HODŽA Milan 1878–1944

Milan HODŽA
Narození	1. 2. 1878
Místo narození	Sučany (Slovensko)
Úmrtí	27. 6. 1944
Místo úmrtí	Clearwater (Florida, USA)
Povolání	Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ‎ Redaktor nebo žurnalista‎
Citace	Biografický slovník českých zemí 25, Praha 2022, s. 710-712
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/47496

HODŽA, Milan, * 1. 2. 1878 Sučany (Slovensko), † 27. 6. 1944 Clearwater (Florida, USA), politik, novinář, publicista, účastník 1. a 2. odboje

Narodil se v národně uvědomělé rodině evangelického kněze Ondreje H. (* 15. 9. 1819 Rakša /Slovensko/, † 28. 7. 1888 Sučany /Slovensko/) a jeho druhé manželky Klementíny, roz. Plechové (1842–1917), vyrůstal se sestrou a nevlastním bratrem Jánem Miloslavem H. (* 19. 7. 1856 Sučany /Slovensko/, † 7. 5. 1941 Modra /Slovensko/), evangelickým knězem, publicistou a osvětovým pracovníkem; jeho strýcem byl evangelický kněz, básník, jazykovědec a národní buditel Michal Miloslav H. (* 22. 9. 1811 Rakša /Slovensko/, † 26. 3. 1870 Těšín). H. navštěvoval maďarská gymnázia v Banské Bystrici (1888–90) a v Šoproni (1890–94), maturoval na německém gymnáziu v sedmihradském Sibiu (1896). Poté 1896–1900 studoval práva na univerzitách v Budapešti a v Kluži, 1901–03 vykonával vojenskou službu. 1916–18 absolvoval filozofii na univerzitě ve Vídni (PhDr.), 1921 byl jmenován řádným profesorem novověkých slovanských dějin na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě.

Během vysokoškolských studií v Budapešti se začal angažovat ve slovenském národním hnutí. Působil v řadě spolků a věnoval se žurnalistice. Zpočátku přispíval do Slovenských listů (1897–98) a Hlasu (1898–1904), poté byl 1898–99 parlamentním zpravodajem listu Budapester Abendblatt, 1900–01 založil a redigoval Slovenský denník, 1903–14 vydával v Budapešti Slovenský týždenník, od 1910 druhý Slovenský denník (s Antonem Štefánkem a Františkem Votrubou). Prostřednictvím novinářské práce se brzy dostal k aktivní politické činnosti, kterou zahájil kritikou pasivity Slovenské národní strany (od 1906 byl jejím místopředsedou). Na počátku 20. století postupně vypracoval vlastní politický program, jehož cílem bylo přebudovat Uhersko na demokratický stát, k čemuž mělo napomoci všeobecné volební právo, respektování práv jednotlivých národností, svoboda shromažďování a spolčování, reforma administrativy a rozvoj samosprávy. Společenskou základnu pro své záměry nalezl v rolnictvu, nejpočetnější sociální skupině tehdejší slovenské společnosti. Usiloval o jeho ekonomický vzestup (pozemková reforma, progresivní zdanění, budování rolnických organizací a družstev). Byl zakladatelem a ideologem slovenského agrárního hnutí (tzv. agrarismus, později též v československém a mezinárodním měřítku). 1905–10 vykonával za Slovenskou národní stranu poslanecký mandát v uherském sněmu (volební okres Kulpín ve Vojvodině /dnes Srbsko/, kde žila slovenská menšina). Ininicioval v něm založení Národnostního klubu, sjednocujícího slovenské, rumunské a srbské poslance. Po volebním neúspěchu 1910 pokračoval v úsilí o demokratizaci a federalizaci zalitavské části monarchie. Navázal úzké kontakty s protimaďarsky smýšlejícím následníkem trůnu Františkem Ferdinandem d’Este a snažil se ovlivnit jeho představy o budoucí reorganizaci státu, přičemž opustil své původní přesvědčení o nutnosti zachovat integritu Uherska (tzv. belvederská politika). Současně se zaměřil na organizaci slovenského agrárního hnutí. Poté co se mu nepodařilo přebudovat Slovenskou národní stranu na agrárních principech, navázal spolupráci s českými agrárníky. S jejich pomocí založil 1912 Ústřední družstvo pro hospodářství a obchod, centrálu slovenského družstevnictví, jež mělo být předstupněm k ustavení samostatné agrární strany.

Za první světové války sloužil 1914–15 jako důstojník rakousko-uherské armády v Trenčíně a Veszprému, 1915–16 byl pracovníkem chorvatského oddělení vojenského cenzurního úřadu ve Vídni, 1916–18 redaktorem rakouské tiskové kanceláře. Stýkal se s českými politiky a podílel se na vypracování projektu samostatného československého státu, 1918 se stal členem Slovenské národní rady a zúčastnil se přijetí martinské Deklarace slovenského národa. Bezprostředně po vzniku ČSR byl jako zplnomocněný zástupce její vlády vyslán do Budapešti, kde vyjednával o odchodu maďarských vojsk ze Slovenska a o stanovení prozatímní demarkační linie mezi ČSR a Maďarskem. Dohodu o hranicích, kterou H. uzavřel bez konzultace s Prahou, vláda odmítla, neboť ji považovala za nevýhodnou. Po návratu z maďarské mise 1919 se H. začal plně věnovat domácí politice. Zorganizoval Slovenskou rolnickou jednotu, klíčovou platformu slovenského agrárního hnutí, na jejímž základě se v září 1919 ustavila Národní republikánská strana rolnická, přejmenovaná 1920 na Slovenskou národní a rolnickou stranu. Tato formace se 1922 sloučila s českými agrárníky do celostátní Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu. Ve sjednocené straně H. zaujal pozici místopředsedy celostátního výkonného výboru a vůdčího představitele slovenské zemské organizace, která si díky jeho aktivitě udržovala jistou dávku autonomie vůči ústřednímu vedení v Praze. Patřil také k propagátorům úzké spolupráce evropských agrárních stran, byl členem vedení Mezinárodního agrárního byra (tzv. Zelené internacionály).

V meziválečné republice se ambiciózní H. postupně zařadil mezi přední osobnosti politického života. Disponoval velkým rozhledem a zkušenostmi, schopností formulovat a prosazovat vlastní názory a koncepce. V politické praxi postupoval pragmaticky, inklinoval k zákulisním dohodám, pružně měnil taktiku podle konkrétních potřeb doby, nebránil se kompromisům. 1919–39 byl poslancem Národního shromáždění, 1919 státním tajemníkem ministerstva vnitra, 1919–20 a 1926–27 vykonával funkci ministra pro sjednocení zákonů a organizaci správy, 1922–26 a 1932–35 ministra zemědělství, 1926–29 školství a národní osvěty, 1935–36 zahraničních věcí. Významně se podílel na tvorbě a realizaci hospodářské politiky ČSR, důrazně preferoval zájmy zemědělského sektoru. 1919–20 stál u zrodu zákonodárství o pozemkové reformě, 1925–26 zákona o pevných agrárních clech. V době hospodářské krize inicioval sérii zákonů na ochranu a podporu zemědělského podnikání, jež byla 1934 završena přijetím tzv. obilního monopolu, kterým se stát zavazoval vykupovat obilí od producentů za pevně stanovené výkupní ceny. Podporoval rozvoj zemědělského družstevnictví, peněžních ústavů, vytváření odborových organizací a vzdělávacích institucí, 1924 byl zakladatelem a do 1938 předsedou ČSAZ. 1926 za nemocného Antonína Švehlu dočasně řídil agrární stranu a zásadně přispěl k vytvoření vlády tzv. panské koalice. Na konci dvacátých let se kvůli svým zahraničněpolitickým úvahám a aktivitám i nesouhlasu s možným vznikem široké koalice (s účastí socialistických stran) dostal do prudkého konfliktu s představiteli Hradu (zvláště s Edvardem Benešem) a byl v únoru 1929 přinucen podat demisi. Poté se soustředil na politickou práci v agrární straně na Slovensku, v níž získal dominantní postavení, a 1932 se do vlády vrátil. Ideový základ jeho politiky tvořil agrarismus a antikomunismus. Byl tvůrcem teorie tzv. agrární demokracie, uceleného programu zaměřeného na obhajobu zájmů zemědělského obyvatelstva, který zahrnoval všechny sociální skupiny (velkostatkáři, střední a drobní rolníci). Jeho názory na řešení slovenské otázky se vyvíjely v souvislosti s měnícími se vnějšími a vnitřními podmínkami. Po vzniku ČSR byl přívržencem politického centralismu a etnického čechoslovakismu, ve dvacátých letech začal podporovat sílící proticentralistické tendence ve slovenské části agrární strany, 1927 se exponoval při reformě politické správy v podobě zemského zřízení. Nikdy však nesklouzl na platformu slovenského autonomismu. Ve třicátých letech se stal hlasatelem ideje tzv. regionalismu, který usiloval o zrovnoprávnění Slovenska v rámci jednotné ČSR cestou postupných hospodářských a politických reforem, respektujících slovenské zvláštnosti. Ve státoprávní oblasti požadoval rovnocennou účast Slováků na vládě.

V souvislosti s personálními změnami v agrární straně (zvolení Rudolfa Berana předsedou strany, odstavení premiéra Jana Malypetra do čela poslanecké sněmovny) byl H. v listopadu 1935 jako první politik slovenské národnosti jmenován předsedou vlády. O měsíc později se zasadil o zvolení Edvarda Beneše prezidentem republiky a nakrátko převzal řízení Ministerstva zahraničních věcí (do února 1936). V oblasti zahraniční politiky se rozcházel s Benešovými koncepcemi, nedůvěřoval garancím velmocí ani Společnosti národů, měl výhrady k československo- -sovětské spojenecké smlouvě. 1936–37 se pokusil o realizaci svého středoevropského plánu, usilujícího o výraznější ekonomické provázání pěti podunajských států (ČSR, Rakousko, Maďarsko, Jugoslávie, Rumunsko) pomocí preferenčních cel a jejich hospodářské oživení cestou zintenzivnění obchodu se západní Evropou. Perspektivně uvažoval o projektu silné středoevropské federace, která by se stala rovnocenným partnerem velmocí. Jeho plán se však neuskutečnil, protože nezískal dostatečnou podporu ve většině oslovených států. V domácí politice se H. snažil především o řešení sílících národnostních problémů. Několikrát neúspěšně nabízel účast ve vládě Hlinkově Slovenské ľudové straně, 1937 jednal s německými aktivistickými stranami o tzv. národnostním vyrovnání (hospodářská pomoc pohraničí, úprava složení státního aparátu podle národnostního klíče). Jeho pokus o celkovou decentralizaci státu a liberalizaci národnostní politiky v podobě tzv. národnostního statutu z jara 1938 narazil nejen na razantní odpor SdP a rezervovaný postoj luďáků, ale i na výhrady západních velmocí, tlačící pražské elity k rozsáhlejším koncesím vůči německé menšině. V této souvislosti H. také uznal svébytnost slovenského národa. Pád jeho vlády vyvolalo vynucené přijetí tzv. britsko-francouzského plánu na odstoupení části českého pohraničí Německu (21. 9. 1938) a navazující demonstrace české veřejnosti proti dalším ústupkům.

Po přijetí mnichovské dohody H. odjel v prosinci 1938 na léčení do Švýcarska. Po několikaměsíčním pobytu v Lausanne se přesunul do Francie, kde se Štefanem Osuským organizoval zahraniční odboj. Politicky se začal angažovat až po vypuknutí druhé světové války. Byl spoluautorem memoranda z října 1939 o státoprávním postavení Slovenska v budoucí ČSR, v němž navázal na svoji koncepci nerealizovaného řešení slovenské otázky z léta 1938, svérázně kombinující federativní, autonomistické a samosprávné prvky. Odmítáním ideje čechoslovakismu se dostal do konfliktu s Edvardem Benešem. Poté co nebyl na podzim 1939 přijat za člena Československého národního výboru (ČSNV), založil v listopadu 1939 v Paříži Slovenskou národní radu (od ledna 1940 Česko-Slovenská národní rada), jež měla být nástrojem nátlaku na E. Beneše a ČSNV. Po pádu Francie byl H. 1940–44 členem a 1940–41 místopředsedou Státní rady v Londýně, do její činnosti však prakticky nezasahoval a na podzim 1941 odjel do USA. Zde se zapojil do propagandistické práce ve slovenské krajanské obci a udržoval kontakty s americkým ministerstvem zahraničí, pro nějž vypracoval několik memorand o středoevropské problematice. V publikaci Federation in Central Europe. Reflections and Reminiscences (Londýn 1942) představil svou vizi Svazu středoevropských národů, směřující pod patronátem USA k vytvoření ekonomického celku v podobě celní unie se společnou měnou. Projekt však neměl výraznější ohlas a výsledky druhé světové války možnost jeho realizace zcela vyloučily.

H. publicistická a literární činnost úzce souvisela s jeho politickým angažmá. Zpočátku se věnoval různým aspektům národně politické a ideologické koncepce Svetozára Hurbana-Vajanského, vymezoval se proti jejímu rusofilství a fatalismu. Názorově se přikláněl k představitelům druhé vlny slovenského literárního realismu (Martin Kukučín, Jozef Gregor Tajovský). Za první světové války se soustředil na studium česko-slovenských vztahů v první polovině 19. století, v monografii Československý rozkol (Martin 1920) se zabýval politickými a společenskými souvislostmi Štúrovy kodifikace spisovné slovenštiny. Později se dotýkal problematiky agrarismu, politických, hospodářských a kulturních témat, psal úvodníky, projevy, polemiky a vzpomínkové texty, které uveřejňoval v periodikách Česká mysl, Hospodársky obzor, Slovenský denník, Slovenská vlasť aj. Proslul též jako vynikající řečník.

Obdržel francouzský velkodůstojnický Řád čestné legie, velkokříž Řádu rumunské koruny, velkokříž Řádu italské koruny, jugoslávský Řád sv. Sávy I. třídy aj. Byl členem mnoha vědeckých společností (např. KČSN, Učená spoločnosť Šafárikova), místopředsedou sociologického institutu Leplay House v Londýně. 1909 se oženil s Irenou, roz. Pivkovou (* 21. 5. 1886 Sučany /Slovensko/, † 2. 6. 1961 Sučany /Slovensko/), organizátorkou ženského hnutí a osvětovou pracovnicí, s níž měl syna Fedora (1912–1968), politika, diplomata a publicistu, a dcery Irenu (1910–1977), manželku podnikatele a odbojového pracovníka Jána Božidara Pálky (1901–1982), a Aglaju (1920–1995). Místo posledního odpočinku nalezl na Českém národním hřbitově v Chicagu (USA), odkud byly 2002 jeho ostatky převezeny na Národní hřbitov v Martině. V tomto městě se od 2005 každoročně konají H. dny, při nichž je udělována Cena M. H.

D: výběr: Slovenský rozchod s Maďarmi roku 1918, Bratislava 1929; Agrarism, 1930; Články, reči, štúdie, sv. 1–5, 1930–1933; Články, reči, štúdie, sv. 6, tamtéž 1934; Agrární problém střední Europy, 1936; Nationality policy in Czechoslovakia, 1938 (spoluautor); The new European situation and Czechoslovakia, 1938; Federácia v stredné Európe a iné štúdie, P. Lukáč (ed.), Bratislava 1997.

L: výběr: OSND 2/2, s. 1170; MSN 3, s. 232–233; ČsB 1, nestr.; Köpfe, s. 97–98; ČBS, s. 216; Tomeš 1, s. 474; SČF, s. 182–183; Kolář Elity, s. 93–97; SBS 2, s. 347–349; BLS 3, s. 486–488; BL 1, s. 645; A. Štefánek – A. Matula, Dr. M. H., 1928; M. H. Publicista, politik, vedecký pracovník, Bratislava 1930; A. Štefánek, M. H. – životopisný nástin, tamtéž 1938; O. Votočková-Lauermannová, Dr. M. H. – stručný přehled života a díla, 1938; M. Múdry, M. H. v Amerike, Chicago 1949; Biographisches Lexikon Südosteuropas 2, M. Bernath – F. v. Schroeder (eds.), 1976, s. 171–173; M. Pekník a kol., M. H. Štátnik a politik, Bratislava 1994 (rozšíř. 2002); J. Kuklík – J. Němeček, H. versus Beneš. M. H. a slovenská otázka v zahraničním odboji za druhé světové války, 1999; S. Cambel, Štátnik a národohospodár M. H. 1878–1944, Bratislava 2001; M. H. a integrácia strednej Európy, M. Pekník (ed.), tamtéž 2006; P. Lukáč, M. H. v zápase o budúcnosť strednej Európy v rokoch 1939–1944, tamtéž 2006; Polemika o československom rozkole. M. H. – Jozef Škultéty, Martin 2008; A. Bártlová – I. Thurzo, Slovenský Perikles. Náčrt životnej cesty M. H., prvého slovenského predsedu vlády ČSR, Bratislava 2008; M. H. Politik a žurnalista, M. Pekník (ed.), tamtéž 2008; M. H. a agrárne hnutie, týž (ed.), tamtéž 2008; P. Kosatík, Čeští demokraté. 50 nejvýznamnějších osobností veřejného života, 2010, s. 177–181; J. Dejmek – M. Hanula, Za rolníka, pôdu a republiku. Slovenskí agrárníci v prvom polčase prvej ČSR, Bratislava 2011; V. Čelko, M. H., in: J. Tomeš a kol., Tváře našich parlamentů. 150 let parlamentarismu v českých zemích 1861–2011, 2012, s. 203–207; M. H. na vrchole politickej kariéry. Prejavy a články (1932–1938), M. Zemko – M. Hanula (eds.), Bratislava 2014; D. Váňa, M. H. a střední Evropa, 2015; V. Goněc – M. Pekník a kol., M. H. ako aktér medzinárodných vzťahov, Bratislava 2015; P. Kosatík, Slovenské století, 2021, rejstřík.

P: výběr: Archiv NM, Praha, osobní fond; Literárny archív Slovenskej národnej knižnice, Martin, osobní fond; pamětní desky: Zapova 1539/7, Praha-Smíchov (odhalena 2001); Sibiu, Rumunsko (s bustou, odhalena 2003); busta: Kulpin (Srbsko).

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Alena Táborecká, Zdeněk Doskočil