BŘETISLAV II. 1056/1057–1100

	BŘETISLAV II.
Narození	1056/57
Místo narození	? Olomouc
Úmrtí	22. 12. 1100
Místo úmrtí	Zbečno u Křivoklátu
Povolání	Prezident nebo člen panov./šlechtického rodu‎
Citace	Biografický slovník českých zemí 8, Praha 2007, s. 248-250
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/43016

BŘETISLAV II., * 1056/57 ? Olomouc, † 22. 12. 1100 Zbečno u Křivoklátu, český kníže

O mládí nejstaršího syna českého knížete a později krále Vratislava II. a jeho druhé manželky Adléty Uherské, vnuka Břetislava I., po němž dostal také jméno, nejsou konkrétní zprávy. Jako prvorozený syn českého panovníka byl jistě vychováván k vojenským a panovnickým povinnostem. Otcova náklonnost k synům z třetího manželství mohla ovšem vyvolat B. žárlivost a nadměrnou podezřívavost, zvláště když Vratislav II. někdy 1090 nebo na počátku 1091 svěřil nejstaršímu z nich, Boleslavovi, olomoucký úděl, z něhož vykázal nedospělé syny Oty I. Olomouckého. Boleslav však již 11. 8. 1091 zemřel. Pochybnosti o Vratislavových záměrech v otázkách následnictví vyvolávala i skutečnost, že svému nejstaršímu synovi ani nezprostředkoval vhodný sňatek. Do napjatých vztahů otce a syna se navíc promítalo generační napětí mezi předáky. K svému zaopatření dostal B. od otce jako úděl Hradecko. V těchto podmínkách dospěl B. ve ctižádostivého a sebevědomého muže, jenž však nevynikal rozvážností. Podílel se na otcových vojenských a politických akcích. Alespoň v červnu 1087 se zúčastnil Vratislavovy výpravy do Míšeňska. Zatímco Vratislav dohlížel na opevňování hradu Gvozdec nedaleko Míšně, poslal syna, aby pomstil smrt svých průvodců, pobitých před lety v jedné vsi při Vratislavově návratu z říšského sněmu. B. ves vydrancoval a srovnal se zemí, na zpáteční cestě však svou nerozvážností způsobil značné ztráty mezi velmoži v českém vojsku; sám vyvázl se zraněním. V létě 1091 táhl spolu s Vratislavem proti strýci, Konrádovi Brněnskému, který se zastal olomouckých synovců vyhnaných z otcova údělu. Velmož Zderad, rádce a oblíbenec Vratislavův, B. při obléhání Brna ironicky připomněl míšenskou epizodu, za což se B. pomstil po poradě s přáteli, a snad i povzbuzen strýcem Konrádem, Zderadovou vraždou. Po tomto incidentu odešel se svou družinou z vojenského tábora, v čemž ho údajně následovali příslušníci mladší generace Vratislavova vojska. Vratislavovi nezbylo, než se smířit s Konrádem i se synem. B. přesto z obav před trestem raději nenásledoval otce do Prahy, ale uchýlil se s družinou do svého hradeckého údělu. Dříve než mohl Vratislav podniknout trestnou výpravu, táhl B., prý s třemi tisíci svých věrných, vojensky ku Praze. Velká část politické reprezentace, hlavně kasteláni velkých hradů a církevní hodnostáři, však podpořila krále. Zřejmě z obav před B. ambicemi nechal král předáky odpřísáhnout, že po jeho smrti nastoupí na trůn jeho mladší bratr Konrád, což ostatně odpovídalo platnému stařešinskému zákonu. Skutečnost, že se Konrádovi Brněnskému tehdy podařilo zabránit hrozící občanské válce, byla považována za zázrak připisovaný českým světcům Václavovi a Vojtěchovi. Přes uzavřený mír však vzbouřenci v počtu asi dvou tisíc spolu s B. odešli i s veškerým movitým majetkem do Uher k B. bratranci, králi Ladislavovi, kde jim bylo vyhrazeno k pobytu okolí hradu Banova. B. a jeho nejbližším přátelům poskytl král pohostinství přímo u dvora.

Po smrti strýce Konráda 6. 9. 1092, který podle stařešinského zákona, a také podle Vratislavova ustanovení, nastoupil na český trůn po Vratislavově smrti (14. 1. 1092), se B. vrátil do Prahy, byl s nadšením přijat a 14. 9. 1092 slavnostně nastolen na knížecí stolec.

Vlády se B. ujímal již jako vyzrálá a cílevědomá osobnost. Ve snaze urovnat vztahy se svými dřívějšími odpůrci svolal dva týdny po svém nastolení, na svátek sv. Václava 28. 9. 1092, do Prahy všechny významnější velmože a uspořádal pro ně hostinu. Při této příležitosti vyhlásil nařízení k vykořenění předkřesťanských zvyků a k upevnění křesťanství v Čechách. B. tehdy vypověděl ze země osoby, které udržovaly předkřesťanský kult (čaroděje, kouzelníky a hadače), přikázal zničit místa, kde byl tento kult provozován, a vymýtit jeho praktiky (oběti božstvům apod.). Zakázal pohřbívat mrtvé mimo hřbitovy, tryzny za mrtvé, hry při pohřbech apod. Na druhé straně však nepospíchal s vysvěcením již investovaných biskupů, možná proto, že zvolený pražský biskup Kosmas podpořil kdysi proti němu krále Vratislava. Oba biskupové byli vysvěceni až 12. 3. 1094.

B. nevyvíjel mimořádnou aktivitu ve vztahu k římskoněmeckému panovníkovi. Byl jedním z mála českých knížat, která na počátku vlády nepřijala Čechy v léno, což do značné míry umožnila situace v říši, jejíž panovník byl právě zaměstnán v Itálii. B. zájem si však vynutila situace v Polsku. Jeho bývalý švagr, polský kníže Vladislav Heřman, přestal po smrti Vratislava II. platit poplatek za odstoupení Slezska stanovený 1054. V zemi došlo k rozbrojům. Poláci drancovali Moravu. B. zase ochotně přijímal na svém dvoře polské emigranty. Několika vojenskými vpády poplenil Slezsko a 1093 přinutil Vladislava Heřmana k zaplacení dlužné částky a k obnovení tributu. Zato poskytl polskému knížeti podporu ve vnitropolských konfliktech. Synovi Vladislava Heřmana, svému synovci Boleslavovi, propůjčil Kladsko jako léno. Další problémy čekaly B. na východní hranici země, kde 1095 Uhři pustošili Moravu. Mezitím se B. v září 1094 oženil s Luitgardou z bavorského rodu hrabat z Bogenu sídlícím v jihozápadním sousedství Čech. Z tohoto manželství se narodil syn Břetislav.

Další období B. vlády poznamenaly evropské události. Zatímco byl s vojskem ve Slezsku, přitáhl na konci května 1096 do Prahy jeden z houfů zfanatizovaných účastníků první křížové výpravy (prý přes 12 000 lidí), kteří po celé západní Evropě vraždili Židy a loupili židovský majetek. Biskup Heřman ani B., který podle ne zcela určité zprávy snad poslal Židům na pomoc i vojenský oddíl, nedokázali pogromu zabránit. Situaci se nedařilo uklidnit. Ještě 1098 opouštěly židovské rodiny Čechy. Na jejich majetek si, stejně jako v ostatních evropských zemích, dělala nároky knížecí komora. B. proto přikázal jejich jmění zkonfiskovat, což bylo důsledně provedeno.

B. tehdy dobyl zpět část Slezska a novou hranici zajistil zničením polských opevnění a výstavbou vlastního pevného hradu Kamence (Kamieniec Ząbkowicki). Dozvěděl se také, že protiknížecí opozice v Čechách, především Vršovci, se angažovala proti němu ve sporech v Polsku. Proto je ještě před skončením polského tažení vypověděl ze země. Vršovci byli vlídně přijati na polském dvoře.

V Čechách se B. snažil udržet kontrolu nad církví především vhodným výběrem biskupů. Současně usiloval od počátku své vlády o upevnění křesťanství. Zakládal a podporoval církevní instituce, čímž ovšem v systému vlastnických kostelů sledoval i svůj vlastní zisk. 14. 4. 1096 přikázal vysvětit novou budovu baziliky sv. Víta na Pražském hradě, která 1091 vyhořela. Za své vlády navýšil majetek kapituly vyšehradské, rozšířil majetek ostrovského kláštera, založil a nadal kostel na knížecím hradě Litomyšli. Součástí jeho snah o kontrolu nad církví byl i zásah do poměrů v sázavském klášteře: na počátku 1097 sesadil sázavského opata Božetěcha, vykázal ze Sázavy slovanské mnichy a dosadil opata a komunitu latinské liturgie.

Do doby B. vlády spadala i další změna v postavení Čech v rámci říše. Snaha zajistit nástupnictví v užší rodině potomků Vratislava II., a tím zvýšit šance vlastního bratra Bořivoje na vládu, vedla B. k pokusu vyloučit z nástupnictví moravské Přemyslovce. 1097 dal zajmout Oldřicha Brněnského, který by podle ustanovení Břetislava I. měl nastoupit po B. na trůn (byl propuštěn před 1099). Svůj záměr se B. pokusil uskutečnit s pomocí římskoněmeckého císaře Jindřicha IV. Využil 1099 pozvání ke dvoru do Řezna, kde císař trávil Velikonoce, a požádal ho, aby Bořivojovi udělil Čechy v léno, aniž by byl v Čechách zvolen a nastolen. Tato událost významně posílila vliv říšského panovníka na obsazování českého trůnu. Zbytek života strávil B. úsilím o zajištění podpory Bořivojovi v Čechách i v sousedních zemích. Synům Konráda Znojemského Oldřichovi a Litoldovi odebral jejich úděl a svěřil ho Bořivojovi. Litold pak znepokojoval Bořivoje z Rakous. K upevnění Bořivojových pozic oženil B. bratra s dcerou markrabího Luitpolda III. Gerbirgou Babenberskou (svatba se konala v říjnu 1100 ve Znojmě). Současně se snažil zajistit podporu pro Bořivoje v Uhrách a v Polsku. Koncem května 1099 se sešel k diplomatickému jednání s uherským králem Kolomanem, obnovil s ním mírové smlouvy a představil mu Bořivoje jako budoucího českého knížete. V Polsku vsadil na svého mladého synovce Boleslava Křivoústého, jehož v září pozval do Žatce, učinil ho svým mečníkem a přidělil mu část peněz z tributu, který platil jeho otec. Svůj záměr však B. nedokončil. 20. 12. 1100 byl při návratu z lovu ve Zbečně zraněn úkladným vrahem a o dva dny později zemřel. Podle svého přání byl pohřben na hřbitově u kostela sv. Víta v Praze. Při gotické přestavbě byly ostatky přeneseny do katedrály.

L: M. Bláhová – J. Frolík – N. Profantová, Velké dějiny zemí Koruny české 1. Do roku 1197, 1999, s. 467n.; B. Krzemieńska, B. II. Pokus o charakteristiku osobnosti panovníka, in: ČČH 35, 1987, s. 722n.; V. Novotný, České dějiny 1/2, 1913, s. 354n.; J. Žemlička, Čechy v době knížecí (1034–1098), 1997, s. 111n.

P: Cosmae Pragensis Chronica Boemorum (ed. B. Bretholz unter Mitarbeit v. W. Weinberger), in: Monumenta Germaniae Historica – Scriptores rerum Germanicarum, Nova series 2, Berlin 1923, 1955; Letopisy Hradištsko-opatovické (ed. J. Emler), in: FRB 2, 1874, s. 383n.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Marie Bláhová

Hrob Břetislava II. v katedrále sv. Víta