BENDA František 1709–1786
František BENDA | |
Narození | 22. 11. 1709 |
---|---|
Místo narození | Staré Benátky (Benátky nad Jizerou) |
Úmrtí | 7. 3. 1786 |
Místo úmrtí | Nowawes u Postupimi (Německo) |
Povolání |
Hudební skladatel Hudební interpret |
Citace | Biografický slovník českých zemí 3, Praha 2005, s. 365-366 |
Trvalý odkaz | https://biography.hiu.cas.cz/pageid/40861 |
BENDA, František, * 22. 11. 1709 Staré Benátky (Benátky nad Jizerou), † 7. 3. 1786 Nowawes u Postupimi (Německo), houslista, hudební skladatel
Nejstarší syn Jana Jiřího B. (1686–1757), tkalce a muzikanta původem ze Mstětic, a Doroty Brixiové, dcery ze známé rodiny hudebníků. Velké hudební nadání B. se projevilo už v dětství. První školení získal od otce a talentu si povšiml i jeho učitel Alexis v Nových Benátkách. Již v devíti letech odešel do Prahy, kde se stal vyhledávaným diskantistou v několika kostelech. Po dvou letech utekl do Drážďan, kde zpíval v drážďanském chrámovém sboru (1720–22), zároveň poznal vynikající dvorní hudebníky a kromě zpěvu se dále učil hře na housle a violu. V Sasku však trpěl steskem po domově, a tak se za půldruhého roku jako třináctiletý vrátil k rodičům. 1723 byl již opět v Praze jako altista v kostele sv. Mikuláše a současně navštěvoval jezuitskou kolej. V září se v Praze chystala korunovace Karla VI. českým králem. Při té příležitosti B. zpíval ve sborech v korunovační opeře J. J. Fuxe Constanza e fortezza a sólovou roli v alegorické hře J. D. Zelenky Sub olea pacis et palma virtutis. V patnácti letech ztratil alt a začal se intenzivně věnovat hře na housle. Od 1726 vystřídal jako houslista několik působišť ve Vídni, Salcburku a Varšavě, kde od 1729 spolu s houslistou Jiřím Čartem a dvěma dalšími hudebníky vstoupil do kapely varšavského starosty Suchaczewského a začal komponovat. Ve 30. letech konvertoval k protestantismu. 17. 4. vstoupil do služeb pruského korunního prince, pozdějšího krále Friedricha II. Velikého, v jehož orchestru zůstal 53 let až do smrti jako koncertní mistr. 1740, po Friedrichově korunovaci, přesídlila kapela do Postupimi. B. se těšil u hudbymilovného krále vážnosti i značné oblibě a ten pak umožnil, aby 1742 B. rodiče a sourozenci byli uvolněni z nevolnictví a svobodně se mohli vystěhovat z Čech. Umožnil jim i postavit si u Postupimi dům a založit novou existenci. Získal tak další výborné muzikanty, mezi nimiž vynikl především B. mladší bratr Jiří Antonín (1722–1795). Další bratr Jan Jiří (1714–1752) již u dvora od 1734 sloužil. Kromě každodenních koncertních povinností u dvora B. působil ještě jako houslový pedagog, vyučoval své sourozence a vychoval dalších asi 30 žáků. Byl pokládán za jednoho ze zakladatelů severoněmecké houslové školy. Učil také zpěv. Ve 40. a 50. letech podnikl několik koncertních cest po evropských dvorech, navštívil Bayreuth, Výmar, Rudolstadt, Drážďany, Gothu, Frankfurt, Lipsko, Kolín nad Rýnem. Od 60. let začal trpět pakostnicí. Král mu sice financoval léčbu v několika lázních (Spa, Cáchy, Karlovy Vary), ale bolesti B. postupně znemožňovaly sólovou hru, a proto ho v roli koncertního mistra stále častěji zastupoval jeho bratr Josef (1724–1804) a B. se více věnoval práci s orchestrem. B. napsal pozoruhodnou autobiografii, kterou dokončil 1763; byla vydána jak v němčině (1856 v Neue Berliner Musikzeitung), tak v české verzi.
B. se za život dvakrát oženil, první manželka Františka Louise Stephanie (sňatek 1739) byla komornou markraběnky Wilhelminy. Po její smrti se 1762 oženil podruhé s její sestrou. Čtyři z jeho dětí se staly profesionálními hudebníky a zcela splynuly s německým hudebním prostředím.
Současníci oceňovali B. především jako houslistu. V mládí byl v Čechách jeho vzorem slepý šumař Löbel, po odchodu do Německa se zdokonaloval u bratrů J. G. a C. H. Braunových. B. hra byla charakteristická expresivností, která vycházela z jeho pěveckých zkušeností. Svůj osobitý styl vtiskoval i celému orchestru. Sám komponoval od 30. let, zpočátku inspirován A. Vivaldim a G. Tartinim, později do jeho kompozic pronikaly prvky české a italské hudby. Jeho tvorba se vyznačuje výraznou melodikou. Psal téměř výlučně instrumentální skladby, mezi nimiž převažovala houslová tvorba – asi 100 sonát, na 15 koncertů, pro žáky skládal i instruktivní etudy. B. rozsáhlé dílo obsahuje i orchestrální skladby. Stylově vycházel z baroka a postupně dospíval ke klasickému výrazu a počátkům sonátové formy.
D: soupis skladeb in: MGG 2, s. 1058n.; D. A. Lee, F. B. (1709–1786). A Thematic Catalogue of His Works, New York 1984; F. B., Vlastní životopis (ed. Jar. Čeleda), 1939, passim.
L: Wurzbach 1, s. 260; OSN 3, s. 728; MČE 1, s. 415; MSA 97, 1989, s. 8n.; HS 1, s. 75n. (kde soupis skladeb); MGG 2, s. 1056n. (kde soupis literatury); F. Lorenz, F. B. und seine Nachkommen, Berlin 1967; M. Štědroň, Die Versionen der Violinsonate in A-Dur von F. B. (ed. R. Pečman in: Musikwiss. Kolloquien der Internationalen Musikfestivale in Brno 2), 1968, s. 142n.; R. Pečman, Zur Frage der Interpretation der Violinsonaten F. B-s. (ed. E. Thom in: Studien zur Auff ührungspraxis u. Interpretation v. Instrumentalmusik des 18. Jh. 2), Blankenburg 1976, s. 38n.; D. A. Lee, c. d.; Z. Pilková, F. B. Úvaha k 200. výročí úmrtí, in: Hudební rozhledy 39, 1986, s. 470n.
Ref: Bibliografie dějin Českých zemí
Marie Makariusová