BERCHTOLD Leopold 1863–1942

	Leopold BERCHTOLD
Narození	18. 4. 1863
Místo narození	Vídeň (Rakousko)
Úmrtí	21. 11. 1942
Místo úmrtí	Peresznye u Šoproně (Maďarsko)
Povolání	Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ‎
Citace	Biografický slovník českých zemí 4, Praha 2006, s. 438
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/41162

BERCHTOLD, Leopold, * 18. 4. 1863 Vídeň (Rakousko), † 21. 11. 1942 Peresznye u Šoproně (Maďarsko), velkostatkář, diplomat, státník

Jediný syn Siegmunda Colomana B. (1834–1900) a Josefiny Gabriely (1835–1894), rozené Trauttmannsdorf-Weinsbergové. 1893 se v Budapešti oženil s Ferdinandou Johannou (1868–1955), rozenou Károlyiovou de Nagy-Károly, s níž měl syny Aloyse Siegmunda (1894–po 1901), Adalberta (1895–1906) a Siegmunda Alexandra (1900–1979).

Úřednickou dráhu nastoupil nejdříve v Hodoníně a pak na místodržitelství v Brně. Po složení diplomatických zkoušek 1894 působil na velvyslanectví v Paříži, od 1899 v Londýně a od 1903 v Petrohradě, kde 1906–11 zastával funkci velvyslance. Ve dnech 15. a 16. 9. 1908 zprostředkoval na svém zámku v Buchlovicích schůzku rakousko-uherského ministra zahraničních věcí Aloise Lexy Aehrenthala s ministrem zahraničí carského Ruska Alexandrem Petrovičem Izvolským. Po Aehrenthalově smrti se 1912 stal B. rakousko-uherským ministrem zahraničí. Podporoval (stejně jako jeho předchůdce) jmenování mladších diplomatů, označovaných za příslušníky tzv. válečné strany, do čela ministerských referátů. B. se snažil aktivně zasahovat do dění na Balkáně v době balkánských válek 1912–13. Po skončení první balkánské války se mu podařilo na konferenci velmocí v Londýně v prosinci 1912 prosadit vznik samostatné Albánie, čímž zamezil Srbsku v přístupu k Jaderskému moři. V druhé balkánské válce 1913 podporoval zájmy Bulharska proti Srbsku. Po sarajevském atentátu 1914 se podílel se souhlasem Německa na vypracování konceptu ultimáta zaslaného Srbsku. I přes hrozící konflikt evropských mocností byl přesvědčen o právu na vojenský zásah proti Srbsku. Podařilo se mu o tom přesvědčit císaře Františka Josefa I., který však trval na podmínce vládního konsensu. B. získal souhlas vlády i uherského premiéra Istvána Tiszy. Po vypuknutí války se B. podílel na vypracování císařovy proklamace Mým národům. Neúspěšně se pokoušel o zapojení Itálie a Rumunska do válečného konfliktu na straně centrálních mocností. Odstoupil v lednu 1915 po neúspěšném jednání s Německem v otázce vojenské konfrontace s Itálií. Krátký čas působil v armádě v hodnosti kapitána, potom byl nejvyšším hofmistrem arcivévody Karla a po jeho nástupu na trůn se 1916–18 stal císařovým nejvyšším komořím. Dědičně zasedal v panských sněmovnách předlitavské i zalitavské poloviny říše. Historii rodného kraje a svého rodu zachytil v knize Vergangenheit und Gegenwart der Herrenburg Buchlau im Mährischen Marsgebirge (1893). Stejně jako otec úspěšně choval dostihové koně. Po vzniku Československa 1918 byl prohlášen za nežádoucí osobu a měl úředně zakázáno trvale pobývat na území republiky. Žil většinou v cizině, 1918–23 ve Švýcarsku a poté na svém statku Peresznye v Maďarsku. Panství spravoval jeho syn Alois, který je 1942 zdědil.

L: OSND 1, s. 563; MSN 1, s. 476; Heller 1, 1912, s. 22n.; BL 1, s. 76n.; G. A. Musulin, Das Haus am Ballhausplatz, München 1924; ÖBL 1, s. 70n.; H. Hantsch, Leopold Graf B., 1–2, Graz – Wien – Köln 1963; týž, Erzherzog- Thronfolger Franz Ferdinand und Graf L. B., in: Historica. Festschrift F. Engel-Janosi, 1965; M. Hlavačka, Podivná aliance, 1987, s. 200; A. Skřivan, Císařská politika. Rakousko-Uhersko a Německo v evropské politice v letech 1906–1914, 1996.

P: písemná pozůstalost v MZA, Brno; hrobka v kapli sv. Barbory poblíž Buchlova.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Miloš Hořejš