HLAVÁČ Bedřich 25./1868–1936

Bedřich HLAVÁČ
Narození	25./26.12.1868
Místo narození	Praha
Úmrtí	30. 11. 1936
Místo úmrtí	Praha
Povolání	Spisovatel‎ Překladatel‎ Redaktor nebo žurnalista‎
Citace	Biografický slovník českých zemí 25, Praha 2022, s. 639-640
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/47425

HLAVÁČ, Bedřich, * 25./26. 12. 1868 Praha, † 30. 11. 1936 Praha, žurnalista, překladatel

Narodil se na Starém Městě pražském českožidovským asimilantům, úředníkovi Zemského finančního ředitelství Rudolfu H. (* 1828) a Vilemíně, roz. Schickové (* 1844), sestře lékaře a staročeského novináře Ignáce Schicka (1841–1899), asistenta Jana Evangelisty Purkyně. Rodina hovořila oběma zemskými jazyky s převahou němčiny. Na H. intelektuální růst působil zejména strýc, oponent mladočeské strany a jakéhokoli politického i sociálního radikalismu. Byl mu také kmotrem při katolickém křtu. H. se přestal považovat za žida, neboť si dobově příznačně ztotožnil židovství s náboženským vyznáním.

Absolvoval pražskou německou Obchodní akademii a nastoupil do pozemkového oddělení Zemské banky Českého království. S podporou strýce debutoval jako bankovní zpravodaj ve staročeském tisku. Anonymní referáty zřejmě uveřejňoval v denících Národní politika a Politik. Byl znám i v hudebních kruzích: znal se s Antonínem Dvořákem a s Eduardem Hanslickem. Patrně 1897 se H. odstěhoval do Vídně a přijal místo disponenta banky Bodencreditanstalt, kde poznal zákulisí pohybu velkokapitálu a navázal přátelství s Josefem Svatoplukem Macharem, pod jehož vlivem byl vtažen do politiky. Změnil své politické sympatie a po přechodnou dobu spolupracoval s mladočeskými Národními listy. Kvalitou zpráv z bankovního světa na sebe upozornil Josefa Kaizla, který ho na jaře 1897 pověřil externím vedením bankovní rubriky Národohospodářských rozhledů a učinil z něho externího redaktora deníku Národní listy. Za Kaizlova působení ve funkci předlitavského ministra financí, s nímž se H. neztotožnil, ho Machar přivedl do řad Masarykovy realistické skupiny, soustředěné kolem listu Čas. Na podzim 1899 se H. na Macharovo doporučení stal parlamentním redaktorem Času a zůstal jím až do jeho zastavení 1915. Když 1901 vznikla Masarykova lidová (po reorganizaci 1906 pokroková) strana, získala v H. jednoho z nejkvalitnějších autorů vídeňského parlamentního zpravodajství v monarchii. Od 1903 s Masarykem spoluredigoval revui Naše doba a stal se jeho vídeňským důvěrníkem, spojkou k vládním a finančním místům. Soustavně se podílel na projektech česko-německé publicistiky. Jeho vlastní pokus o založení česky zaměřeného vídeňského týdeníku Montagspost nebyl úspěšný, vyšlo jen několik čísel na přelomu let 1906–07. Roku 1909 vstoupil za pokrokáře do nadstranicky organizované redakční rady českoněmeckého deníku Union, nástupce někdejšího listu Politik. Plán na převedení redakce do Vídně sice neprosadil, ale s periodikem spolupracoval až do jeho zániku 1919. Pravidelně přispíval do Čechische Revue svého přítele Arnošta Viléma Krause. Publikoval také v orgánu skupiny Mladá Vídeň Die Zeit a později v Österreichische Rundschau; o české kultuře informoval v komentářích pro konzervativně monarchistickou Die Reichswehr. Ve Vídni působil také v novinářských profesních organizacích, byl členem Syndikátu rakouských novinových korespondentů, od 1913 místopředsedou Svazu českých novinářů ve Vídni.

H. se sžil s prostředím Vídně, 1907 se tam oženil s Janou Löwensteinovou-Eliasbergovou († 1961), s níž vyženil dceru Martu (* 1904, † 1965 New York /USA/), kterou adoptoval. Naopak se vzdaloval Praze. Názorové diference s pražskou redakcí Času i samotným Masarykem se objevovaly již před první světovou válkou. Po jejím vypuknutí H. odmítl Masarykovu výzvu k zahraniční spolupráci, neboť byl přesvědčen o nutnosti zachovat rakousko-uherskou monarchii v zájmu rozvoje českého národa. K odbojové akci se proto stavěl odmítavě, z loajality vůči Masarykovi ale proti ní nevystoupil. Za války publikoval texty v duchu říšského vlastenectví, které mu v české společnosti vynesly stigma provládního novináře a neoprávněně i národního renegáta. Krátce před rozpadem monarchie byl vídeňským dopisovatelem nově založeného týdeníku Česká svoboda. Po vzniku republiky se s rodinou přestěhoval do Prahy. S podporou prezidenta Masaryka a Svazu českých pokrokových Židů se 1919 stal šéfredaktorem nově vzniklého nestranického deníku konstruktivní opozice Tribuna. Vedle odpovědného redaktora Ferdinanda Peroutky v redakci pracoval Julius Firt, externě např. Karel Engliš. Hybatelem celého projektu byl Arne Laurin, který však 1921 převzal vedení nově založeného německého listu ministerstva zahraničí Prager Presse. H., jenž měl o funkci šéfredaktora tohoto deníku také zájem, nakonec zůstal v čele redakce Tribuny, kterou vedl až do 1928, kdy list zanikl v důsledku finančních obtíží.

H. přispíval do Lidových novin, Prager Presse, Dneška, Přítomnosti, českožidovského Rozvoje, legionářského Činu, Masarykova sborníku, Panoramy i Práva lidu. Byl autorem pozoruhodných recenzí memoárových textů bývalých rakousko-uherských činitelů a spoluvydavatelem pramenné revue Hospodářský archiv. Přeložil z němčiny trojici aktovek autora Mladé Vídně Felixe Saltena pod souhrnným názvem Odjinud (1908) a vydal německý překlad Zeyerova románu Jan Maria Plojhar (1908).

Po převratu publikoval překlad Saltenova románu Martin Overbeck (1927) a k desátému výročí vzniku ČSR vydal ve Vídni reprezentační publikaci Prag in Bildern (1928). Napsal soubor vzpomínkových statí Postavy ze staré Prahy (1932) a populárně pojatou, využívanou a dokumentárně hodnotnou práci František Josef I. Život, povaha, doba (1932). Pětidílné memoáry Vídeňské vzpomínky vyšly 2021 v digitální čtenářské edici; zároveň byl vydán tiskem jejich třetí díl věnovaný H. působení v říšské radě ve Vídni v roli parlamentního zpravodaje (s životopisnou studií od editora Vratislava Doubka). H. literární pozůstalost se dochovala jen v torzu, které za protektorátu zachránil Josef Navrátil, jenž začal pracovat na dodnes nevydané edici jeho pamětí. Po H. smrti uprchla rodina před nacistickým nebezpečím do USA. V dubnu 1939 odjela dcera Marta s manželem, pražským podnikatelem Verianem Bedřichem Gerstlem, později také vdova Jana Hlaváčová.

L: OSND 2/2, s. 1138; LČL 2/1, s. 195–196; ČBS, s. 211; Tomeš 1, s. 462; J. Firt, Knihy a osudy, Kolín nad Rýnem 1972, rejstřík; E. Hanslick, Dokonalý antiwagnerián. Paměti, fejetony, kritiky. Výbor z díla, J. Ludvová (ed.), 1992, s. 22; M. Kučera, B. H. – nástin života a díla, s. 6–13, in: Korespondence T. G. Masaryk – B. H., V. Doubek – M. Kučera (eds.), 2001; M. Kuna, Antonín Dvořák. Reflexe osobnosti a díla. Lexikon osob, 2017, s. 211–212.

P: Archiv NM, Praha, osobní fond B. H. (inventář L. Velek, 2003); LA PNP, Praha, část osobního fondu (inventář L. Vaculík, 1970, s chybami).

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Martin Kučera, Vratislav Doubek