BENDL Jan Jiří ?1620–1680

	Jan Jiří BENDL
Narození	kolem 1620
Úmrtí	27. 5. 1680
Místo úmrtí	Praha
Povolání	Sochař nebo medailér‎
Citace	Biografický slovník českých zemí 3, Praha 2005, s. 371-372
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/40895

BENDL, Jan Jiří (též BENDEL, PENDL), * kolem 1620 ?, † 27. 5. 1680 Praha, sochař

Vyučil se u svého otce sochaře Jiřího B. (před 1570 – před 1652), od něhož patrně získal základní sochařský názor na výstavbu sochy masivní, plné, plastické – jak své řezby komponovali umělci Bavorska a Švábska. Jejich povrch B. kryl buď tradičními, bezmála pozdně gotickými lomy, či zušlechťoval plynulými klasicizujícími záhyby drapérie podle italských předloh. Už 1637 vytvořil pro kostel sv. Václava v Praze na Zderaze, patřící klášteru bosých augustiniánů, kazatelnu, kterou obdivoval císař Ferdinand III. Toto nezachované dílo zdobily řezby Nejsvětější Trojice, Panny Marie, evangelistů, církevních Otců a cherubínů. Zřejmě šlo o vědomý protiklad k luterským kamenným kazatelnám, tehdy už početným v Čechách i v Praze, o jednu z prvních manifestací rekatolizace země. Spolupracoval s pražskými řezbáři A. J. Heidelbergerem a A. Melberem, s truhlářem Guttbierem a malířem K. Škrétou. S ním se podílel na oltářích v kostele sv. Martina ve zdi, u P. Marie před Týnem, malostranských johanitů a na Zbraslavi. 1648 se B. oženil a 1651 získal měšťanství na Starém Městě, zároveň si tam koupil v Rytířské ulici dům U Bílého orla. 1652 vstoupil do staroměstského cechu malířů, 1653 se stal jeho starším. Pro neshody v cechu požádal 1655 jménem sochařů, aby se mohli od malířů oddělit. Následně žádal císaře o udělení dvorské svobody, avšak dvorním sochařem se asi nestal. Na přelomu 1657–58 podnikl pouť do italského Loreta. 1668 prodal dům na Starém Městě a 1669 se stal novoměstským měšťanem, když koupil dům U Strnadů (na místě dnešního paláce Adria na Národní třídě). Po kazatelně u bosých augustiniánů pracoval 1642 spolu s řezbáři na dekoraci Nového stavení na Hradě a po 1645 provedl sochy hlavního oltáře kostela sv. Martina ve zdi (obojí nedochováno). 1648 vyřezal sv. Petra a Pavla pro boční oltář sv. Vojtěcha v Týnském chrámu, zřetelně ukazující nadále téměř neměnný typ postavy. Tělo v nepatrném kontrapostu, hlava vychýlena k divákovi, gesta rukou měkce uzavírající blok dřeva či kamene, tvář s výrazem přemýšlivého naslouchání vnitřnímu hlasu. 1648–49 B. prokázal umění štukatérské monumentálními postavami andělů v kupoli nad křížením jezuitského kostela sv. Salvátora. Před 1650 mu svěřil staroměstský magistrát provedení první velké zakázky, kterou se Praha zařadila mezi města (Mnichov, Vídeň), oslavující Madonu jako osvoboditelku z hrůz války. Od května do září 1650 tesal pro Mariánský sloup na Staroměstském náměstí (1918 stržený, sochy uloženy v Lapidáriu NM) vrcholovou sochu Immaculaty a pro nároží soklu čtyři dvojice andělských soubojů s ďábly. Poprvé od doby Adriaena de Vries byl motiv boje představen reálně a umocněn monumentálním pojetím. Touto připomínkou konce třicetileté války a porážky českého kacířství B. vyrovnal vývojové opoždění dobové pražské plastiky, příliš se ohlížející do minulosti. K andělům lze přiřadit archanděla Rafaela a Anděla strážce, kteří nejspíš stáli ve výklencích předsíně staroměstského servitského kostela sv. Michala, odkud asi byli přeneseni na Zlíchov (dnes v NG) a lze předpokládat, že B. vyzdobil i tento chrám. Hned po dokončení Mariánského sloupu B. vyřezal pro hlavní oltář kostela cyriaků (na místě dnešního hotelu Intercontinental) dvě veliké (2,5 m) sochy sv. Václava a Vojtěcha (dnes na hlavním oltáři novoměstského kostela sv. Jindřicha). Také pro tento kostel pořizoval kolem 1652 sochařskou výzdobu hlavního oltáře. Zachovaly se z ní snad (v Muzeu hlavního města Prahy) sochy sv. Zikmunda a sv. Ludmily. 1653–55 vyřezal bosým augustiniánům v Táboře hlavní oltář. 1655 prováděl další velikou zakázku pro pražské jezuity – vyzdobil 14 sochami portikus a průčelí chrámu sv. Salvátora. Na portiku dodnes stojí čtyři církevní Otcové, doplnění po stranách východními učiteli sv. Klimentem a sv. Basiliem, ve výklenku štítu Immaculata (věrný ohlas sochy Mariánského sloupu) mezi řádovými světci Ignácem z Loyoly a Františkem Xaverským, nejvýše na štítě sv. Salvátor mezi 4 evangelisty. Proporce těchto soch byly kritizovány. Řezbářské modely čtyř církevních Otců (v Muzeu hlavního města Prahy) však dokazují, že byly v pořádku – nešťastné bylo jen osazení na soklech kryjících při čelním pohledu nohy postav. Neúspěch výzdoby salvátorského průčelí zavinila B. nedostatečná praxe při výstavbě sochy pro pohled. B. utkvělou představu figury jakoby do sebe zavinuté reprezentují řezby sv. Václava a Jiří na oltáři sv. Barbory v kostele sv. Petra na Poříčí i pozdější sochy svatováclavské – v nároží Starého proboštství před katedrálou na Hradě z 1662 a na vinařském sloupu při křižovnickém kostele (1676). V obou případech šlo o pomníky. Význam prvého zatím uniká, druhý byl náhradou za Parléřovu sochu sv. Václava, jež stála před středem brány Staroměstské mostecké věže. Takřka k pozdněgotické tradici lomených záhybů se B. vracel u soch sv. Vojtěcha a Prokopa svatováclavského oltáře (1664) i u následujících řezeb dvou sv. Janů oltáře Zvěstování v Týně. V protikladu k nim nese řada 12 apoštolů na zpovědnicích jezuitského kostela sv. Salvátora výrazné italské až římské rysy. Její nejlepší část byla proto pokládána za dílo neznámého římského sochaře. Teprve B. výstava 1982 prokázala, že i zde byl sochař podceňován.

B. byl hodnocen jako významný umělec, zakladatel tradice, kterou pražská plastika rozvíjela až do začátku 18. století. Totéž platí i pro témata světská (kamenný Héraklés z 1670, na fontáně Královské zahrady pod Pražským hradem; řezaný Hercules v nádvoří domu č. 17/595 v Celetné ulici). V 1. polovině 70. let 17. století B. pracoval pro majitele děčínského panství hraběte Maxmiliána Thuna a podle římských vzorů vytesal z mramoru postavy andělů pro lavabo v předsíni refektáře Klementina. Do pozdních let patří i vynikající řezby sv. Isidora v Budenicích na Slánsku, sv. Josefa a Jáchyma na hlavním oltáři kaple sv. Anny v Chvalech (Praha-Horní Počernice) a B. nově připsané sochy sv. Rocha a sv. Šebestiána na bočním oltáři malostranského kostela sv. Tomáše, pokládané až dosud za dílo O. F. Quitainera. Řezbám na hlavním oltáři v novoměstském kostele sv. Štěpána neprospěly pozdější úpravy, stejně jako nová polychromie sv. Janu Křtiteli a sv. Řehořovi na oltáři tamní Kornelské kaple (1678) a postříbření sochám sv. Václava a sv. Ludmily (asi 1677) v bočních kaplích při presbytáři chrámu sv. Ignáce. Ještě 1679 požádali B. staroměstští jezuité, aby pro průčelí jejich koleje vytesal z mramoru sochy Karla IV. a Ferdinanda I. a poprsí Ferdinanda III. Realizaci projektu patrně překazila sochařova smrt. Nezbytné slohové omezení nedovolilo B. ani v posledním díle – kamenné jezdecké soše sv. Václava z let 1678–80 určené pro dnešní Václavské náměstí (kopie je na Vyšehradě) – vytvořit monumentální pomník. Kůň má v náznaku stočení ušlechtilé hlavy i vznosné rysy, ale světec na něm sedí těžce, vskutku kamenně. První, někdy i naivní fáze barokního realismu však díky B. v Čechách zakotvila a umělec tak položil základ dalšímu vývoji. Zemřel na mor a byl pohřben na čestném místě před hlavním oltářem v kostele sv. Havla. Po smrti B. manželky (1687) byla sepsána jeho pozůstalost, která dokládala mimořádné jmění: v hotovosti 1 000 rýnských zlatých, 500 dukátů, zástavní a dlužní úpisy v hodnotě kolem 2 500 zlatých a množství cenných předmětů. Svou „kunstkomoru“ – zřejmě ateliérovou sbírku předloh, skic a modelů – odkázal synovcům, předlohy však zůstaly nerealizovány.

L: O. J. Blažíček, Sochařství baroku v Čechách, 1958, s. 71n.; Praha na úsvitu nových dějin, 1988, s. 446n.; V. Vančura, Příspěvek k dílu Quitainerů, in: Umění 37, 1989, s. 130n.; týž, Barokní plastika Prahy, na CD-ROM, 2002, s. 37n.; OSN 3, s. 729; BOS 2, s. 86; Toman 1, s. 51; Thieme – Becker 3, s. 303n.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Ivo Kořán

Mariánský sloup na Staroměstském náměstí (pozůstatky výzdoby se dnes nachází v Lapidáriu Národního muzea)
Kopie jezdecké sochy sv. Václava na Vyšehradě, originál se nachází v Lapidáriu Národního muzea