BOLESLAV I. Chrabrý 965/967–1025

BOLESLAV I. Chrabrý
Narození	965/967
Úmrtí	17. 6. 1025
Místo úmrtí	Poznaň (Polsko)
Povolání	Prezident nebo člen panov./šlechtického rodu‎
Citace	Biografický slovník českých zemí 6, Praha 2007, s. 34-35
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/42544

BOLESLAV I. Chrabrý, * 965/967 ?, † 17. 6. 1025 Poznaň (Polsko), polský král

Boleslav Chrabrý, zakladatel a jeden z nejvýznamnějších panovníků středověkého Polska, pocházel z piastovské dynastie, odvozující svůj původ od Siemowita, syna oráče Piasta (piast – polsky pěst). Otcem B. byl Měšek I., první polský křesťanský panovník, matkou přemyslovská princezna Doubrava, dcera českého knížete Boleslava I., která přinesla na polský knížecí dvůr křesťanství. B. se jako nejstarší syn ujal vlády 992 po smrti svého otce. Jádro tehdejšího státu tvořilo území Velkopolska. Svou pozici B. úspěšně uhájil proti třem bratrům (Měškovi, Svatoplukovi a Lambertovi) z druhého manželství svého otce s Odou, dcerou míšeňského markraběte Theodorika. Tím zabránil rozdělení polského státu na úděly.

Na přelomu 1. a 2. tisíciletí se ve střední Evropě znovu objevila myšlenka na obnovení římského imperia (renovatio imperii romanorum). Podobně jako otec podporoval B. v těchto snahách římského císaře Otu III. a jeho plán na vytvoření křesťanského imperia, složeného ze čtyř mocností – Říma (hlavního města křesťanského světa), Germanie (říše), Galie (Burgundska a Lotrinska) a Slavinie, kterou představovalo zejména Polsko. Vliv říše na východě a její stabilita v této oblasti měly být zajištěny šířením křesťanství do pohanských oblastí. Z Polska měla vycházet christianizace Pruska.

B. stál na straně Oty III. také v bojích proti polabským Slovanům. Jeho vlastním cílem při tom byla stabilizace situace na sasko-polabské hranici. 995 se po boku Oty III. podílel na vojenském tažení proti Obodritům, slovanskému kmeni, tehdy ještě pohanskému. Tohoto tažení se účastnil také zástupce českého rodu Slavníkovců, kníže Soběslav. V tomtéž roce však byla z popudu českého přemyslovského knížete Boleslava II. většina Slavníkovců vyvražděna na svém hradě Libici (u Poděbrad). Po nezdaru výpravy Oty III. proti Obodritům tak družina knížete Soběslava zůstala v B. službách. Ke dvoru polského knížete se dostal i další Slavníkovec, pražský biskup Vojtěch (Adalbert), který se také nemohl vrátit do Čech a do Polska snad přišel na přímou výzvu císaře Oty. S Vojtěchem jsou spojeny počátky christianizace Prusů. Při této misii však byl Vojtěch 997 zavražděn. B. vykoupil Vojtěchovo tělo od pruských pohanů (vyvážil je zlatem) a dal je pohřbít v Hnězdně. Vojtěch byl záhy prohlášen za svatého a stal se krátce nato polským národním patronem. 999 přepadl B. českou posádku v Krakově, odtrhl Krakovsko (Malopolsko) od území českých knížat a připojil je ke svým državám. Tímto činem dotvořil základ sjednoceného polského státu, zahrnujícího Velkopolsko i Malopolsko.

Nejvýznamnějším mezníkem B. vlády byl přelom tisíciletí. V roce 1000 podnikl císař Ota III. pouť do Hnězdna ke hrobu svého přítele Vojtěcha, nyní již světce. Při této příležitosti bylo založeno hnězdenské arcibiskupství, jehož prvním arcibiskupem se stal bratr sv. Vojtěcha Radim (Gaudentius). Polsko se tímto aktem vymanilo ze závislosti na magdeburském arcibiskupství. Hnězdenskému arcibiskupství měla být podřízena další tři nově založená biskupství: krakovské, vratislavské a kolobřežské. V průběhu slavnostních hnězdenských obřadů vložil císař Oto III. podle kronikáře Dětmara (Thietmara) svou královskou korunu na hlavu polského knížete B. a předal mu na znamení obrany a šíření křesťanství kopii říšského klenotu – kopí sv. Mořice. Akt vložení diadému na hlavu B. bývá někdy interpretován jako první polská královská korunovace. Polsko bylo navíc zbaveno povinnosti platit říši tribut.

B. byl v historických pramenech nazýván přítelem císaře, bratrem a spolutvůrcem císařství. Příznivé vztahy k říši však skončily smrtí Oty III. (1002). Vztahy s jeho nástupcem Jindřichem II. se vyostřily a vyústily v konflikt. B. od počátku své vlády udržoval přátelské styky s míšeňskými markrabaty, s nimiž byl spřízněn. Jeho dcera Regelinda byla provdána za Ekkhardova syna Hermanna. Po Ekkhardově smrti si proto B. činil nároky na Míšeňsko. Mírová jednání s císařem byla zmařena po pokusu o atentát na polského panovníka 1002 v Merseburku. B. poté dosadil bez ohledu na císaře do míšeňské marky svého příznivce, Ekkhardova bratra Guncelina.

O rok později (1003) zasáhl B. také do české politiky. Nejprve zajal a oslepil přemyslovského knížete Boleslava III. a poté vpadl na Moravu a do Čech. Podařilo se mu obsadit i Prahu. 1004 byl však z Čech vypuzen vojsky císaře Jindřicha II. Tohoto tažení proti B. se účastnila i dvě přemyslovská knížata – Jaromír a Oldřich, která od 1003 opět pobývala na císařském dvoře. Morava, narozdíl od Čech, zůstala pod vládou B. až do jeho smrti (1025). Další boje o Budyšín (v Horní Lužici) a Milčansko (v oblasti dnešní Horní Lužice) se odehrály 1004 a 1007. Pokusil se také o opětovné ovládnutí Míšeňska. Vleklé spory s císařem byly dočasně vyřešeny 1013 mírem v Merseburku, po němž Milčansko a Lužice znovu připadly k Polsku. K posílení B. pozice měla přispět i sňatková politika. B. oženil svého syna a budoucího polského panovníka Měška II. s dcerou rýnského palatina Richezou. Definitivně pak byla mírová jednání uzavřena 1018 v Budyšíně. Císař de facto přiznal porážku a B. se podařilo uhájit nezávislost polského státu. Polsku připadla území Lužice a Milčanska, o která se v předchozích letech intenzivně bojovalo. Své územní nároky opíral B. nejen o vojenskou sílu, ale také o dynastické sňatky, které uzavřel. Byl čtyřikrát ženatý. Jména jeho prvních dvou žen nejsou známa. První byla dcerou míšeňského markraběte Rikdaga, druhá pocházela z dynastie uherských Arpádovců. Třetí B. manželkou se stala Emnilda, dcera milčanského knížete Dobromira, čtvrtou Oda, dcera míšeňského markraběte Ekkharda.

B. zasáhl dvakrát také do politiky kyjevského knížectví. Poprvé vojensky intervenoval 1015, když byl Svatopluk, manžel jeho dcery Matyldy, i s ní uvězněn pro přípravu spiknutí. Příčinou druhého B. kyjevského tažení bylo sesazení a vypuzení Svatopluka z kyjevského knížectví (1016) jeho bratrem Jaroslavem Moudrým. Svatopluk hledal ochranu a pomoc u tchána, který 1018 dobyl Kyjev a na trůn opět dosadil svého zetě. Při tomto druhém tažení B. obsadil Červeňské hrady (na dolním toku řeky Bug) a připojil je k Polsku. Krátce po B. odchodu se sice moci chopil Jaroslav Moudrý a Svatopluk byl znovu vypuzen, B. však již dále do kyjevských záležitostí nezasahoval.

Na samém sklonku svého života 1025 dosáhl B. královské korunovace, která se pravděpodobně uskutečnila v hnězdenské katedrále. Po smrti byl B. pohřben v Poznani.

L: H. Ludat, Boleslaw I. Chrobry (heslo), in: Lexikon des Mittelalters, 1980; J. Žemlička, Čechy v době knížecí, 1997, passim; V. Melichar a kol., Dějiny Polska, 1975, s. 31n.; S. Szcur, Państwo Bolesława Chrobrego, in: Historia Polski średniowiecze, Kraków 2002, s. 58n.; L. Havlík – H. Bulín, Slovanské říše ve střední Evropě od 9. do počátku 11. století, in: Češi a Poláci v minulosti, 1964, s. 38n.; B. Krzemieńska, Krize českého státu na přelomu tisíciletí, in: ČČH 18, 1970, s. 497n.; S. Zakrzewski, Bolesław Chrobry Wielki, Lwów 1925; A. F. Grabski, Bolesław Chrobry, Zarys dziejów politycznych i wojskowych, Warszawa 1966; J. Strzelczyk, Bolesław Chrobry, Poznań 1999; týž, Zjazd Gnieźnieński, Poznań 2000; A. Pleszczyński, Początek rządów Bolesława Chrobrego, in: Viae Historicae, Poznań 2000; J. Strzelczyk, Setkání ve Hnězdně a založení hnězdenského arcibiskupství, in: Střed Evropy kolem roku 1000. Svazek esejí 1, 2002, s. 173n.; týž, Zahraničněpolitické vztahy prvních Piastovců, tamtéž, s. 188n.

P: K. Maleczyński (ed.), Galli Anonymi cronicae et gesta ducum sive principum polonorum, in: Monumenta Poloniae Historica, Nova series 2, Kraków 195; Dětmarova kronika, M. Z. Jedlicki (ed.), Kronika Thietmara, in: Biblioteka Tekstów Historycznych 3, Poznań 1953.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Eva Doležalová