BIDLO Jaroslav 1868–1937

Jaroslav BIDLO
Narození	17. 11. 1868
Místo narození	Záboří nad Labem
Úmrtí	1. 12. 1937
Místo úmrtí	Praha
Povolání	Historik‎
Citace	Biografický slovník českých zemí 5, Praha 2006, s. 483-484
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/41416

BIDLO, Jaroslav, * 17. 11. 1868 Záboří nad Labem, † 1. 12. 1937 Praha, historik

Narodil se jako jeden ze dvou synů venkovského učitele Augustina B., působícího nejprve v Záboří nad Labem, později v Uhlířských Janovicích. B. studoval 1879–87 na gymnáziu v Hradci Králové a na přání rodičů v biskupském semináři Borromeu. Teologická studia přerušil a 1889 se zapsal na filozofickou fakultu české univerzity v Praze, kde mohl zužitkovat i své dosavadní jazykové a teologické znalosti. Byl žákem J. Emlera, A. Rezka, J. Gebauera a především J. Golla, na jehož popud absolvoval 1892/93 studijní pobyt na Jagellonské univerzitě v Krakově. Tehdy se pod vedením S. Smolky a W. Zakrzewského zrodil jeho celoživotní zájem o polskou historiografii a B. vydal překlad význačné knihy M. Bobrzyńského Přehled dějin polských (1895). Rozsáhlým heslem o polském kronikáři Janu Długoszovi přispěl do Ottova slovníku naučného, kam psal i hesla k východoevropským a slovanským dějinám. Po obhájení dizertace Česká katolická emigrace v Polsku a mnich Jeroným Pražský (1895) učil B. 1895–99 na malostranské reálce v Praze a od 1899 až 1905 na státní průmyslové škole. Začal se věnovat systematickému pramennému výzkumu k dějinám jednoty bratrské v archivech v ruském záboru Polska, ve Švýcarsku a zejména v Prusku. 1897/98 studoval na univerzitách v Moskvě a Petrohradu u P. A. Lavrova, V. O. Ključevského, N. I. Karějeva a S. F. Platonova. Svůj pohled na soudobou ruskou historiografii shrnul ve studiích Z ruské university (1898) a O historické práci v Petrohradě (1899); výsledkem zahraničních pobytů byla také edice Nekrologium polské větve Jednoty bratrské (1897) a zejména první díl jeho čtyřsvazkové práce Jednota bratrská v prvním vyhnanství (1900–32), jímž se 1900 habilitoval na filozofické fakultě české univerzity pro obor obecné dějiny. Dějiny jednoty, včetně vnitřních proměn a vývoje jejího učení, podal na širokém pozadí polských církevních dějin 16. století.

Od konce 90. let se mezi ním a dalšími Gollovými významnými žáky, zvláště J. Pekařem, zvětšoval odstup. Názorově i lidsky se naopak stále více přibližoval skupině soustředěné kolem Českého muzea. Navenek se tento rozchod projevil v postupném přenesení těžiště B. publikační činnosti z Českého časopisu historického do Muzejníku a Časopisu Matice moravské. J. Goll jej nicméně podpořil ve snaze dosáhnout profesury. 1905 byl jmenován mimořádným a 1910 řádným profesorem dějin východní Evropy a balkánských zemí a stal se také vedle J. Šusty a J. Pekaře spoluředitelem historického semináře. Své přednášky formou mnohasemestrálních cyklů zaměřil na dějiny evropského východu, a vedle toho se speciálně věnoval dějinám slovanských národů a jejich dějepisectví. Okruh odborných zájmů doplnil ještě o byzantologii, v níž pro české poměry sehrál zakladatelskou úlohu. Po svého druhu iniciační stati Studia byzantologická a Karla Krumbachera Geschichte der byzantinischen Literatur (1902) shrnul své pojetí přehledně ve studii Kultura byzantská, její vznik a význam (1917, 1924 přeloženo do srbochorvatštiny). Později zpracoval pasáže týkající se dějin Byzance pro třetí svazek Dějin lidstva (1937). Postupně u něho vykrystalizovaly tři hlavní oblasti odborného zájmu: dějiny jednoty v raném novověku, kde analytický přístup podtrhuje ediční práce, zejména rozsáhlé Akty Jednoty bratrské I–II (1915–23), dále komplexně pojaté dějiny slovanských národů (převážně v syntetizujících pracích a četných recenzích) a byzantologie.

1905 se B. oženil s dcerou profesora české zemědělské školy v Kolíně Josefa Dvořáčka Marií, s níž měl dceru Vladimíru a předčasně zemřelého syna Jaroslava. 1904 byl jmenován členem zkušební komise pro učitele dějepisu na středních školách, ve funkci zůstal až do smrti. Úspěšnou se stala jeho středoškolská učebnice Dějiny středního a nového věku do r. 1648 (1912, s J. Šustou), která byla používána v dalších upravených vydáních po následující čtyři desítiletí. Popularizační účel měly i kompilační Dějiny Ruska v 19. století I–II (1907–08, 1922 přeloženo do srbochorvatštiny). 1908 se B., který se kromě členství v mladočeské straně, politicky neangažoval, zapojil do organizace pražského Slovanského sjezdu a následně se podílel na redigování sborníku Slovanstvo, jeho obraz v minulosti a přítomnosti (1912). Přispěl do něj statí o náboženském vývoji slovanských národů a výkladem jejich dějin. Syntézu zpracoval v Dějinách Slovanstva (1927). Rozhodujícím činitelem pro dějiny slovanských národů podle něj bylo stálé potýkání s turkotatarským a germánským živlem. Přes problematičnost některých tezí se B. zasloužil o rozšíření zájmu o novější slovanské dějiny.

B. si vydobyl významné postavení v řadě domácích i zahraničních vědeckých institucí: byl členem Královské české společnosti nauk (1904 mimořádným, 1910 řádným), České akademie věd a umění (1921 mimořádným, 1927 řádným), Ševčenkovy ukrajinské vědecké společnosti (1923), Jugoslávské akademie věd a umění v Záhřebu (1928), Polské akademie věd a umění (1930) a Rumunské akademie věd (1935). Působil jako děkan filozofické fakulty pražské univerzity 1915/16.

Vznik samostatného státu a oživený zájem o slovanské národy poskytl B. nové možnosti. 1921 vedl s K. Kadlecem jednání v Záhřebu o součinnosti českých a jihoslovanských akademií. Široce mohl rozvinout svou působnost i jako jeden z prvních členů Slovanského ústavu po jeho faktickém uvedení v život 1928. B. se v něm po J. Polívkovi stal předsedou I. (kulturního) odboru; vedl byzantologickou komisi a vydávání dokumentů k dějinám slovanské vzájemnosti. Po založení Federace historických společností východní Evropy 1927 se významně podílel na její práci, připravoval jednání v Praze 1932 a v srpnu 1933 byl ve Varšavě na VII. mezinárodním sjezdu historiků zvolen jejím předsedou. Na sjezdu vzbudil ohlas i jeho příspěvek o povaze a periodizaci dějin východní Evropy, který v odborných kruzích vyvolal následnou polemiku. B. měl pověst přísného pedagoga a zkoušejícího, soudobými kritiky, mezi nimiž vynikal jeho názorový odpůrce J. Slavík, mu byl vytýkán malý zájem o přípravu vědeckého dorostu. Mezi jeho žáky patřila však řada významných osobností, jako např. V. Denkstein, V. Letošník, J. Průšek, J. Tichý, za B. nástupce v oboru dějin východní Evropy a byzantologie byli považováni především J. Macůrek a M. Paulová. Zatímco vztahy s domácími kolegy byly napjaté, jeho styky se zahraničními vědci byly vyrovnané. V zahraničí byla oceňována B. rozsáhlá recenzní a organizační činnost, publikování řady prací se slavistickou tematikou.

D: bibliografie do 1928 in: Z dějin východní Evropy a Slovanstva. Sborník věnovaný J. B. k šedesátým narozeninám, 1928; závažnější práce z následujících let in: Kudělka – Šimeček, s. 50n.

L: nekrology in: Kudělka – Šimeček, s. 51; M. Kudělka, Dějiny Slovanstva a východní Evropy v pojetí J. B., in: Slezský sborník 72, 1974, s. 1n.; M. Nechvátal, J. B. (1868–1937), in: Sborník k dějinám 19. a 20. století, 1984, s. 105n.; R. Vlček, J. B. K vývoji historiografických názorů na dějiny Slovanstva, in: Slavia 62, 1993, s. 385n.; J. Macůrek, J. B., in: SPFFBU (C) 46, 1997, s. 165n.; V. Veber, J. B. a J. Macůrek, in: Střední a východní Evropa v krizi 20. století, 1998, s. 141n.; týž, J. B. a J. Macůrek, in: Josepho Macůrek viginti lustra complenti oblata, 2001, s. 16n.; L. Havlíková, Balkanistická studia a počátky české byzantologie, in: Slavistika a balkanistika, 2001, s. 13n.; M. Ďurčanský, Krakovský pobyt J. B. ve školním roce 1892/93, in: Pocta Zdeňku Jelínkovi, 2001, s. 47n.; L. Havlíková, Klasická studia a počátky české byzantologie. (Z korespondence A. Salače a J. B.), in: Listy filologické 125, 2002, s. 102n; M. Ďurčanský, in: J. B. a Gollova škola, 2005 J. B., Moje styky s Gollem, in: tamtéž; Goll a Gollova škola, 2005.

P: Archiv AV ČR, Praha (kde písemná pozůstalost).

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Marek Ďurčanský