BENEŠ Edvard 1884–1948

	Edvard BENEŠ
Narození	28. 5. 1884
Místo narození	Kožlany
Úmrtí	3. 9. 1948
Místo úmrtí	Sezimovo Ústí
Povolání	Prezident nebo člen panov./šlechtického rodu‎; Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ‎
Citace	Biografický slovník českých zemí 4, Praha 2006, s. 381-386
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/40931

BENEŠ, Edvard, * 28. 5. 1884 Kožlany, † 3. 9. 1948 Sezimovo Ústí, sociolog, diplomat, politik, státník, prezident ČSR

Narodil se jako desáté dítě v rodině rolníka a drobného obchodníka v západočeských Kožlanech. 1895–1904 studoval gymnázium na Královských Vinohradech v Praze, od podzimu 1904 moderní filologii a filozofii na filozofické fakultě české univerzity v Praze. Vzhledem ke svým zájmům o politické vědy odešel již o rok později do Francie, kde s přestávkami 1905–08 studoval sociologii a politické vědy na pařížské Sorbonně a École libre des sciences politiques a práva na univerzitě v Dijonu. V té době zároveň pravidelně přispíval obsáhlými komentáři o politickém vývoji a sociálních poměrech ve Francii a posléze i Velké Británii (kam začal později občas zajíždět) do Práva lidu a dalších socialistických a volnomyšlenkářských novin a časopisů. V létě 1908, v době, kdy už studoval na univerzitě v Berlíně, obhájil v Dijonu svoji disertaci Le Problème Autrichien et la question Tchèque, v níž se zamýšlel nad možnou reformou habsburského soustátí. Studia zakončil v létě 1909 na pražské filozofické fakultě obhajobou disertace Původ a vývoj moderního politického individualismu. Od září 1909 do června 1915 působil jako profesor na Českoslovanské obchodní akademii v Praze, kde vyučoval francouzštinu a národní hospodářství. V listopadu 1909 se oženil s Hanou (Annou) Vlčkovou (1885–1974). Soustavně pokračoval v dalším sebevzdělávání především v oblasti tehdy se formující sociologie a politických věd, zvláště se věnoval vývoji socialismu. Postupně vydal čtyřsvazkovou monografii Stručný nástin vývoje moderního socialismu (1910–12) a průkopnickou studii Stranictví (1912) – první analýzu tohoto jevu v české literatuře. Tou se habilitoval 1912 v oboru sociologie na filozofické fakultě v Praze, kde také začal od podzimu bezplatně přednášet. Následujícího roku se habilitoval i na ČVUT. Později byl jmenován na UK profesorem. Do politiky se B. začal postupně zapojovat po návratu ze zahraničních pobytů v rámci mladé generace pokrokové (realistické) strany, vedené T. G. Masarykem, i když původně vystupoval ve své publicistice jako značně radikální socialista a po určitou dobu měl úzké vazby k české sociální demokracii. Vývoj v habsburském soustátí a ozvěny národněosvobozovacího boje slovanských národů na Balkáně jej postupně dovedly k závěru, že rakousko-uherská monarchie je nereformovatelná a že Čechům nezbývá, než hledat svobodu mimo její rámec. Tyto názory, patrné již z článků otiskovaných 1913–14 v revui Klín a v táborské Jiskře, přivedly ho brzy po propuknutí světové války do řad postupně se formujícího domácího odboje.

B. náležel k zakladatelům „realistické“ odbojové skupiny, vedené nejprve T. G. Masarykem a po jeho definitivním odjezdu do zahraničí Přemyslem Šámalem, která se v průběhu jara 1915 stala součástí tzv. České Maffie. Zpočátku pro ni obstarával mimo jiné informace o vývoji v zahraničí, získávané především z dostupného německého a neutrálního tisku; po Masarykově odchodu do exilu se pak stal jedním z hlavních organizátorů spojení rodící se České Maffie a vznikajícího českého politického odboje na evropském Západě. V únoru a dubnu 1915 dvakrát osobně kontaktoval T. G. Masaryka ve Švýcarsku, současně se podílel na organizování odbojové sítě v některých regionech za účelem získávání co nejširšího spektra informací o politickém a zvláště hospodářském a vojenském vývoji monarchie, jež byly předávány do zahraničí. Po zatčení části první vedoucí garnitury Maffie (Karla Kramáře, Josefa Scheinera a brzy i Aloise Rašína) a po další perzekuci svých kolegů pak počátkem září 1915 emigroval přes Německo do Švýcarska, kde se připojil ke krystalizujícímu zahraničnímu odboji.

Na podzim 1915 (po dohodě s Masarykem) zvolil B. za své působiště Paříž, kde mohl využít k propagaci české otázky svých předcházejících kontaktů v žurnalistických a částečně i politických, zejména socialistických kruzích. Podílel se na založení tzv. Českého zahraničního komitétu, centra česko- -slovenského exilového hnutí, a v únoru 1916 se stal sekretářem tehdy založené Národní rady zemí českých, posléze Národní rady československé, jež v Masarykových intencích zastávala roli ústředního orgánu celé československé odbojové akce v zahraničí. Zpočátku se podílel především na jejích aktivitách propagačních, jejichž cílem bylo seznamovat západní veřejnost s českou (resp. československou) otázkou. Brzy se však zapojil i do procesu budování československého vojska na Západě a snažil se získat konkrétní přísliby ohledně příští československé státnosti ze strany západních vlád, především francouzské a později i britské a italské. Prvního výraznějšího úspěchu v tomto směru dosáhl v lednu 1917, kdy dohodové mocnosti zařadily do svého programu ideu „osvobození Čechoslováků“, chápanou však tehdy i jako případnou garanci jejich autonomie. Po odjezdu T. G. Masaryka do Ruska v květnu 1917 se B. stal nejdůležitější osobou československého odboje v západní Evropě a jako generální sekretář Národní rady také vedl většinu klíčových jednání, směřujících k definitivnímu prosazení ideje československé státnosti do programu dohodových mocností. Prvních konkrétních úspěchů dosáhl v jednání s francouzskou vládou G. Clemenceaua v oblasti vojenství, kde docílil už 16. 12. 1917 vydání dekretu o konstituování československé armády ve Francii, 7. 2. 1918 mohl podepsat i dohodu o statutu tohoto vojska. Klíčových rezultátů v politicko-diplomatické oblasti pak dosáhl po úmorném diplomatickém vyjednávání v průběhu léta 1918, nepochybně i díky prvním výsledkům při organizování československých vojsk ve Francii a Itálii a v neposlední řadě po úspěšném vystoupení československého sboru proti bolševikům v Rusku. 29. 6. 1918 zaslal francouzský ministr zahraničí B. nótu, jíž jeho vláda uznala právo Čechoslováků na samostatnost a Československou národní radu jako nejvyšší orgán, spravující jejich veškeré zájmy. Obdobné uznání získal B. 9. 8. i ze strany Velké Británie a později i dalších dohodových mocností – Japonska, Itálie a USA. Tyto diplomatické kroky umožnily v polovině října 1918 přetvoření Československé národní rady na zárodek první československé vlády v čele s T. G. Masarykem (pobývajícím tehdy v USA), v níž se B. stal prvním ministrem zahraničí. Ve vedení tohoto resortu ho potvrdili i zástupci české domácí politiky, s nimiž na konci října 1918 jednal v Ženevě o charakteru příštího československého státu.

V čele československé zahraniční politiky a diplomacie zůstal B. ve všech následujících vládách až do svého zvolení druhým prezidentem ČSR v prosinci 1935. Spolu s K. Kramářem zastupoval ČSR na pařížské mírové konferenci 1919 až 1920, kde se mu podařilo prosadit většinu československých požadavků. Aktivně se podílel na mezinárodním zakotvení republiky ve střední Evropě i na budování jejích vazeb především s oběma demokratickými velmocemi evropského Západu, Francií a Velkou Británií. Stál u zrodu Společnosti národů a výrazně se podílel na její činnosti; československý stát reprezentoval na řadě klíčových mezinárodních summitů a konferencí 20. a 30. let, např. v Janově (1922), Locarnu (1925), v Paříži při podpisu Briand-Kellogova paktu (1928), na odzbrojovací konferenci v Ženevě (1932–34) a na světové hospodářské konferenci v Londýně (1933). Vydatně přispěl k vybudování funkčního diplomatického aparátu republiky. V jistém smyslu tak B. personifikoval meziválečné Československo na evropské mezinárodní scéně, což pokračovalo i po jeho nástupu do úřadu prezidenta republiky.

B. zahraničněpolitická koncepce, na jejímž ideovém konceptu se výrazným způsobem podílel i prezident Masaryk, sestávala ze tří základních složek. Z hlediska velmocenského se meritorně orientovala na západní demokracie, Francii a Velkou Británii, v nichž spatřovala garanty struktury vytvořené pařížskými mírovými smlouvami z let 1919–20, mezinárodněprávně zakotvující také existenci nezávislého Československa. Současně ovšem kalkulovala s obnovou velmocenského postavení Ruska, a tím ovlivňovala mj. některé československé postoje ve středoevropských záležitostech, zvláště ve vztazích k Polsku. V centrální Evropě se B. orientoval jednak na státy, usilující podobně jako ČSR o zajištění statu quo (zejména Jugoslávii a Rumunsko), jednak na postupné vytváření korektních vztahů s někdejšími protivníky, především s německou Výmarskou republikou a Rakouskem. Poslední důležitou složkou B. koncepce byla soustavná aktivita v rámci mezinárodních institucí, zvláště Společnosti národů, jež se měla podle jeho názoru postupně transformovat do účinného instrumentu kolektivní bezpečnosti. V pěti letech po skončení 1. světové války se B. snažil manévrovat mezi Francií a Velkou Británií, v důsledku slábnoucího britského zájmu o střední Evropu se však soustředil na spolupráci s Francií a v lednu 1924 uzavřel dvoustrannou československo-francouzskou spojeneckou smlouvu. Jako šéf pražské diplomacie se též pokoušel aktivně přispívat ke spolupráci Paříže a Londýna a v neposlední řadě i k budování korektních vztahů mezi Francií a Německem, v nichž viděl oprávněně základ příštího mírového vývoje celého kontinentu. Po změně sovětské zahraniční politiky 1933 podpořil také sbližování mezi Paříží a Moskvou a po nezdaru projektu Východního paktu podepsal v květnu 1935 československo-sovětskou smlouvu, přímo propojenou s aliancí francouzsko-sovětskou.

Základem B. meziválečné politiky ve střední Evropě se stala 1920–21 vytvořená tzv. Malá dohoda, jejímž počátkem byla spojenecká smlouva s Královstvím SHS (Jugoslávie), podepsaná v srpnu 1920. Jejím prvním cílem byla obrana post- -trianonského statu quo a současně znemožnění pokusů o restauraci Habsburků, podle B. představ se však současně měla stát fundamentem pro rozvoj další spolupráce mezi menšími zeměmi střední Evropy. V průběhu dvacátých let se dařilo tento konstruktivní záměr částečně realizovat: ČSR udržovala korektní vztahy s většinou svých sousedů. Potvrzovaly to i B. navržené politické smlouvy s Polskem z 6. 11. 1921 a s Rakouskem z 16. 12. 1921 a později podepsané arbitrážní smlouvy s Polskem, Německem, Rakouskem a řadou dalších států; jedinou výjimkou zůstával stále více či méně napjatý poměr k Maďarsku, jehož autoritativní režim se za žádných okolností nehodlal smířit s novým uspořádáním Evropy. K hlubší spolupráci mezi menšími středoevropskými státy, kterou B. zamýšlel založit i na prohloubení vzájemných obchodně-politických vztahů v duchu celního preferenčního režimu, však z řady důvodů nedošlo. B. se sice podařilo zdokonalit malodohodovou alianci, vrcholem čehož byl podpis tzv. Organizačního paktu Malé dohody v únoru 1933, pokus o hospodářskou integraci tohoto seskupení však zůstal v půli cesty a také další koordinace vnější politiky uskupení později zadrhávala pro odlišné postoje k SSSR a Německu.

Ve snaze posílit mezinárodní zajištění republiky B. podporoval či inspiroval i řadu multilaterálních bezpečnostních projektů, projednávaných na půdě ženevské Společnosti národů. Už na podzim 1923 aktivně podpořil francouzský projekt garanční smlouvy o vzájemné pomoci, následujícího roku se pak stal dokonce spoluautorem tzv. Ženevského protokolu, který měl zakotvit povinné řešení mezinárodních sporů cestou arbitráže, přičemž proti případnému agresorovi zajišťoval všestranné sankce včetně vojenské pomoci. Tyto projekty však ztroskotávaly na odmítavém stanovisku většiny velmocí, přesto se B. k podobné koncepci vracel ještě počátkem 30. let na odzbrojovací konferenci.

Československý ministr zahraničí se aktivně podílel i na práci vlastní exekutivy ženevské instituce: 1923–27, 1931–32 byl opět členem Rady Společnosti národů, na podzim 1935 se stal předsedou jejího XVI. shromáždění, od 1926 se trvale podílel na práci přípravné odzbrojovací komise. Mnohokrát také prosazoval, aby mezinárodní závazky vyplývající z Paktu Společnosti národů byly důsledně dodržovány – již 1923 usiloval o mezinárodní podporu Řecka proti útoku fašistické Itálie a 1932 se vyslovoval pro užití sankcí proti Japonsku v důsledku jeho agrese proti Číně. Vrcholem B. úsilí v tomto ohledu bylo prosazení mezinárodních sankcí vůči Itálii po její agresi proti Etiopii v říjnu 1935, o což se zasloužil jako předseda shromáždění Společnosti národů.

Paralelně se svou zahraničněpolitickou činností se B. významně angažoval i ve vnitřní politice ČSR. Jako nejbližší spolupracovník T. G. Masaryka reprezentoval politickou skupinu tzv. Hradu. 1923–35 byl členem a vedoucím činitelem Československé strany národně socialistické a podstatně ovlivňoval její politiku (i jako hlavní tvůrce jejího programu z roku 1931); po svém zvolení prezidentem v polovině prosince 1935 z ní vystoupil. 1919–26 a 1929–35 byl poslancem Národního shromáždění; od 26. 9. 1921 do 7. 10. 1922 stál v čele koaliční vlády. Ve 20. letech patřil též k protagonistům sporu o hodnocení úlohy domácího a zahraničního odboje za 1. světové války, k němuž se nejsoustavněji vyslovil v trojdílném memoárově dokumentárním díle Světová válka a naše revoluce (1927–28).

B. zvolení do funkce prezidenta 18. 12. 1935 výrazně ovlivnilo další směřování i osudy republiky. Necelé tři roky B. prvního prezidentství naplňovala na straně jedné snaha zdokonalit fungování demokratických institucí státu směrem k velkorysejší politice vůči menšinám, především sudetským Němcům, na straně druhé akcelerující příprava na možnou obrannou válku republiky proti nacistické agresi. Výsledek této snahy byl však do značné míry předurčen konstelací velmocenské politiky v Evropě, v níž vedle agresivních diktatur A. Hitlera a B. Mussoliniho dominoval appeasement britské a posléze i francouzské vlády i rezonance stalinského teroru v SSSR. Počátkem března 1936, kdy bylo Československo konfrontováno s důsledky vstupu německých vojsk do demilitarizovaného Porýní, ujistil B. Francii, že vyvodí-li z této situace důsledky, ČSR ji bude následovat. Západ však reagoval jen diplomatickými protesty a československé diplomacii nezbývalo než se snažit, aby republika byla alespoň začleněna do případné nové bezpečnostní struktury. V B. zahraničněpolitické koncepci zůstaly západoevropské demokratické velmoci i pak hlavními potenciálními spojenci Československa, což ještě zvýraznilo oslabování spojenectví se SSSR v důsledku kulminace tamních stalinských represí po 1936. Ve středoevropské oblasti inicioval jednak další integrační pokusy v rámci Malé dohody, jednak se snažil o novou úpravu vztahů se sousedy republiky. Projekt tzv. jednotného malodohodového paktu, který začal být projednáván na konferenci hlav států Malé dohody v červnu 1936, nebyl realizován pro odpor Jugoslávie a podobně skončil i projekt jednotné smlouvy celé aliance s Francií. B. se nepodařilo dosáhnout ani výraznějšího zlepšení vztahů s Polskem. Neúspěchem skončila také tajná jednání s německými zástupci v listopadu a prosinci 1936, při nichž B. navrhl Berlínu uzavření paktu o neútočení při zachování existujících československých závazků. Opakované snahy o zlepšení vztahů republiky a jejích spojenců s Maďarskem sice završilo parafování tzv. bledských protokolů v srpnu 1938, Budapešť je však vzápětí porušila účastí na agresivních krocích proti republice na podzim téhož roku.

Výrazné výsledky nepřinesla ani B. snaha o vnitřní zpevnění republiky. Řady vládní koalice byly sice posléze rozšířeny o pravicové Národní sjednocení, k vládní spolupráci se však nepodařilo získat nejsilnější slovenský proud, autonomistickou Hlinkovu slovenskou ľudovou stranu. Neustále slábly i demokratické síly mezi sudetskými Němci; jedinou německou stranou, setrvavší na platformě republiky, zůstala německá sociální demokracie, zatímco ostatní splynuly s Henleinovou SdP. Tato situace ovšem značně komplikovala i prezidentem projektované správní a decentralizační reformy ve prospěch minorit. Ve spolupráci s Hodžovou vládou připravoval B. již od roku 1937 tzv. Národnostní statut, jehož první verze byla hotova v dubnu 1938. Henleinova SdP však plán, který měl prohloubit práva menšin a současně proporcionálně rozšířit jejich zastoupení v orgánech státní správy a samosprávy, odmítla a na svém sjezdu v Karlových Varech předložila plán vlastní, jehož realizace mohla fakticky proměnit pohraniční okresy v oblasti spravované podle vzoru sousedního Německa. B. ani vláda Henleinův koncept nepřijali a v červnu 1938 předložili zdokonalenou verzi Národnostního statutu. Následkem rostoucího tlaku Britů a brzy i Francouzů hledali ovšem kompromis mezi oběma přístupy. Aby československá strana nemohla být označena za viníka československo-německé roztržky, předložil B. postupně vedení SdP další programy řešení tzv. sudetoněmeckého problému, z nichž poslední, tzv. čtvrtý plán, fakticky splňoval většinu karlovarských požadavků. SdP však v intencích Berlína jednání rozbila a vyprovokovala 12. 9. 1938 v pohraničí pokus o povstání.

B. už předtím projevoval zřetelně úmysl bránit republiku proti případné německé agresi všemi prostředky, což nejvýrazněji dokládala částečná mobilizace 20. 5. 1938. Přes jeho opakovanou snahu dokázat západním státníkům, že v československé krizi jde nikoliv o sudetské Němce, ale o osud střední Evropy a fakticky i o mocenskou rovnováhu na kontinentu, se britský premiér N. Chamberlain odhodlal k přímým jednáním s Hitlerem, která vyústila 29.–30. 9. 1938 do podpisu Mnichovské dohody. B. musel volit mezi záchranou byť okleštěného státu, jemuž byly přislíbeny mezinárodní záruky, nebo izolovanou válkou republiky proti nacistické velmoci, podporované navíc Maďarskem a Polskem. Za souhlasu vlády i většiny generality se rozhodl pro první alternativu. V důsledku nátlaku z Berlína a také z řad české pravice pak 5. 10. odstoupil z prezidentské funkce a 22. 10. odletěl jako soukromník do Velké Británie.

Od února 1939 přednášel na univerzitě v Chicagu o vývoji a problematice moderní demokracie, jíž se teoreticky věnoval už před první světovou válkou a kterou právě na základě svých chicagských lekcí záhy shrnul do své zřejmě nejdůležitější politické knihy Demokracie dnes a zítra (1940). V USA jej zastihla německá okupace českých zemí v březnu 1939 a současné vyhlášení Slovenské republiky. Proti těmto aktům už 16. 3. 1939 protestoval telegramy u prezidenta USA, šéfů vlád Británie a Francie, sovětského ministra zahraničích věcí a generálního tajemníka Společnosti národů a s podporou několika československých vyslanectví zahájil zápas za obnovu Československa. Podstatná část českých a slovenských krajanů v Americe, sdružených do Československé národní rady, jej už 18. 4. 1939 vyzvala, aby se ujal vedení druhého zahraničního odboje. B. cesta do jeho čela však trvala ještě řadu měsíců. Za vůdce rodícího se odboje ho odmítla uznat jak skupina okolo vyslance Štefana Osuského v Paříži, tak část československého odboje okolo generála Lva Prchaly v Polsku a také zahraniční vedení KSČ v Moskvě. V červenci 1939 se B. vrátil do Velké Británie, kde postupně vytvořil jedno z center nového odboje. Jeho autoritě se postupně podřídila většina z nadále existujících zastupitelských úřadů republiky i rodící se vojenský odboj; bývalý prezident disponoval též spojením s formující se domácí rezistencí. Spory se Š. Osuským se podařilo rozřešit alespoň částečně po vzniku Československého národního výboru v Paříži v polovině října 1939. Koncem listopadu byl B. interně zvolen hlavou tohoto centrálního odbojového orgánu, který byl už předtím uznán Francií (17. 11.) a Velkou Británií (20. 11.). Možnost jeho přetvoření na skutečnou exilovou vládu však tehdy jak v Londýně, tak v Paříži odmítali.

V dubnu 1940 začal B. znovu jednat s britským zahraničním úřadem o vytvoření československé exilové vlády, ale k realizaci tohoto kroku došlo až po porážce Francie, v polovině července 1940. Dne 9. 7. 1940 oznámil šéfu britské diplomacie E. Halifaxovi vznik československého státního zřízení v exilu, sestávajícího z úřadu prezidenta (jehož se znovu sám ujal), vlády a Státní rady jako poradního orgánu. Britové tomuto zřízení ovšem přiznali jen prozatímní charakter a k jeho definitivnímu uznání dospěli až po dalších jednáních 16. 7. 1941, tedy za zcela změněných mezinárodních okolností po přepadení SSSR Německem. B. vládu uznal současně i SSSR a v následujícím období i Svobodní Francouzi, USA, Čína a další země protihitlerovské koalice, což vyjadřovalo mimo jiné definitivní prosazení programu obnovy Československa mezi válečné cíle spojenců. Finálním úspěchem B. diplomatického zápasu v této oblasti bylo pak mezinárodní zneplatnění Mnichovské dohody ze strany Británie 5. 8. 1942 a vzápětí i ze strany Svobodných Francouzů, jež pro československý odboj znamenalo přiznání předmnichovských hranic. Prakticky současně, ještě v červenci 1942, přijala Churchillova vláda i program transferu německých menšin ze středoevropských států, inspirovaný původně exilem polským, ale požadovaný nyní i B., zejména vzhledem ke stupňující se brutalitě německé okupační politiky v protektorátě i k postojům představitelů londýnského sudetoněmeckého exilu. Zahraničněpoliticky se odboj vedený B. orientoval, vedle spolupráce s Velkou Británií, zpočátku především na kooperaci s polskou exilovou vládou, se kterou bylo už 11. 11. 1940 podepsáno prohlášení ohlašující úmysl budovat po skončení války společnou konfederaci. Vzhledem k rozdílné situaci obou zemí ovšem B. odmítal jejich užší spojení a uskutečnění projektu také realisticky podmiňoval zlepšením polsko-sovětských vztahů. Rozhovory s polskou vládou Władysława Sikorského pokračovaly až do 1942, stále zřetelnější roli v B. východní politice však začal hrát SSSR, od něhož československý prezident očekával mj. rozhodující podíl na zničení nacistického Německa. Když se Moskva v létě 1942 postavila proti konfederačnímu projektu, B. se pokusil nahradit jej projektem trojstranného spojenectví československo- polsko-sovětského, ale ani ten neuspěl a nakonec se realizovala – ovšem za odlišných podmínek – jen smlouva československo-sovětská, podepsaná 12. 12. 1943.

B. zahraničněpolitická koncepce, na níž se měla budovat i zahraniční politika poválečného Československa, vycházela z představy dlouhodobé spolupráce západních demokracií se SSSR. V rámci této koncepce se republika měla orientovat jak na Západ (včetně obnovené Francie), tak na SSSR a demokratizované slovanské státy ve střední a jihovýchodní Evropě, zvláště Polsko a Jugoslávii. Londýn ani Washington však neprojevovaly o dění v centrální Evropě zásadní zájem, což nutně ovlivnilo realizaci prezidentových záměrů. V květnu a červnu 1943 podnikl B. úspěšnou cestu do USA a Kanady, kde získal od prezidenta F. D. Roosevelta rámcový souhlas pro svoji vizi včetně transferu sudetských Němců. Z hlediska příštích osudů státu byla závažnější jeho cesta do Moskvy a následný podpis smlouvy o vzájemné pomoci se Sovětským svazem v prosinci 1943. Od paktu se SSSR očekával B. nejen zajištění státu proti případné nové německé agresi, ale též pojistku proti vměšování Moskvy do vnitřních záležitostí obnovené republiky. Už poslední měsíce války, zvláště krize vyprovokovaná sovětskou politikou na Podkarpatské Rusi, však napověděly, že Stalin bude i vůči vlastnímu spojenci bezohledně prosazovat své cíle. B. byl nucen akceptovat jeho nabídku, aby se československá vláda vrátila do osvobozované vlasti přes SSSR, a v březnu 1945 se proto vypravil do Moskvy. Na základě rozhovorů v sovětské metropoli byla pak také vytvořena nová, výrazně levicová vláda v čele se Z. Fierlingerem. Přes tyto i další komplikace se nicméně B. vracel do vlasti jako vítěz, který dokázal prosadit nejen obnovu republiky v podstatě v jejích předmnichovských hranicích (jedinou výjimkou tu byla sovětská anexe Podkarpatské Rusi), ale navíc v ní zajistit jako v jediné zemi na východ od poraženého Německa alespoň neúplnou demokracii. Své působení v době mnichovské krize a v letech 2. světové války apologeticky shrnul a osvětlil v memoárových knihách Paměti. Od Mnichova k nové válce a k novému vítězství (několik vydání 1947–48) a Mnichovské dny (Londýn 1955, Praha 1968 a 2003).

Počáteční politickou i sociální tvářnost nové, tzv. třetí republiky do značné míry vytvářela zákonodárná aktivita prezidenta, který za spolupráce s vládou řešil řadu problémů pomocí tzv. prezidentských dekretů. Tyto dokumenty, počínaje dekretem o národní správě majetku Němců, Maďarů a zrádců z 19. 5. 1945 a konče sérií znárodňovacích dekretů z října t. r., vytvořily základní právní rámec nových národnostních, ekonomických a sociálních poměrů v obnoveném státě. Československo se jejich realizací stalo do značné míry právě podle B. válečných představ takřka národním státem Čechů a Slováků s výrazným podílem státu ve sféře finanční a v klíčových průmyslových odvětvích, přitom však státem politicky i kulturně pluralitním, jehož struktura mohla naznačovat cestu ke kompromisu mezi západním liberálním kapitalismem a stalinistickým etatickým socialismem. B., potvrzený v prezidentské funkci v říjnu 1945 Prozatímním národním shromážděním a znovu pak regulérně zvolený 19. 6. 1946 Ústavodárným národním shromážděním, se těšil mezi demokratickou veřejností, především v českých zemích, mimořádné popularitě. Mohl se opírat nejen o stranu národně socialistickou, ale i o sociální demokraty a podstatnou část lidovců; autoritu však měl i u části KSČ a části vedení slovenské demokratické strany. Zachoval si výrazný vliv na zahraniční politiku státu, silné pozice si udržel i v armádě a také v mnoha složkách státní správy, zvláště v soudnictví. Volby v květnu 1946 přinesly sice oslabení demokratů, k rozhodujícímu měření sil mezi oběma proudy, jejichž další spolupráci považoval B. pro vývoj republiky za klíčovou, došlo ovšem až za odlišných mezinárodních podmínek, po roztržce mezi Západem a SSSR v důsledku rozvíjející se studené války. B. se brzy po 1945 snažil doplnit československo-sovětskou smlouvu obnovením aliance s Francií, jednání však vázla. Oproti tomu ČSR už v květnu 1946 podepsala spojeneckou smlouvu s fakticky komunistickou Jugoslávií a v březnu 1947 se sovětizovaným Polskem, což ji vzdalovalo od západních demokracií. Rozhodující úder původní B. zahraničněpolitické koncepci zasadil Stalinův diktát pražské vládě v polovině července 1947, kategoricky požadující odmítnutí účasti na konferenci, jež měla projednat přípravu tzv. Marshallova plánu. Události spojené s přerušením jednání o československo-francouzské smlouvě a následným vytvořením Informbyra za účasti KSČ demonstrovaly, že se ČSR stala bez ohledu na B. záměry součástí rýsujícího se sovětského bloku. Konečný mocenský zápas, v němž se silná KSČ těšila přímé podpoře SSSR, zatímco českým a slovenským demokratům mohly západní velmoci přislíbit maximálně rozšíření obchodních kontaktů, nemohl tehdy už vážně nemocný prezident výrazněji ovlivnit. Ve vládní krizi 20.–25. 2. 1948 nejprve několik dnů čelil nátlaku komunistů, ale nakonec ustoupil: 25. 2. 1948 přijal požadovanou demisi demokratických členů vlády a jmenoval nové, Gottwaldem navržené ministry. Bez ohledu na to, zda byl B. o kroku svých stoupenců předem informován nebo o něm předem nevěděl, měl vzhledem k celkové situaci velmi malé možnosti výsledek mocenského střetu ovlivnit. Velkou roli v jeho akceptování navenek legalistického vyústění krize podle scénáře komunistů hrála obava z občanské války a především hrozba sovětské intervence. Výrazný vliv měl i prudce se zhoršující zdravotní stav prezidenta.

Záhy po únorové porážce demokratů B. na protest proti násilným aktům nové moci přesídlil z Pražského hradu do své soukromé rezidence v Sezimově Ústí, s abdikací však váhal. Ještě 23. 4. 1948 spolupodepsal spojeneckou smlouvu s Bulharskem, ale v příštích týdnech už odmítal podepsat novou ústavu a po dohodě s K. Gottwaldem 7. 6. 1948 odstoupil. Krátce poté následkem těžké nemoci v Sezimově Ústí zemřel. Jeho oficiální státní pohřeb v Praze se stal příležitostí k manifestaci nesouhlasu širokých vrstev s komunistickým režimem. B. ostatky byly uloženy v hrobce v Sezimově Ústí.

D: soupis díla do roku 1936 in: B. Jakovenko, Bibliografie E. B., 1936; 2. vyd. (s doplňky K. Novotného pro následující období), 1994; edice B. korespondence a jeho písemností úředních: J. Werstadt – J. Opočenský – J. Papoušek (ed.), Světová válka a naše revoluce. I–III Dokumenty, 1928–29; Z. Šolle (ed.), Masaryk a Beneš ve svých dopisech z doby pařížských mírových jednání v roce 1919, 1994; F. Hadler (ed.), Weg von Österreich. Das Weltkriegsexil von Masaryk und Beneš im Spiegel ihrer Briefe und Aufzeichnungen aus d en Jahren 1914 bis 1918, Berlin 1995; K. Kaplan – K. Jech (ed.), Dekrety prezidenta republiky 1940–1945. Dokumenty I, II, 1995; E. B. Šest let exilu a druhé světové války: Řeči, projevy a dokumenty z r. 1938–1945, 1. vyd. Londýn 1945; J. Šetřilová – J. Čechura (ed.), Listy důvěrné: Vzájemná korespondence Hany a Edvarda Benešových, 1996; J. Šolc (ed.), E. B. Vzkazy do vlasti, 1996; J. Dejmek (ed.), E. B. Cirkulární telegramy 1920–1935, 2002; D. Hájková – I. Šedivý (ed.), Korespondence T. G. Masaryk – E. B. 1914–1918, 2004.

L: J. Papoušek, E. B. Třicet let práce a boje pro národ i stát, 1934; Padesát let E. B. Vzpomínky, svědectví, úvahy, 1934; P. Crabites, B. Statesman of Central Europe, London – New York 1935; A. Hartl (ed.), E. B. Filosof a státník, 1937; E. Lennhoff, In Defense of Dr. B. and Czech Democracy, London 1938; B. Hitchcok (ed.), I built a Temple for Peace. Life of E. B., New York 1942; G. Lias., B. of Czechoslovakia, London 1940; Compton Mackenzie, Dr. B., London 1946; J. Opočenský (ed.), E. B. Essays and Reflections presented on the occasions of his Sixtieth Birthday…, London 1944; R. N. Foustka, Život, dílo a příklad dr. E. B., 1946; F. M. Hník, E. B. Filozof demokracie, 1946; L. Sychrava, Dr. E. B. v boji o československou samostatnost, Londýn 1951; J. Křen, Dr. B. za války, in: ČČH 63, 1965, č. 6, s. 797n.; týž, Dr. E. B.: Náčrt politické biografie, in: K padesátému výročí ČSR, 1968; M. Lvová, Mnichov a E. B., 1968; E. Táborský, President E. B. between East and West, 1938–1948, Stanford 1981 (česky 1994); F. Havlíček, E. B. – člověk, sociolog, politik, 1991; A. Klimek, Zrození státníka. E. B., 28. 5. 1884 až 24. 9. 1919, 1991; J. Fantl, E. B., I, 1992; T. Brod, Moskva – objetí a pouto. Československo a Sovětský svaz 1939–1945, 1992 (2. doplněné vyd. Osudný omyl E. B., 2001); A. Ort, Dr. E. B. – evropský politik. 1993; K. Kaplan, Poslední rok prezidenta. E. B. v roce 1948, 1993, 2. vyd. 1994; A. Drda (red.), E. B. a střední Evropa. Sborník přednášek a statí, 1994; V. Olivová et cons., E. B. – československý a evropský státník, 1994; I. Lukes, Czechoslovakia between Hitler and Stalin: The Diplomacy of E. B. in the 1930s, Oxford 1997 (česky 2000); Z. Zeman – A. Klimek, The Life of E. B., Czechoslovakia in Peace and War, Oxford 1997; J. Kuklík – J. Němeček, Hodža versus B. Milan Hodža a slovenská otázka v zahraničním odboji za druhé světové války, 1999; Z. Zeman, E. B. Politický životopis, 2001; P. Majewski, E. B. i kwestia niemiecka w Czechach, Warszawa 2002; J. Kuklík, ml., Mýty a realita takzvaných B. dekretů. Dekrety prezidenta republiky 1940–1945, 2002; Št. Šutaj – P. Mosný – M. Olejník, Prezidentské dekréty E. B. v povojnovom Slovensku, Bratislava 2002; E. Vyslouzil (ed.), E. B. und die tschechoslowakische Aussenpolitik 1918–1948, Wien 2002; J. Němeček, Od spojenectví k roztržce, 2003; J. Dejmek, Učňovská a vandrovní léta E. B. (1904–1913), in: Moderní dějiny 11, 2003, s. 5n.; týž, E. B. jako předseda ministerské rady Československa, in: ČČH 102, 2004, č. 3, s. 475n.; týž, E. B. – obtížná cesta k politické biografii (pokus o historiografický přehled), in: tamtéž 101, 2003, č. 3, s. 624n.; H. Timmermann – E. Voráček – R. Kipka (ed.), Die Beneš-Dekrete, Münster 2005.

P: Archiv Ústavu T. G. Masaryka, fond E. B.; Archiv MZV, fond Pozůstalost E. B.; Archiv NM, fond E. B.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Jindřich Dejmek

Edvard Beneš, Jan Masaryk, T. G. Masaryk spolu s dalšími na zámku v Novém Městě nad Metují, 1926
Edvard Beneš s manželkou Hanou ve Vraném nad Vltavou, 1937
Hrob manželů Benešových v Sezimově Ústí