Biografický slovník
HIERNLE Karel Josef ?1693-7.2.1748: Porovnání verzí
(HIERNLE_Karel_Josef_1693-7.2.1748) |
|||
| Řádka 2: | Řádka 2: | ||
| jméno = Karel Josef HIERNLE | | jméno = Karel Josef HIERNLE | ||
| obrázek = No male portrait.png | | obrázek = No male portrait.png | ||
| − | | datum narození = 1693 | + | | datum narození = asi 1693 |
| − | | místo narození = | + | | místo narození = Praha |
| datum úmrtí = 7.2.1748 | | datum úmrtí = 7.2.1748 | ||
| − | | místo úmrtí = | + | | místo úmrtí = Praha |
| povolání = 75- Sochař nebo medailér | | povolání = 75- Sochař nebo medailér | ||
| − | |||
| jiná jména = | | jiná jména = | ||
| − | }} | + | | citace = Biografický slovník českých zemí 24, Praha 2021, s. 589-590 |
| + | }} | ||
| + | '''HIERNLE, Karel Josef''' ''(též HIERNDL, HIERNLEIN, HIRNL, HIRNLE, Carl Joseph), * asi 1693 Praha, † 7. 2. 1748 Praha, sochař, řezbář'' | ||
| + | |||
| + | Syn řezbáře Johanna H., Němce usazeného na Starém Městě pražském, a jeho ženy Anny Magdalény, českého původu. | ||
| + | Otec pocházel z rozvětvené rodiny sochařů a štukatérů z jihoněmeckého Landshutu a byl údajně spřízněn i se sochařem | ||
| + | Franzem Mathäusem H. (1677–1732) z Mohuče. H. získal | ||
| + | základy řemesla patrně od otce, dalšího školení se mu dostalo | ||
| + | v dílně Matěje Václava Jäckela, kde byl tovaryšem, a snad také | ||
| + | u Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa. 1723 obdržel měšťanské | ||
| + | právo na Novém Městě pražském a 1726 na Starém Městě. | ||
| + | V domě U Červeného lva v Platnéřské ulici čp. 100 se narodilo | ||
| + | několik jeho dětí, mezi nimi i František Ondřej (1726–1773), | ||
| + | později rovněž sochař. 1733 H. koupil dům U Bílého věnce na | ||
| + | Ovocném trhu čp. 572/I, v němž zemřel. | ||
| + | |||
| + | Nejstarším a jen v literatuře uváděným dílem H. byly dvě | ||
| + | sošky putti z bílého mramoru určené na jeden z krbů Černínského paláce (1720–22). Archivní pramen doložil zakázku na pravděpodobně nezvěstnou sochu kacíře k plastice sv. Tomáše a sochu putti k plastice sv. Jana Nepomuckého v augustiniánském kostele sv. Tomáše na Malé Straně (1727). Ze stejné doby pocházela také nejstarší známá a dochovaná práce – sousoší sv. Jana Nepomuckého mezi | ||
| + | anděly, původně umístěné na Koňském trhu v Praze, 1879 | ||
| + | přenesené na náměstí do Žebráka. Celoživotním posláním | ||
| + | se H. staly práce na výzdobě sakrálních i profánních staveb | ||
| + | břevnovsko-broumovského benediktinského opatství, v jehož čele stál od 1700 opat Otmar Daniel Zinke, iniciátor | ||
| + | hospodářské a finanční stabilizace kláštera a rozsáhlých stavebních a uměleckých aktivit v první polovině 18. století. | ||
| + | Nejdříve H. působil ve slezském Lehnickém Poli (dnes Polsko), kde mu byla 1727 zadána veškerá sochařská výzdoba | ||
| + | nově postaveného proboštského kostela Povýšení sv. Kříže | ||
| + | a sv. Hedviky. Po 1730 byl souběžně činný také v Broumově, kde po stavebních úpravách kláštera a kostela (architekt | ||
| + | K. I. Dientzenhofer) v období 1730–40 vytvořil sochy na | ||
| + | balustrádě nádvoří kláštera, výzdobu nových portálů a dvě | ||
| + | dvojice soch světic v kaplích, sochařskou výzdobu opatského | ||
| + | trůnu a relikviáře sv. Klimenta a sv. Vincence v klášterním | ||
| + | kostele sv. Vojtěcha. Rokem 1735 bylo datováno jeho sousoší sv. Jana Nepomuckého (oratorium) ze zahrady usedlosti | ||
| + | Liborka v Praze-Břevnově, která byla rovněž v majetku kláštera. Koncem třicátých let pracoval v břevnovském klášteře. | ||
| + | Do nově postaveného kostela sv. Markéty (architektonické | ||
| + | řešení otec a syn Dientzenhoferové) vytvořil dřevěnou oratoř, | ||
| + | výzdobu tabernáklů oltářů sv. Benedikta, sv. Kříže, sv. Václava a sv. Otmara. Do refektáře, kapitulní síně a knihovny pak | ||
| + | řezbářskou výzdobu, na bránu sousoší sv. Benedikta a dvojici | ||
| + | erbů, do soukromých prostor opata drobnou sošku Madony. Souběžně byl činný i na kladenském panství benediktinů | ||
| + | (Mariánský sloup na kladenském náměstí, řezbářská výzdoba oltáře v kapli sv. Vavřince v benediktinské rezidenci, 1741, | ||
| + | k tomu řezbářská výzdoba bočních oltářů v kostele Nanebevzetí P. Marie, 1741–42). K vybavení kladenské rezidence | ||
| + | břevnovských opatů patřila snad i socha Nejsvětější Trojice | ||
| + | (dnes v kladenském muzeu). V Žižicích na Slánsku, vesnici | ||
| + | v majetku břevnovského kláštera, vytvořil sousoší sv. Prokopa a v Hrdlech na Litoměřicku sousoší sv. Benedikta (obě | ||
| + | 1741). K 1747 byly datovány alianční erby břevnovského | ||
| + | a broumovského kláštera v kartuších na vstupní bráně benediktinského hospodářského statku v Hrdlech (1747), pravděpodobně H. poslední zachovaná díla. | ||
| + | |||
| + | '''L:''' Toman 1, s. 332; J. Neumann, Aktuálnost českého baroku, in: Umění 30, | ||
| + | 1982, s. 385–421; M. Horyna, Sochaři okruhu Kiliána Ignáce Dientzenhofera, in: Kilián Ignác Dientzenhofer a umělci jeho okruhu (katalog výstavy), | ||
| + | 1989, s. 97–105; D. Vokolková, K. J. H. – sochař doznívajícího velkého slohu, | ||
| + | in: Barokní umění a jeho význam v české kultuře, 1991, s. 47–53; NEČVU, | ||
| + | s. 258–259; DČVU 2/2, s. 711–740; E. Kokinová, K. J. H. – sochař pozdního | ||
| + | baroka, 2011 (magisterská diplomová práce, FF UK, Praha). | ||
| + | |||
| + | '''Ref:''' [https://biblio.hiu.cas.cz/records/e85f5ace-7b51-4f5a-9fd6-3577b22fb5fe Bibliografie dějin Českých zemí] | ||
| + | |||
| + | Lenka Kudělková | ||
| + | |||
| + | |||
[[Kategorie:C]] | [[Kategorie:C]] | ||
[[Kategorie:75- Sochař nebo medailér]] | [[Kategorie:75- Sochař nebo medailér]] | ||
[[Kategorie:1693]] | [[Kategorie:1693]] | ||
| + | [[Kategorie:Praha]] | ||
[[Kategorie:1748]] | [[Kategorie:1748]] | ||
| + | [[Kategorie:Praha]] | ||
Verze z 10. 3. 2023, 16:24
| Karel Josef HIERNLE | |
 | |
| Narození | asi 1693 |
|---|---|
| Místo narození | Praha |
| Úmrtí | 7.2.1748 |
| Místo úmrtí | Praha |
| Povolání | 75- Sochař nebo medailér |
| Citace | Biografický slovník českých zemí 24, Praha 2021, s. 589-590 |
| Trvalý odkaz | http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=48669 |
HIERNLE, Karel Josef (též HIERNDL, HIERNLEIN, HIRNL, HIRNLE, Carl Joseph), * asi 1693 Praha, † 7. 2. 1748 Praha, sochař, řezbář
Syn řezbáře Johanna H., Němce usazeného na Starém Městě pražském, a jeho ženy Anny Magdalény, českého původu. Otec pocházel z rozvětvené rodiny sochařů a štukatérů z jihoněmeckého Landshutu a byl údajně spřízněn i se sochařem Franzem Mathäusem H. (1677–1732) z Mohuče. H. získal základy řemesla patrně od otce, dalšího školení se mu dostalo v dílně Matěje Václava Jäckela, kde byl tovaryšem, a snad také u Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa. 1723 obdržel měšťanské právo na Novém Městě pražském a 1726 na Starém Městě. V domě U Červeného lva v Platnéřské ulici čp. 100 se narodilo několik jeho dětí, mezi nimi i František Ondřej (1726–1773), později rovněž sochař. 1733 H. koupil dům U Bílého věnce na Ovocném trhu čp. 572/I, v němž zemřel.
Nejstarším a jen v literatuře uváděným dílem H. byly dvě sošky putti z bílého mramoru určené na jeden z krbů Černínského paláce (1720–22). Archivní pramen doložil zakázku na pravděpodobně nezvěstnou sochu kacíře k plastice sv. Tomáše a sochu putti k plastice sv. Jana Nepomuckého v augustiniánském kostele sv. Tomáše na Malé Straně (1727). Ze stejné doby pocházela také nejstarší známá a dochovaná práce – sousoší sv. Jana Nepomuckého mezi anděly, původně umístěné na Koňském trhu v Praze, 1879 přenesené na náměstí do Žebráka. Celoživotním posláním se H. staly práce na výzdobě sakrálních i profánních staveb břevnovsko-broumovského benediktinského opatství, v jehož čele stál od 1700 opat Otmar Daniel Zinke, iniciátor hospodářské a finanční stabilizace kláštera a rozsáhlých stavebních a uměleckých aktivit v první polovině 18. století. Nejdříve H. působil ve slezském Lehnickém Poli (dnes Polsko), kde mu byla 1727 zadána veškerá sochařská výzdoba nově postaveného proboštského kostela Povýšení sv. Kříže a sv. Hedviky. Po 1730 byl souběžně činný také v Broumově, kde po stavebních úpravách kláštera a kostela (architekt K. I. Dientzenhofer) v období 1730–40 vytvořil sochy na balustrádě nádvoří kláštera, výzdobu nových portálů a dvě dvojice soch světic v kaplích, sochařskou výzdobu opatského trůnu a relikviáře sv. Klimenta a sv. Vincence v klášterním kostele sv. Vojtěcha. Rokem 1735 bylo datováno jeho sousoší sv. Jana Nepomuckého (oratorium) ze zahrady usedlosti Liborka v Praze-Břevnově, která byla rovněž v majetku kláštera. Koncem třicátých let pracoval v břevnovském klášteře. Do nově postaveného kostela sv. Markéty (architektonické řešení otec a syn Dientzenhoferové) vytvořil dřevěnou oratoř, výzdobu tabernáklů oltářů sv. Benedikta, sv. Kříže, sv. Václava a sv. Otmara. Do refektáře, kapitulní síně a knihovny pak řezbářskou výzdobu, na bránu sousoší sv. Benedikta a dvojici erbů, do soukromých prostor opata drobnou sošku Madony. Souběžně byl činný i na kladenském panství benediktinů (Mariánský sloup na kladenském náměstí, řezbářská výzdoba oltáře v kapli sv. Vavřince v benediktinské rezidenci, 1741, k tomu řezbářská výzdoba bočních oltářů v kostele Nanebevzetí P. Marie, 1741–42). K vybavení kladenské rezidence břevnovských opatů patřila snad i socha Nejsvětější Trojice (dnes v kladenském muzeu). V Žižicích na Slánsku, vesnici v majetku břevnovského kláštera, vytvořil sousoší sv. Prokopa a v Hrdlech na Litoměřicku sousoší sv. Benedikta (obě 1741). K 1747 byly datovány alianční erby břevnovského a broumovského kláštera v kartuších na vstupní bráně benediktinského hospodářského statku v Hrdlech (1747), pravděpodobně H. poslední zachovaná díla.
L: Toman 1, s. 332; J. Neumann, Aktuálnost českého baroku, in: Umění 30, 1982, s. 385–421; M. Horyna, Sochaři okruhu Kiliána Ignáce Dientzenhofera, in: Kilián Ignác Dientzenhofer a umělci jeho okruhu (katalog výstavy), 1989, s. 97–105; D. Vokolková, K. J. H. – sochař doznívajícího velkého slohu, in: Barokní umění a jeho význam v české kultuře, 1991, s. 47–53; NEČVU, s. 258–259; DČVU 2/2, s. 711–740; E. Kokinová, K. J. H. – sochař pozdního baroka, 2011 (magisterská diplomová práce, FF UK, Praha).
Ref: Bibliografie dějin Českých zemí
Lenka Kudělková
