25. 7. 1892 Orel (Rusko), † 5. 6. 1964 Hostomice (pod Brdy), právník, politik
Syn středoškolského profesora, klasického filologa Jana H. (1844–1926), působícího 1871–1902 v Rusku – nejprve v Moskvě, posléze jako ředitel gymnázia v Orlu. Dětství prožil z větší části v Rusku, po otcově penzionování 1902 se s rodiči a dvěma staršími sourozenci vrátil do Prahy. 1911 maturoval na vinohradském klasickém gymnáziu a 1912–19 vystudoval práva na české univerzitě v Praze – s přerušením za první světové války, kdy sloužil jako dragounský důstojník v rakousko-uherské armádě.
Po krátkém působení notářského koncipienta nastoupil 1921 do služeb ministerstva železnic, kde 1925–32 pracoval jako tajemník postupně čtyř ministrů a 1928–32 byl zástupcem prezidiálního šéfa. Osvědčil se jako úředník s právnickým fundamentem a formulační akribií v češtině i ve většině světových jazyků (ovládal němčinu, francouzštinu, angličtinu a ruštinu). Věnoval se vědecké práci v oblasti železničního a správního práva; publikoval články v právnických časopisech a několik knižních monografií (např. Československé železniční právo, 1922). V roce 1922 založil a poté řídil Časopis pro železniční právo a politiku a od 1927 byl tajemníkem Slovníku veřejného práva československého. 1931 se habilitoval na Právnické fakultě UK pro obor správní vědy. 1933–38 působil na Nejvyšším správním soudu: 1933–36 senátní rada, 1936–38 přednosta prezidia tohoto soudu; 1938 byl jmenován členem Správního soudu při Společnosti národů v Ženevě. Pravidelně publikoval v časopisech Právník, Veřejná správa, Moderní stát a ve Sborníku věd právních a státních a vydal spisy Veřejnoprávní otázky u Nejvyššího soudu (1933) a Dôsledky zrušovacích nálezov Najvyššieho správneho súdu (1936). Řadil se k nejbližším spolupracovníkům a důvěrníkům prezidenta Nejvyššího správního soudu Emila Háchy, s nímž se v létě 1938 podílel na práci expertní komise, zřízené vládou za účelem podání právního posudku o požadavcích sudetských Němců.
V listopadu 1938 podpořil Háchovu prezidentskou kandidaturu a po jeho zvolení byl v prosinci jmenován přednostou Kanceláře prezidenta republiky a ministrem bez portefeuille v nové vládě Rudolfa Berana. Obě funkce si podržel po vzniku Protektorátu Čechy a Morava (16. 3. 1939). Ve druhé protektorátní vládě, v čele s generálem Aloisem Eliášem, zastával 27. 4. 1939 – 25. 4. 1941 úřad ministra dopravy a současně 27. 4. 1939 – 3. 2. 1940 funkci náměstka předsedy vlády. Do 25. 4. 1941 zůstal též přednostou Kanceláře státního prezidenta. Jako nejbližší spolupracovník a poradce prezidenta Háchy, inspirující, usměrňující a prosazující jeho základní politickou linii i jeho konkrétní kroky a rozhodnutí, sehrál významnou roli v zákulisí vrcholné české politiky v době druhé republiky a v počátečním období protektorátu. Stál v pozadí Háchova rozhodnutí urychleně rozpustit parlament a vytvořit Národní souručenství jako masovou legální platformu odporu proti okupantům, o niž by se mohla opřít politika protektorátní vlády, bránící české národní zájmy. Od konce dubna 1939 se v protektorátní vládě stal oporou jejího předsedy generála Eliáše a jeho retardační politiky, hájící autonomní postavení protektorátu a čelící německým germanizačním tlakům i perzekuci českého obyvatelstva. Společně s Eliášem udržoval též kontakty s domácím i zahraničním odbojem a přes Zdeňka Bořka-Dohalského prostředkoval Háchovo spojení s Edvardem Benešem. Dokonalé znalosti němčiny využíval k formulaci řady prezidentových a vládních protestů, adresovaných říšskému protektorovi a jeho úřadu, i intervencí za perzekvované účastníky odboje a další osoby, postižené nacistickými represemi.
H. národně obranná politika a jeho vliv na prezidenta Háchu vyvolávaly odpor německé okupační reprezentace v protektorátu, zvláště K. H. Franka, a snahy o H. odstranění. V dubnu 1941 využil Frank H. odmítnutí poskytnout interview českému aktivistickému novináři k útoku proti němu a vynutil si jeho odvolání jak z vedení prezidentské kanceláře, tak z protektorátní vlády. Vážně tím byla oslabena Háchova pozice, o pět měsíců později byl zatčen též generál Eliáš.
Od května do září 1941 H. pracoval opět v Nejvyšším správním soudu, ale již 27. 9. – v den Heydrichova příchodu do Prahy – byl stejně jako generál Eliáš zatčen gestapem a v následujících týdnech podroben sérii výslechů, směřujících k jeho usvědčení z velezrádné činnosti proti Německé říši. Hájil se velmi obratně, využíval nedostatku důkazů německé strany a dokazoval, že vždy jednal v rámci protektorátní legality. V okamžiku, kdy měl být předán stannému soudu a jeho život byl bezprostředně ohrožen, intervenoval prezident Hácha, za H. se osobně zaručil a dosáhl toho, že H. nebyl postaven před stanný soud, ale do konce války byl internován (stále jako vězeň gestapa) v domácím vězení ve svém pražském bytě v Chodské ulici na Vinohradech pod ostrahou protektorátní policie. V této konfinaci, v protektorátních poměrech zcela ojedinělé, se zpočátku mohl stýkat jen se členy rodiny, postupem času se mu podařilo navázat styky s některými přáteli i s účastníky odboje, včetně komunistického.
Po osvobození v květnu 1945 byl H. zatčen československými bezpečnostními orgány a obviněn z kolaborace s německými okupanty, jež měla spočívat v téže činnosti, kterou gestapo hodnotilo jako nepřátelskou Německé říši. Po téměř dvouletém věznění ve vyšetřovací vazbě byl postaven před Národní soud v procesu s Beranovou vládou –, a rozsudkem z 21. 4. 1947 zproštěn všech obvinění s uznáním národní spolehlivosti i odbojových zásluh.
H. snahy o návrat k Nejvyššímu správnímu soudu či jiné adekvátní uplatnění v právnickém oboru zhatil únorový převrat 1948. Musel odejít do předčasného důchodu, který mu byl v následujících letech jako údajnému prominentovi první republiky opakovaně krácen; k nízkému důchodu si přivydělával překlady a soukromou výukou cizích jazyků. Na podzim 1952 byl s rodinou vystěhován z pražského bytu do zchátralého domku v Hostomicích pod Brdy, přiléhajícího k zahradě jeho letní vily, mezitím zabrané pro zdravotní středisko. Tam napsal větší část svých pamětí, jedinečné svědectví o činnosti protektorátní vlády a státního prezidenta v prvním období německé okupace (vydány 2015 pod názvem Dvojí život. Vzpomínky protektorátního ministra). Urna s jeho popelem byla uložena v rodinné hrobce na Vinohradském hřbitově v Praze.
H. byl dvakrát ženatý: 1922–33 s Elou Šubrtovou (1894–1933), s níž měl syny Miroslava (1921–1991) a Jiřího (1924–1995), podruhé od 1938 se Sylvou Dobrou (1903–1982), s níž měl syna Jana (* 1943). Jiří emigroval v dubnu 1948 do USA; Miroslav byl 1951 odsouzen ve vykonstruovaném procesu s americkým novinářem Williamem Oatisem k dvacetiletému žaláři, 1960 amnestován, na jaře 1968 se angažoval v organizaci bývalých politických vězňů K-231 a v prosinci 1968 emigroval do USA.
D: Nástin zásad správního řízení, 1927; Organizační statut pro státní správu železniční podle platného právního stavu, 1931; Veřejnoprávní otázky u Nejvyššího soudu, 1933; Dôsledky zrušovacích nálezov Najvyššieho správneho súdu, 1936.
L: OSND 2/2, s. 1049; ČsB 1, nestr.; MČE 2, s. 730; Tomeš 1, s. 429–430; J. Tomeš, Protagonista nevděčné role. Příběh J. H., in: J. H., Dvojí život, 2015, s. 261–275.
Ref: Bibliografie dějin Českých zemí
Josef Tomeš