HLAVATÝ Václav 1894–1969

Z Biografický slovník českých zemí
Václav HLAVATÝ
Narození 27. 1. 1894
Místo narození Louny
Úmrtí 11. 1. 1969
Místo úmrtí Bloomington (Indiana, USA)
Povolání Matematik‎
Pedagog‎
Citace Biografický slovník českých zemí 25, Praha 2022, s. 650-651
Trvalý odkaz https://biography.hiu.cas.cz/pageid/47438

HLAVATÝ, Václav, * 27. 1. 1894 Louny, † 11. 1. 1969 Bloomington (Indiana, USA), matematik

Syn úředníka v cukrovaru Václava H. (1861–1898) a Laury, roz. Feltlové. Po smrti otce ho vychovával děd Gustav Feltl. 1913 H. maturoval na reálce. Po dvou semestrech na strojním odboru české techniky v Praze přestoupil na všeobecný odbor a pokračoval ve studiu matematiky a deskriptivní geometrie, chtěl se stát středoškolským profesorem. Současně se zapsal jako mimořádný posluchač matematiky a hudební estetiky na UK. Studium přerušila první světová válka, kterou H. strávil v zázemí až do léta 1918, kdy byl nasazen na italské frontě. Padl do zajetí v bojích o Vittorio Veneto v severoitalské provincii Treviso a vrátil se až v červnu 1919. Učil 1920–23 na reálce v Lounech, poté v Praze-Podskalí. 1920 složil zkoušku způsobilosti pro výuku matematiky a deskriptivní geometrie na středních školách a o rok později obhájil disertační práci Plückerův konoid a jeho užití (PhDr. 1921). Systematicky sledoval novinky v diferenciální geometrii, psal první recenze a články. Se stejným zaujetím se věnoval také hudbě. Zlom v jeho kariéře nastal 1924 po půlročním pobytu u Jana Arnolda Schoutena na technice v nizozemském Delftu. Po návratu obhájil na Přírodovědecké fakultě UK habilitační práci a vypisoval výběrové přednášky z diferenciální geometrie. Byl zvolen mimořádným členem KČSN a 1935 se stal mimořádným členem ČAVU. 1927 získal roční stipendium Rockefellerovy nadace na zahraniční pobyt (v Římě u Tullia Levi-Civity, v Paříži u Élie Cartana a v Oxfordu u Oswalda Veblena). Zabýval se především studiem lineárních konexí, zejména konexí s nenulovou torzí.

Mimořádným profesorem pro filozofii matematiky a geometrii byl jmenován na Přírodovědecké fakultě UK (1931), o pět let později se stal profesorem řádným. Přednášel diferenciální geometrii a zasadil se o systematické použití tenzorového počtu v geometrii, a to zejména v učebnici Diferenciální geometrie křivek a ploch a tensorový počet (1937). Aktivně se účastnil matematických kongresů, vystoupil na mezinárodních sjezdech matematiků (ICM) v Bologni (1928), v Oslu (1936) a na vědeckých seminářích (Moskva, Varšava, Bukurešť, atd.). Vrcholem H. předválečné kariéry se stala jeho roční stáž v Princetonu (1937/38).

Z jeho předválečných studentů vynikli František Vyčichlo a František Nožička. Po nacistické okupaci a uzavření českých vysokých škol v listopadu 1939 byl odeslán na dovolenou s čekatelným. Věnoval se především vědecké práci a psaní učebnic, jediným povoleným společenským kontaktem zůstaly schůze Jednoty českých matematiků a fyziků. Po obnovení vysokoškolské výuky v létě 1945 se vrátil k přednáškám. V dubnu 1946 se stal na několik týdnů poslancem Prozatímního Národního shromáždění za národní socialisty. Spolu s dalšími poslanci interpeloval ministra školství Zdeňka Nejedlého ohledně připravované školské reformy. Proti zavedení jednotné školy pro děti od jedenácti do patnácti let se vyslovoval v denním tisku, podal vlastní návrhy školské reformy, které však nebyly realizovány.

Na podzim 1946 odcestoval do USA na zasedání National Academy of Sciences a American Philosophical Society a oslavy výročí dvou set let univerzity v Princetonu. Tam mu T. Y. Thomas zařídil pozvání k přednáškám do Bloomingtonu na University of Indiana. Po složitých jednáních se H. podařilo v červenci 1948 s manželkou a dcerou odcestovat, z původně ročního pobytu se do Československa již nevrátil. Nato ho UK propustila, 1953 byl obžalován z nezákonného opuštění republiky. 1958 H. požádal o americké občanství, v následujících letech absolvoval přednáškové turné po sedmdesáti světových univerzitách a v Bloomingtonu zůstal zaměstnán až do odchodu do důchodu 1964, poté tam nadále působil jako emeritní profesor. K H. sedmdesátinám vydala Bloomingtonská univerzita sborník Perspectives in Geometry and Relativity (1966).

Před druhou světovou válkou se H. věnoval syntetické geometrii a studiu křivek a ploch, poté se specializoval na vlastnosti zakřivených (neeuklidovských) prostorů a konexí, které jsou potřeba např. ke studiu obecné teorie relativity. Za války se zabýval především přímkovou a kulovou geometrií a napsal učebnici projektivní geometrie. Po emigraci do USA se posunul ke geometrii Einsteinovy sjednocené teorie pole. H. studoval Einsteinovy práce od 1950 a 1953 nalezl pro Einsteinem navržený základní tenzor jednotné teorie pole, popisující zároveň gravitaci i elektromagnetismus, kompatibilní konexi vyjádřenou pomocí základního tenzoru v kovariantním tvaru. Konexe je určena šedesáti čtyřmi rovnicemi, proto přední americké deníky o H. výsledku zjednodušeně referovaly jako o vyřešení Einsteinových rovnic. H. se tím sice proslavil, ale Einsteina publicita od další spolupráce odradila. H. shrnul své výsledky do monografie Geometry of Einstein’s Unified Field Theory (1958). V mezinárodních vědeckých časopisech a sbornících H. publikoval více než sto padesát prací.

H. patřil také k výrazným osobnostem poválečného exilu, byl členem Rady svobodného Československa. Po jejím rozpadu inicioval založení Společnosti pro vědy a umění a stal se jejím prvním předsedou. Do politických jednání vnášel svůj svérázný smysl pro humor. H. se zařadil mezi nejrespektovanější české matematiky 20. století. Byl jmenován členem řady světových akademií a vědeckých společností, redakčních rad významných matematických periodik. 1991 ho Václav Havel vyznamenal Řádem T. G. Masaryka III. třídy in memoriam. 1992 byl jmenován čestným občanem města Louny, jeho jméno nese gymnázium v rodišti a od 1993 také knihovna matematického oddělení Matematicko-fyzikální fakulty UK v Praze. Poprvé se oženil 1920 s Věnceslavou Opltovou, druhý sňatek uzavřel 1931 s Olgou Neumannovou, s níž měl dceru Olgu (* 1932).

D: bibliografie (do 1966), in: Perspectives in Geometry and Relativity – Essays in Honor of V. H., B. Hoffmann (ed.), Bloomington 1966. Výběr: Úvod do neeuklidovské geometrie, 1926 (2. vyd.1949); Differencialní geometrie, 1932; Les courbes de la variété générale à n dimensions, Paris 1934; Diferenciální geometrie křivek a ploch a tenzorový počet, 1937 (německy 1939); Diferenciální přímková geometrie 1–2, 1940 (německy 1945, anglicky 1953); Miloslav Pelíšek, 1941; Projektivní geometrie 1–2, 1944, 1945; O obrodu exilu: dokumenty o akci prof. H., 1956.

L: výběr: OSND 2/2, s. 1139; ČAVU, s. 143; Tomeš 1, s. 465; M. Brdička, Několik vzpomínek na prof. PhDr. V. H., in: Československý časopis pro fysiku A19, 1969, s. 577–579; F. Nožička, Profesor V. H., český matematik světového jména, in: Časopis pro pěstování matematiky 94, 1969, s. 374−380; O. Kowalski, Věnováno V. H., in: Pokroky matematiky, fyziky a astronomie 38, 1993, s. 65–81; F. Houdek, Matematik V. H., Einsteinův obyčejný násobilkář, in: Čeští vědci v exilu, 2007, s. 61–70; F. D. Raška, Opuštění bojovníci. Historie Rady svobodného Československa, 2009, rejstřík; H. F. M. Goenner, On the History of Unified Field Theories, part II. (ca. 1930 – ca. 1965), in: Living Reviews in Relativity 17, 2014, (5), s. 1–241; M. Nekola, Zpráva o pozůstalosti matematika V. H. v amerických archivech, in: Archivní časopis 64, 2014, s. 369–376; týž, V. H. – World-Famous Czechoslovak Mathematician and the First President of SVU, in: Comenius. Journal of Euro-American Civilization 3, 2016, s. 93–104; H. Durnová – J. Kotůlek – V. Žádník, V. H. – Cesta k jednotě, 2017 (s bibliografií); H. Durnová – T. Sauer, V. H. on intuition in Riemannian space, in: Historia Mathematica 49, 2019, s. 60–79; J. Kotůlek – H. Durnová, V. H. a reformy vzdělávání 1945–1948, in: Učitel matematiky 28, 2020, s. 234–252.

P: Archiv UK, Praha, fond Přírodovědecká fakulta UK (1921–1953), osobní spis, inv. č. 56; NA, Praha, fond MŠK, sign. H. V., k. 49; University of Indiana in Bloomington, Lilly Library, fondy Hlavaty mss. I., II.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Jan Kotůlek, Ivo Kraus