HÖFLER von Karl Adolf Konstantin 1811–1897

Karl Adolf Konstantin von HÖFLER
Narození	26. 3. 1811
Místo narození	Memmingen (Německo)
Úmrtí	29. 12. 1897
Místo úmrtí	Praha
Povolání	Historik‎
Citace	Biografický slovník českých zemí 25, Praha 2022, s. 732-734
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/48744

von HÖFLER, Karl Adolf Konstantin (též Constantin), * 26. 3. 1811 Memmingen (Německo), † 29. 12. 1897 Praha, historik, pedagog, politik, spisovatel

Jeho předci působili od 17. století ve službách augšpurských biskupů. Syn bavorského apelačního rady Johanna Nepomuka H. (1780–1843) a Therese, roz. Hoferové (1790–1848). Měl několik sester a dva bratry (jeden se stal lékařem, druhý vstoupil do armády). H. vystudoval gymnázium v Mnichově a lyceum v Landshutu (zde jej ovlivnil učitel Jacob Philipp Fallmerayer, orientalista a autor teorie o původu moderních Řeků). Poté absolvoval univerzitu v Mnichově (1828–31), kde nejprve poslouchal práva a filozofii dějin. Pod vlivem Friedricha Wilhelma Schellinga přestoupil na filozofickou fakultu. 1831 na základě disertační práce o počátcích řeckých dějin (Zur Geschichte der Anfänge der Griechen) získal titul doktora filozofie. Potom obdržel stipendium ke studiu v zahraničí. 1832–34 pobýval v Göttingenu, kde si během studia historie prohloubil schopnost práce s prameny a zaměřil se na středověk. V zimě 1834/35 podnikl cestu přes Berlín a Drážďany do Prahy, kde se setkal s Františkem Palackým, kterého obdivoval, a hovořil s ním o husitství. V následujících letech navštívil Florencii a Řím a utvrdil se ve svém katolictví. Po návratu se identifikoval s kruhem Johanna Josepha Görrese, jednoho z hlavních představitelů politického katolicismu.

Roku 1836 přijal H. místo redaktora v novinách Münchener politische Zeitung. 1838 se habilitoval pro dějiny na mnichovské univerzitě; 1839 byl jmenován mimořádným a 1841 řádným profesorem pro týž obor. 1842 se stal členem Bavorské akademie věd v Mnichově. 1847 byl spolu s dalšími profesory penzionován za účast v protestním hnutí proti irské tanečnici a herečce Lole Montez, milence bavorského krále Ludvíka I. Ještě téhož roku byl H. reaktivován a ustanoven královským archivářem v Bamberku (1847–51). Odtud vytěžil studie o Hohenzollernech, dotkl se i českých dějin 15. století. Vysloužil si jmenování bavorským vládním radou.

V roce 1851 byl povolán jako profesor historie na Karlo-Ferdinandovu univerzitu v Praze. Stalo se tak na pozvání rakouského ministra kultu a vyučování hraběte Lva Thuna, který si H. vyhlédl jako bojovného katolíka, jenž měl být protiváhou českých náboženských poměrů a nacionálních snah. Jeho příchod měl posílit německý, klerikální a konzervativní proud na univerzitě. H. přednášel obecné dějiny, střídal témata od starověku až po současnost. Je proto považován za zakladatele moderních forem výuky historie na pražské univerzitě. 1873 dosáhl zřízení historického semináře, v jehož čele se vedle H. vystřídali Otto Hirschfeld, Antonín Gindely a Julius Jung. Svým pedagogickým působením chtěl H. dosáhnout přechodu k aktivnějším formám výuky a vést posluchače k badatelskému přístupu. Usiloval o návaznost výkladů v příbuzných oborech, ovlivňoval výběr kandidátů na habilitace. V padesátých letech 19. století suploval přednášky z dějin německé literatury. Na pražské univerzitě se stal uznávanou osobností. 1856/57 a 1870/71 byl děkanem filozofické fakulty, 1863/64 děkanem doktorského kolegia, 1871/72 rektorem univerzity a 1872/73 jejím prorektorem. Jako spoluzakladatel se zasloužil o vznik spolku Verein für Geschichte der Deutschen in Böhmen (1862). Byl jeho místopředsedou a šéfredaktorem spolkového časopisu Mitteilungen des Vereins für Geschichte der Deutschen in Böhmen. S liberálně laděnými členy se rozcházel v názoru na výklad dějin a vedení organizace, a tak 1870 ze spolku i z časopisu odešel. Hájil německou vědu, hlásal vědeckou nedostatečnost českého národa a od šedesátých let 19. století v rámci boje o jazykovou rovnoprávnost na univerzitě odmítal emancipaci české složky. Vývoj politické situace a vyhraňování politických táborů (českého a německého) vedly k roztržce s Františkem Palackým, jež se koncentrovala na výklad husitství a událostí s ním spojených (např. Dekret kutnohorský). 1882 vystoupil H. proti rozdělení Karlo-Ferdinandovy univerzity. S pražským prostředím se neztotožnil. Postrádal zejména konzervativní poměry katolického Bavorska, vadil mu liberalismus panující v Praze i mezi německými studenty.

Angažoval se v politice 1865–69 jako poslanec českého zemského sněmu zvolený v městské kurii za obvod Chomutov– Vejprty–Přísečnice. Na sněmu zasedal coby virilista ještě 1871/72 z titulu rektora pražské univerzity. Od 1872 byl doživotním členem panské sněmovny říšské rady ve Vídni. 1873 byl povýšen do rytířského stavu. Získal řadu vyznamenání a titulů (1867 rytířský kříž Řádu Františka Josefa a titul vládního rady, 1872 Řád železné koruny III. třídy, 1879 titul dvorního rady). Již 1851 se stal dopisujícím členem Císařské akademie věd ve Vídni, dále byl řádným členem KČSN, dopisujícím členem Společnosti pro podporu německé vědy, umění a literatury v Čechách (Gesellschaft zur Förderung deutscher Wissenschaft, Kunst und Literatur in Böhmen), čestným předsedou historického spolku pro Horní Franky a čestným členem několika zahraničních spolků (např. ve Francii a Itálii).

H. položil organizační a personální základy moderního německého dějepisectví v českých zemích. Následující generace však neinspiroval, neboť jeho vyhraněně nacionální a konfrontační stanovisko při zpracování historických témat postupně ztratilo na aktuálnosti. Založením historického semináře, prosazením pramenných cvičení, objektivním a vstřícným přístupem ke studentům obou národností a výchovou nových docentů však přispěl k rozvoji české historiografie. Mezi jeho nejvýznamnější žáky patřili Ludwig Schlesinger, Julius Lippert, Adolf Bachmann, Hermann Hallwich, Alois Jirásek a Jaroslav Goll.

H. medievistické dílo, včetně edic pramenů, mělo široký územní, tematický a časový záběr. Jeho ediční technika, poplatná době svého vzniku, vykazovala nepatřičné zásahy a chyby při paleografickém čtení. To mu však neubírá zásluhu na objevu a zpřístupnění mnoha cenných dokumentů. V řadě pojednání se kriticky vyjadřoval k husitství, což v šedesátých letech 19. století vyvolalo polemiku mezi českou a německou historiografií o povaze husitství. V závěru života se věnoval literární činnosti; psal historická dramata a verše. Přestože byl 1882 penzionován, nadále zůstal vědecky, literárně i politicky činný. Oženil se 1841 s Isabellou, roz. Hoffmannovou (1820–1884), dcerou bavorského soudního rady. Syn Josef (* 20. 6. 1844) se stal právníkem; zastával funkci prezidenta okresního soudu v České Lípě. H. byl pohřben na Olšanských hřbitovech v Praze.

D: syntézy a monografie, výběr: Geschichte der englischen Civilliste, Stuttgart – Tübingen 1834; Die deutschen Päpste. Nach handschriftlichen und gedruckten Quellen 1–2, Regensburg 1839; Kaiser Friedrich II. Ein Beitrag zur Berichtigung der Ansichten über den Sturz der Hohenstaufen, München 1844; Lehrbuch der allgemeinen Geschichte 1–3, München–Regensburg 1846–1856; Fränkische Studien 1–4, Wien 1852–53; Böhmische Studien, tamtéž 1854; Des Bartholomäus von Sct. Aegidius Chronik von Prag im Reformationszeitalter 1524–1531, 1859; Ruprecht von der Pfalz, genannt Clem, römischer König 1400–1410, Freiburg im Breisgau 1861; Kaiserthum und Papstthum. Ein Beitrag zur Philosophie der Geschichte, 1862; Magister Johannes Hus und der Abzug der deutschen Professoren und Studenten aus Prag 1409, 1864; Die Zeit der luxemburgischen Kaiser. Karl IV. – (Wenzel) – Sigmund, Wien 1867; Abhandlungen aus dem Gebiet der slavischen Geschichte 1–5, 1879–1883; Papst Adrian VI. (1522–1523), Wien 1880; edice, výběr: Urkundliche Beiträge zur Geschichte Kaiser Ludwigs IV. und anderer bayerischer Fürsten, I, München 1841; Quellensammlung für fränkische Geschichte 1–4, Bayreuth 1849–1852, Bamberg 1852; Geschichtsschreiber der husitischen Bewegung in Böhmen 1–3, in: Fontes rerum Austriacarum, Abt. 1, Bd. 2, 6, 7, Wien 1856–1866; Der Congreß von Soissons. Nach den Instructionen des kaiserlichen Cabinets und den Berichten des kaiserlichen Botschafters Stefan Grafen Kinsky (1729–1730), in: tamtéž, Abt. 2, Bd. 32, 38, Wien 1871 a 1876; Concilia Pragensia 1353–1413, in: Abhandlungen der Böhmischen Gesellschaft der Wissenschaften, Folge 5, Bd. 12, 1862; Urkunden zur Beleuchtung der Geschichte Böhmens und des deutschen Reiches im 15. Jahrhunderte, in: tamtéž, Folge 5, Bd. 13, 1865; Zur Kritik und Quellenkunde der ersten Regierungsjahre Kaiser Karls V., in: Denkschriften der kaiserlichen Akademie der Wissenschaften. Philosophisch-historische Klasse, Bd. 25, 28, 33, Wien 1876–1883; Monumenta Hispanica 1–2, 1881–1882.

L: OSN 28, s. 583; RSN 3, s. 827; Wurzbach 9, s. 102–107; ÖAW Almanach 48, 1898, s. 258–283 (se soupisem díla); ADB 50, s. 428–433 (se soupisem díla a literatury); MSN 3, s. 236–237; ÖBL 2, s. 353–354 (se soupisem díla a literatury); NDB 9, s. 313–314 (se soupisem díla a literatury); BL 1, s. 648; MČE 2, s. 806; MSA 89, 1987, s. 37; DUK 3, s. 171–172 a rejstřík; Kutnar, s. 351–353; Die Deutsche Karl-Ferdinands-Universität in Prag unter der Regierung Seiner Majestät des Kaisers Franz Josef I., 1899, rejstřík a zvl. s. 476 a 480; A. Dürrwächter, Konstantin von H. und die fränkische Geschichtsforschung, in: Historisches Jahrbuch 33, 1912, s. 1–53; W. Goetz, Die bairische Geschichtsforschung im 19. Jahrhundert, in: Historische Zeitschrift 138, 1928, č. 2, s. 255–314; H. Lades, C. v. H. Ein Leben zwischen Sacerdotium und Nation, in: Jahrbuch für fränkische Landesforschung 3, 1937, s. 97–129; W. Wostry, Der junge H., in: MVGDB 75, 1937, č. 3, s. 75–84; G. A. Zischka, Allgemeines Gelehrten-Lexikon, Stuttgart 1961, s. 297; K. Kazbunda, Stolice dějin na pražské universitě, 2–3, 1965–1968, passim; I. Hienstorfer, Personalbibliographien von Professoren der philosophischen Fakultät zu Prag im ungefähren Zeitraum von 1800 bis 1860 mit biographischen Angaben, gesichtet im Hinblick auf die Beziehung zur Lehre und Forschung in der medizinischen Fakultät, 2, (Diss., Erlangen–Nürnberg), 1970, s. 73–96 (soupis díla); T. Brechenmacher, Großdeutsche Geschichtsschreibung im neunzehnten Jahrhundert. Die erste Generation (1830–48), Berlin 1996, s. 132–145, 288 až 349; J. Schwippel, Deutsche Historiographie in der Königlich böhmischen Gesellschaft der Wissenschaften, in: Die böhmischen Länder in der deutschen Geschichtsschreibung seit dem Jahre 1848, Teil 1 (Acta Universitatis Purkynianae – Slavogermanica III), 1996, s. 73–79; E. Mikušek, Palacký, H. und seine Schüler Schlesinger und Lippert, in: tamtéž, s. 127–134; J. Hoffmannová – J. Pražáková, Biografický slovník archivářů českých zemí, 2000, s. 232; A. Beránková, K. H. na pražské univerzitě, in: AUC – Philosophica et historica 3, 2002, Studia historica 54 (Problémy dějin historiografie 8, 2008), s. 45–84; P. C. A. Morée, Jan Hus as a Threat to the German Future in Central Europe. The Bohemian Reformer in the Controversy Between C. H. and František Palacký, in: The Bohemian Reformation and Religious Practice 4, 2002, s. 295–307; B. Zilynská, K. A. C. Ritter von H. jako univerzitní učitel, in: Německá medievistika v českých zemích do roku 1945 (Práce z dějin vědy 18), P. Soukup – F. Šmahel (eds.), 2004, s. 193–224; F. Machilek, K. A. C. (Ritter von) H. (1811–1897), in: 141. Bericht des Historischen Vereins Bamberg, Bamberg 2005, s. 185–190; M. Nodl, Národní a zemské zájmy v interpretacích dekretu kutnohorského (Palacký – Tomek – Helfert – H.), in: Historik na Moravě. Profesoru Jiřímu Malířovi… , 2009, s. 77–90; http://opac.regesta-imperii.de/lang_en/autoren.php?name=H%C3%B6fler%2C+Karl+Adolf+Constantin (soupis odborného díla, stav k 25. 8. 2021); cs.wikipedia.org (stav k 25. 8. 2021), de.wikipedia.org (se soupisem díla a literatury, stav k 25. 8. 2021), en.wikipedia.org (stav k 25. 8. 2021); https://www.parlament.gv.at/WWER/PARL/J1848 (stav k 25. 8. 2021); nekrology: A. Bachmann, C. von H., in: MVGDB 36, 1897/1898, č. 4, s. 381–410; J. Goll, K. H., in: ČČH 4, 1898, č. 1, s. 69–70.

P: Universitätsarchiv München, E II 134, Personalakte C. A. C. H.; AHMP, Soupis pražského obyvatelstva 1830–1910 (1920), kart. č. 94, poř. č. 127; tamtéž, rukopisy H. divadelních her.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Blanka Zilynská