Stránka
Diskuse
Zobrazit zdroj
Historie

Zobrazení zdroje stránky HEYDUK Adolf 6.6.1835-6.2.1923

{{Infobox - osoba
| jméno = Adolf HEYDUK
| obrázek = No male portrait.png
| datum narození = 6.6.1835
| místo narození = Rychmburk (dnes Předhradí /u Skutče/)
| datum úmrtí = 6.2.1923
| místo úmrtí = Písek
| povolání = 63- Spisovatel<br />76- Malíř, iluminátor, ilustrátor nebo grafik
| jiná jména = 
| citace = Biografický slovník českých zemí 24, Praha 2021, s. 573-574
}}
'''HEYDUK, Adolf''', ''* 6. 6. 1835 Rychmburk (dnes Předhradí /u Skutče/), † 6. 2. 1923 Písek, básník, kreslíř''

Narodil se jako páté ze šesti dětí truhláře a později majitele 
usedlosti a  hostince Jana H. a  Františky, roz. Čejkové, dcery vlasteneckého mlynáře v Šilinkově Dvoře. Bratr Františka 
H. (1823–1885), amatérského historika a okresního komisaře 
v Domažlicích, a Bedřicha H. (1832–1890), agronoma, strýc 
Jaroslava H. (1863–1918), agronoma a účastníka 1. odboje. 
V dětství ho ovlivnila matka, zpěvačka lidových písní a vypravěčka pohádek, a dědeček, aktivní evangelík. Nižší německou 
reálku H. absolvoval 1850 v Poličce, 1853 maturoval na české 
reálce v Praze. Jeho první text vyšel ve studentském rukopisném časopisu ''Libuše''. Rok studoval na polytechnice v  Brně, 
1854–58 v Praze, ze zájmu navštěvoval i univerzitní přednášky 
z dějin umění. V létě 1854 navštívil bratra Josefa, sládka v Malackách, a cestoval po Slovensku, které si celoživotně zamiloval. Po absolutoriu stavitelství a kreslení byl krátce kresličem 
na stavbě Turnovsko-kralupské dráhy, 1858–60 asistentem 
kreslení a stavitelství na pražské novoměstské reálce, kde nedlouho učil Mikoláše Alše. Trvalé přátelství navázal 1857 s Janem Nerudou a stal se členem autorského kruhu almanachu 
''Máj'', do něhož 1858–72 pravidelně přispíval. 1860 vyučoval 
na průmyslové škole v Písku, od 1861 na písecké vyšší reálce 
jako suplující, od 1863 skutečný profesor kreslení, stavitelství a krasopisu. 1875/76 učil tyto předměty na novoměstské reálce v Praze, po Vítězslavu Hálkovi byl tehdy starostou Umělecké besedy. Od 1876 trvale působil v Písku, 1899 odešel jako 
školní rada do penze. 1877 se oženil s Emilií (1860–1935), 
dcerou píseckého hoteliéra Petra Reinera, absolventkou vyšší 
dívčí školy a zručnou klavíristkou, později předsedkyní místního Spolku paní a dívek a spolku Světlá. Narodily se jim dcery Jarmila a Ludmila, obě zemřely v dětském věku. Hluboký 
zármutek vyústil v dočasnou manželskou krizi (po smrti jejich 
první dcerky napsal Jan Neruda ''Baladu dětskou''). H. rád cestoval, mnohokrát putoval po Šumavě, jako vychovatel syna plukovníka von Löweho zajel 1862–64 třikrát do Itálie, 1865 do Německa, s podporou Svatoboru 1875 k bratrovi Bedřichovi 
na Kavkaz, 1879 navštívil podruhé Slovensko. 1917 podepsal 
Manifest českých spisovatelů. 

H. velmi rozsáhlé básnické dílo, které se v  čase minimálně 
proměňovalo, čerpalo ze zpěvnosti lidové písně a vrcholů dosahovalo v lyrice. Bylo sdělné nejširšímu publiku a těšilo se mimořádné popularitě (H. byl nazýván slavíkem pootavským). 
Jeho těžiště spočívalo v přírodní lyrice (''Lesní kvítí'', 1873; ''Hořec a srdečník'', 1884; ''Ptačí motivy'', 1897; ''Rosa a jíní'', 1899). 
Poezie vycházela z  každodenních postřehů a  reflexí, opírala 
se i o znalost botaniky. Básně s cestopisným obsahem tvořily druhou významnou část H. spisů (''Básně'' 1–3, 1859–1865; 
''Zpěvy pošumavského dudáka'', 1899; ''Z pouti na Kavkaz'', 1902). 
Nesporným vrcholem jsou básně inspirované životem hornouherských Cikánů jako symbolu svobodného, nespoutaného 
lidu, nebo těžkým osudem maďarizovaných Slováků (''Cymbál a husle'', 1876; ''Cigánské melodie''; ''Nové cigánské melodie'', 1897). 
Tato témata H. pro českou literaturu objevil a zaujal protirasistický a protimaďarský postoj, jeho slovakofilství mělo celonárodní dopad. Zásadní význam měly jeho pozdější knihy se slovenskou tematikou ''Apel k trůnu za vraždy v Černové'' (1908), 
''Od Tater a Dunaje'' (1910), ''Slovensku'' [1917]. 

Třetí okruh H. poezie zahrnoval rodinnou lyriku, básně na 
oslavu mateřství, hlubokou lásku manželskou a  otcovskou 
(''V  zátiší'', 1883; ''Zaváté listy'', 1886; ''Dumy a  dojmy'', 1899). 
V české poezii se básně podobného typu – včetně elegií za zesnulými dcerkami – objevily poprvé. Při velké nadprodukci se 
však v pozdějším H. díle motivy opakovaly. Skládal též básně 
příležitostné a  výpravnou epiku s  vlastenecko-didaktickým 
nebo historizujícím a vzdělávacím obsahem. K nejznámějším 
patřila skladba ''Dědův odkaz'' (1879). Časem vyvanuly H. dobové básnické povídky nebo verše deklarativně nacionálního 
zabarvení. V pozdní lyrice bilančního charakteru, kterou psal 
volným veršem, H. vyprávěl o samotě, stárnutí a smyslu poezie 
(''Černé růže''; ''V polích''; ''Parnasie'', vše 1900; ''V samotách'', 1901; 
''Cestou'', 1903; ''Co hlavou táhlo'', 1910; ''Stesky na stezkách starého zpěváka'', 1920). Četné básnické skladby zhudebnili Antonín 
Dvořák, Karel Bendl či Pavel Křížkovský, Vítězslav Novák složil operu ''Dědův odkaz''. Svoji poznávací hodnotu si uchovaly 
H. ''Vzpomínky literární'' (1911) na druhy z ''Máje''. Dojmy ze 
svých cest a výletů H. zachytil také v kresbách, které publikoval v časopisech ''Obrazy života'', ''Humoristické listy'' a ''Archeologické památky''. 1865 se neúspěšně ucházel o místo profesora 
kreslení na pražské technice. V Osvětě 1871 uveřejnil studii 
''O stavitelství XIX. století''. Sbíral obrazy malířů 19. století a byl 
jejich respektovaným znalcem. Je pohřben na Vyšehradském 
hřbitově v Praze. Na rodném domě se nachází busta.

'''D:''' soupis: J. Kotalíková, A. H. Bibliografie, 1983.

'''L:''' výběr: OSN 11, s. 264–266; 28, s. 567; OSND 2/2, s. 1114; Toman 1, 
s.  329–330; Čeští spisovatelé 19. století, 1971, s. 66–69; HS 1, s. 432; 
LČL 2/1, s. 167–171 (s bibliografií a další literaturou); K. V. Prokop, O básnické činnosti A. H., 1885; F. Křemen, A. H., 1908; V. Martínek, A. H., 1910; K osmdesátce pootavského pěvce A. H., 1915; F. Tichý, A. H. a jeho dílo, 
1915; A. I. Černý, A. H., 1920; J. V. Klíma, A. H., 1920; V. Novák, A. H., 1922; 
K uctění stých narozenin A. H., 1935; J. Kotalík – J. Křivánek, A. H. a Písek, 
1960; cs.wikipedia.org (stav k 25. 3. 2020).

'''P:''' LA PNP, Praha, osobní fond A. H. (55 kartonů; inventář M. Krulichová, 
1970, edice inv. č. 215); Prácheňské muzeum v Písku, Památník A. H. 

'''Ref:''' [https://biblio.hiu.cas.cz/records/0fc96a85-b740-4ec1-b3fd-cae6a0fb1c48 Bibliografie dějin Českých zemí]     

Martin Kučera 


[[Kategorie:B]]
[[Kategorie:63- Spisovatel]]
[[Kategorie:76- Malíř, iluminátor, ilustrátor nebo grafik]]

[[Kategorie:1835]]
[[Kategorie:Rychmburk]]
[[Kategorie:1923]]
[[Kategorie:Písek]]