DIENTZENHOFER Kilián Ignác 1689–1751

	Kilián Ignác DIENTZENHOFER
Narození	1. 9. 1689
Místo narození	Praha
Úmrtí	18. 12. 1751
Místo úmrtí	Praha
Povolání	Architekt‎
Citace	Biografický slovník českých zemí 12, Praha 2009, s. 202-204
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/45447

DIENTZENHOFER, Kilián Ignác (též DIENSTEHOWER, DIENSTENHOFER, DIENZENHOFER, DIENZEHOFFER, DINTZENHOFER, DÜNSTENHOFFER, PINZENHOFER, THYNCZHOWER, TIENSTENHOFFER, TINTZENHOFER), * 1. 9. 1689 Praha, † 18. 12. 1751 Praha, architekt, stavitel

Byl synem stavitele Kryštofa D. (1655–1722), matka se jmenovala Anna. Jméno dostal po kmotrovi Kiliánu Gabrielovi, novoměstském mistru tesařském. Předpokládá se, že stavitelskému řemeslu se vyučil u svého otce, u něhož také zprvu bydlel v domě čp. 465/III v Nosticově ulici na Malé Straně. V pramenech se poprvé objevil 1708 jako svědek na svatbě zedníka Martina Preihausera, původem ze Salcburku. Pak patrně odešel na vandr do ciziny. Jistě pobýval ve Vídni, kde se s největší pravděpodobností pohyboval v okruhu Johanna Lukase Hildebrandta, jehož některé architektonické principy a prvky převzal. Doloženy byly D. studijní cesty po Itálii a Francii, údajně navštívil také Anglii. Z Říma přivezl ostatky sv. Liboria, které 1734 věnoval kostelu na pražském Karlově. 1714 nebo následujícího roku se vrátil do Čech a pracoval pro otce. Poprvé se oženil 1719 s Annou Cecilií Popelovou († 8. 1. 1729), podruhé 1729 s Marií Terezií Henrychovou († 31. 8. 1774), svědkem mu byl hrabě Josef Thun. Po smrti otce přijal 1722 měšťanské právo na Malé Straně a začal samostatně podnikat. O pár let později již byl velmi váženým stavitelem, který bydlel ve vlastním novém domě čp. 455/III na Malé Straně a ročně přiznával – vedle Františka Maxmiliána Kaňky – nejvyšší výdělky. Podle osob zúčastněných na křtech jeho dětí lze předpokládat, že do okruhu nejbližších patřil Václav Vavřinec Reiner, Ignác Palliardi a kameník Andreas Kranner. 1737 se stal vrchním fortifikačním stavitelem s platem 480 zl. ročně. Na rozdíl od většiny architektů své stavby sám vedl a dozoroval (takřka všechny kontrakty uzavíral na předem dohodnutou sumu). Je mu připisována neuvěřitelná řada staveb, které v oblasti sakrální architektury patřily nejen k největším, ale také nejvýznamnějším. Byl především architektem a stavitelem církevních objektů – pracoval pro benediktiny, augustiniány, jezuity, ale i křižovníky s červenou hvězdou, pro voršilky, alžbětinky a celestinky. 1730 získal titul dvorního zednického mistra (nikoliv stavitele). Až v závěru stavitelské kariéry se více uplatnil i na profánních stavbách.

Počáteční D. tvorba, kdy ještě pracoval s otcem, není jednoznačně objasněna. Jako první dílo (kolem 1715) bývá uváděn závěr kostela sv. Markéty v Břevnově (Praha), kde na zachovaném plánu je přípisek jeho rukou. Nepříliš pravděpodobná byla jeho účast na výstavbě letohrádku Amerika na Novém Městě pražském (čp. 462/II), vznikajícího ve stejné době, i když je toto připsání všeobecně uznávané. Zřejmě se zúčastnil, někdy po 1720, prací na kostele Narození P. Marie v Nicově u Klatov. S velkou pravděpodobností se s otcem podílel na stavbách pro benediktiny na Broumovsku (kostely ve Vernéřovicích, 1719–22, v Ruprechticích, 1720–23 a v Heřmánkovicích, 1722–26). Spolu s otcem a Jeronýmem Costou byl D. 1720 zaznamenán v pamětní listině při realizaci kostela sv. Jana Nepomuckého pro řád voršilek na Hradčanech (Praha).

Po smrti otce došlo k znatelnému obratu v D. tvorbě a nelze vyloučit, že až v této době se dostal do kontaktu s J. L. Hildebrandtem, jehož plány si také okopíroval. Hildebrandtovským stylem byl poznamenán nerealizovaný návrh hřbitovního kostelíka pro malostranskou obec v Košířích (1723), stejně jako stavba benediktinského kláštera s kostelem sv. Kříže a sv. Hedviky v Lehnickém Poli (Polsko), která začala v témže roce. Klášter spadal pod pravomoc břevnovsko-broumovského opatství, pro nějž D. pracoval jako stavitel. Motiv průčelní věže a kasulového okna, tedy motivy, které do střední Evropy přinesl Hildebrandt, použil D. při stavbě klášterního kostela alžbětinek na Novém Městě pražském, k němuž byl základní kámen položen 1724. Nejdůležitější stavbou tohoto období se stal kostel sv. Vojtěcha v Počaplech u Litoměřic na benediktinském panství, vybudovaný 1724 až 1726. Tam se nechal inspirovat nejen architektonickými detaily Hildebrandtovými, ale i jeho konstrukčním systémem. Poprvé užil motiv prolomeného pilíře (konvexně vystupujícího) pod pendentivy a celé tím vznikající složité půdorysné schéma se promítlo i do utváření vnějších zprohýbaných stěn kostela. V určitých obměnách se tento námět objevoval i v dalších D. velkých sakrálních realizacích (kostely sv. Bartoloměje na Starém Městě pražském, sv. Jana Nepomuckého na Skalce v Novém Městě pražském a částečně i u kostela sv. Maří Magdalény v Karlových Varech), ale i v menších projektech (v kapli císařského špitálu na Hradčanech, návrhu schodiště na Svatou Horu u Příbrami) či jen v části stavby (předsíň kostela sv. Jana Nepomuckého na Hradčanech). Tento motiv, vycházející z experimentu Guarina Guariniho uplatněného v kostele San Lorenzo v Turíně, poznal D. prostřednictvím práce J. L. Hildebrandta v kostele Maria Treu ve Vídni. Druhý typ, který D. převzal z Hildebrandtovy tvorby, představoval jednoduché podélné kostely se zaoblenými kouty hlavní lodi. D. toto schéma poprvé provedl u kostela P. Marie Bolestné na Novém Městě pražském při klášteru a špitálu alžbětinek, objevilo se i v návrhu malostranského hřbitovního kostela v Košířích a opět po delší době v Červeném Kostelci na kostele sv. Jakuba (po 1744), u klášterního kostela v Dolním Ročově (po 1746) a kostela sv. Jana Křtitele v Paštikách u Blatné (po 1747).

Třetí typ D. tvorby navázal na klasické schéma centrálního kostela s kupolí opřenou do tzv. dutých pilířů. Jestliže první dvě půdorysná a objemová řešení byla u nás novinkou, pak třetí tradiční typ se v českém prostředí poprvé objevil již v první polovině 17. století zásluhou valdštejnského kostela sv. Jakuba v Jičíně. D. jej zřejmě prvně využil při stavbě kostela Narození P. Marie v Nicově. Vyvrcholením tohoto typu v tvorbě nepochybně byl kostel sv. Mikuláše na Starém Městě pražském, vybudovaný v rozmezí 1732–35. Tato stavba jistě patřila k nejlepším D. dílům a nic na tom neubrala ani skutečnost, že dnešní postavení kostela neodpovídá původnímu urbanistickému záměru. Stavba byla totiž orientována na malou uzavřenou piazettu dvouvěžovým průčelím s dominující střední kopulí. Také tvar kopule byl neobvyklý, je posazena na čtvercovém tamburu se zaoblenými rohy, čímž architekt docílil tvarové shody s věžemi. Vůbec nevadí, že si tento motiv vypůjčil od Santiniho, který čtvercovou kopuli se zaoblenými kouty použil nedlouho předtím na kladrubském klášterním chrámu. Posledním dílem, kde zřejmě mělo být užito tohoto půdorysného schématu, ale které již D. nedovedl do konce, byl benediktinský proboštský chrám v Přešticích.

Vedle těchto tří základních půdorysných modelů nalezneme v D. tvorbě i další typy, jimiž se architekt dokázal přizpůsobit místní situaci nebo vůli fundátorů. Tak zřejmě na přání jezuitů stavěl jejich rezidenční kostel v Opařanech (po 1732) podle klášterního kostela klarisek v Chebu. U kostela sv. Kateřiny novoměstských augustiniánů (základní kámen položen 1737) využil gotické základy a gotickou věž v průčelí, kterou zakomponoval do novostavby. Nespokojil se však s jednoduchým podélným prostorem gotické stavby, ale expandoval do stran mohutnými apsidami; nově a netradičně vyřešil i osvětlení hlavního oltáře v presbyteriu. Stejně citlivě přistoupil i k přestavbě renesančně upraveného středověkého kostela sv. Tomáše na Malé Straně v Praze, jehož prostor pouze iluzivně rozšířil naznačeným křížením a kupolí. Vyvrcholením těchto nepravidelných dispozic byl malostranský kostel sv. Mikuláše. Starší kostel, považovaný za dílo jeho otce Kryštofa, rozšířil o dominantní kopuli velkého rozponu, čímž dokázal vysokou technickou dovednost.

Přestože již 1725–28 si postavil letohrádek v Praze na Smíchově, dnes známý jako Portheimka, v němž osvědčil znalost nového typu vilové architektury – maison de plaisance – inspirované francouzskou tvorbou, dlouho nepronikl do řad architektů pracujících pro šlechtu. To se mu podařilo v závěru kariéry. Kolem 1737 byl zmíněn (ne vždy přesnou Zápisnou knihou pražských stavitelů) jako autor Langerova paláce v Celetné ulici na Starém Městě pražském, od 1744 stavěl Piccolominiovský palác (dnes Silva-Taroucovský) na Národní třídě v Novém Městě pražském. Připisovala se mu celá řada měšťanských domů v Praze, zatím se však nepodařilo jeho autorství doložit. Měl postavit největší barokní komplex v Čechách, budovy Invalidovny v Karlíně (dnes Praha). Z D. návrhu (1729–30), ideově vycházejícího zprostředkovaně přes vídeňskou z pařížské Invalidovny, byla ale nakonec uskutečněna pouhá devítina. Byl pohřben v kostele sv. Maří Magdalény na Malé Straně.

D: výběr: kostel sv. Anny ve Vižňově u Broumova, 1724–28; kostel sv. Barbory v Otovicích, 1725–27; návrh kaple Nejsvětější Trojice v Praze-Sedlci a hospody v křižovnické zahradě na pražském Újezdě, 1725; vlastní letohrádek (dnes Portheimka) na Smíchově, 1725–28; rekonstrukce kostela sv. Bartoloměje na Starém Městě pražském při jezuitském konviktu, 1726–31; návrh přestavby Svatováclavského semináře (čp. 240/I) na Starém Městě pražském, kolem 1725; návrhy na přístupové schody ke Svaté Hoře u Příbrami (realizovány jen částečně), 1725–28; obnova kostela sv. Tomáše na Malé Straně, 1725–31; severní a západní křídlo prelatury u benediktinů ve Sv. Janu pod Skalou u Berouna, 1728–31; přestavba a přístavba benediktinského konventu v Broumově, 1727–33; návrh na proboštství ve Staré Boleslavi, 1728; přístavba ambitů ke kostelu Nanebevzetí P. Marie, tamtéž, 1728; přestavba domu čp. 438/III na Malé Straně pro bratra Heinricha, před 1730; nový konvent benediktinského opatství v Kladrubech, 1729–39; projekt Invalidovny v Karlíně (Praha) na přelomu 1729/30, stavba byla zčásti realizována 1731–37; plány kostela sv. Jana Nepomuckého na Skalce v Novém Městě pražském, asi 1730; plány kostela sv. Václava v Děčíně-Rozbělesích, 1731; projekt kostela sv. Maří Magdalény v Karlových Varech, 1727, 1729, 1732 (stavba 1732–37); plány kostela sv. Petra v okovech ve Velence u Nymburka, 1731–32; plány přestavby císařského špitálu čp. 73/IV na Hradčanech, 1732, stavba, 1733–37; kostel sv. Mikuláše na Starém Městě pražském, 1732–35; jezuitský kostel sv. Klimenta v Odoleně Vodě, 1733–35; úprava průčelí jezuitského rezidenčního kostelíka sv. Víta v Tuchoměřicích, 1733 až 1736; podíl na výstavbě kostela sv. Karla Boromejského na Novém Městě pražském podle projektu Pavla Ignáce Bayera, od 1734; dům emeritních kněží (čp. 307/II), tamtéž, dokončen na přelomu 1739/40; projekty na klášter celestinek, 1733; stavba kostela P. Marie Bolestné v Dobré Vodě, 1732–35/39 návrh na přestavbu a rozšíření kostela sv. Jana Nepomuckého v Nepomuku u Plzně, 1734–49; plány kláštera voršilek v Kutné Hoře, 1732–35 (zčásti realizováno, 1735–49); stavba jezuitského dispensáře na Smíchově, 1735, zbořen 1930; přestavba tzv. Sartoriova kláštera v Břevnově, 1735–36; skleník v areálu břevnovského kláštera, 1736–37; kostel sv. Martina v Holicích u Pardubic, 1736–39; návrh nového podstavce tumby sv. Jana Nepomuckého v chrámu sv. Víta na Hradčanech, 1736; dostavba jezuitského chrámu kostela sv. Mikuláše na Malé Straně, patrně 1737–53; návrh na přestavbu Langrova paláce v Celetné (čp. 585/I) na Starém Městě pražském, asi 1737; stavba kostela sv. Kateřiny, patřící do areálu augustiniánů-poustevníků na Novém Městě pražském, 1737–41 a zvonice v sousedství; jezuitská rezidence v Liběšicích u Litoměřic, 1738–52; návrh přestavby staré tvrze na zámek v Kladně a vstupní brány v Břevnově, kolem 1740; kostel Narození P. Marie v Hořicích v Podkrkonoší, 1738/41–44; plány na rekonstrukci filiálního kostela sv. Václava ve Stochově u Kladna a práce na stavbě paláce pro Ottavia Piccolominiho (čp. 852/II) v Novém Městě pražském, 1744 (stavbu před 1752 dokončil Anselmo Lurago); spolupráce na utváření kláštera augustiniánů poustevníků v Domažlicích, 1745–48; přestavba augustiniánského komplexu v Dolním Ročově u Loun, kde kromě konventu, od 1751 i stavba kostela Nanebevzetí P. Marie, 1746–50; přestavba a zvýšení ambitů v pražské Loretě na Hradčanech, 1747–51; budova nového děkanství ve Zlonicích u Kladna, 1750–53; návrh objektu děkanství v Nepomuku; plány kostela sv. Jana Křtitele v Paštikách u Blatné, 1747; přestavba zámku v Buštěhradu u Kladna, 1747–48, kterou dokončil A. Lurago; návrh kostela sv. Martina ve Chválenicích u Plzně, 1747–52; návrh a rozpočet na stavbu kostela sv. Petra a Pavla v Kostelci nad Ohří, 1747–48 (realizována 1749–58); stavba chrámu Nanebevzetí P. Marie u předpokládaného proboštství kladrubských benediktinů v Přešticích, 1748–75; rozšíření pavilonu Vojtěška v Břevnově, 1750–51 o patro a prodloužení křídla s letním refektářem v konventu; asi návrh na kapli sv. Floriána na Kladně, 1751–53.

L: výběr: F. M. Pelzl, Abbildungen böhmischer und mährischer Gelehrter und Künstler, 1775, s. 174–176; Dlabač, s. 323–327; C. Loužil, Die Baulichkeiten der Benediktiner Abtei Kladrau, in: Mitth. der k. k. Zentral Commission… NF 5, Wien 1879, s. 10–12; J. Hofmann, Die Barocke in Nordwest-Böhmen mit besonderer Berücksichtigung des Sct. Maria-Magdalenen-Kirchen in Karlsbad und ihres Erbauers K. I. D., 1898; K. B. Mádl, K. I. Dientzenhoferova Amerika, 1898; Zprávy SIA 33, 1899, s. 51–53, 61–63 a tab. XXIII–XXXV; Thieme – Becker 9, s. 240–243; J. Herain, Dientzenhoferovský dům na Malé Straně v Praze, in: ČSPSČ 22, 1914, s. 151–156; K. B. Mádl, Dienzenhoferovský motiv, in: PA 32, 1920, s. 201–203; O. Stefan, Příspěvky k dějinám české barokní architektury 2, 1926–27, s. 128–142; O slohové podstatě centrálních staveb u K. I. D., in: PA 35, 1927, s. 468–545; B. F. Menzel, Christoph und K. I. D. im Dienste der Äbte von Břevnow-Braunau, in: Jahrbuch des deutschen Riesengebirgsvereines 23, 1934, s. 8–28; týž, Der Klosterbau in Braunau, ein Werk des K. I. D.’s., in: Zeitschrift für Geschichte der Sudetenländer 6, 1943, s. 174n.; A. Piffl , Činnost K. I. D. u voršilek v Praze II, in: ČSPSČ 45, 1937, s. 170 až 176; O. Kletzl, Christoph und K. I. D. als Schantz- und Wasserbaumeister, in: Zeitschrift für sudetendeutsche Geschichte 3, 1939, s. 30–37; Toman 1, s. 156–158; M. Korecký, D. plány schodů svatohorských, in: PA 44, 1949, s. 75–84; týž, Tvorba K. I. D., in: Zprávy památkové péče 11/12, 1951/52, s. 45–108; týž, Poznámky k pražskému D. prostoru a klenbám, in: Umění 1, 1953, s. 261–287; O. Rada, Prostor v barokní pohybové architektuře, in: tamtéž 3, 1955, s. 213–240; O. Stefan, Barokní princip v české architektuře 17. a 18. století, in: tamtéž 7, 1959, s. 306–330; H. G. Franz, Die Pläne K. I. D’s. zur Kirche der Ursulinerinnen in Kuttenberg, in: Forschungen und Fortschritte 34, 1959, s. 248–252; týž, Bauten und Baumeister der Barockzeit in Böhmen, Leipzig 1962, s. 135–159; B. F. Menzel, Ein Blick in die barocke Welt der Äbte Othmar Zincke und Benno Löbl. Břevnov-Braunau 1700–1751, in: Stifter Jahrbuch. 8, München, 1964, s. 87–124; Ch. Norberg-Schulz, K. I. D. e il barocco boemo, Roma 1968, s. 419–32; V. Kotrba, Neue Beiträge zur Geschichte der D., in: Umění 21, 1973, s. 161 až 190; M. Horyna, Dílo K. I. D. v Kladrubech, in: Památky a příroda 10, 1977, s. 577–596; J. T. Kotalík, Bývalá pražská Invalidovna, in: Staletá Praha 17, 1987, s. 103–181; M. Horyna, Slohový profil D. kostela sv. Mikuláše na Starém Městě v Praze, in: Umění 37, 1989, s. 520–538; I. Kořán, K. I. D. a umělci jeho okruhu, 1989; týž, D. dopisy do Hořic, in: Umění 37, 1989, s. 539–543; L. Lancinger – P. Vlček, Kostel sv. Kateřiny na Novém Městě pražském, in: tamtéž 37, 1989, s. 553–557; M. Vilímková – P. Preiss, Ve znamení břevna a růže, 1989, passim; M. Vilímková – J. Brucker, D.: Eine bayerische Baumeisterfamilie in der Barockzeit, Rosenheim 1989; E. Hubala, Buchbesprechungen (M. Vilímková – J. Brucker, c. d.), in: Zeitschrift für Kunstgeschichte 54, 1991, s. 584–596; H. G. Franz, Počátky a rané dílo K. I. D., in: Umění 39, 1991, s. 32–50; H. Lorenz, Deziderata dientzenhoferovského bádání, in: tamtéž, s. 10–15; F. Matsche, Kostel sv. Maří Magdalény K. I. D. v Karlových Varech, in: tamtéž, s. 16–32; M. Vilímková, K třístému výročí narození K. I. D., in: tamtéž, s. 1–10; V. Honys, Příspěvek k upřesnění podílu K. I. D. na realizaci poutního kostela P. Marie v Dobré Vodě u Českých Budějovic, in: Zprávy památkové péče 54, 1994, s. 90–91; V. Naňková, K. I. D. známý a neznámý. Kaple N. Trojice v Sedlci v Praze 6, in: Historická architektura. Sborník k poctě Milana Pavlíka, 1995, s. 135–137; M. Horyna – J. Kučera, Dientzenhoferové, 1998; Saur 27, s. 256–258; P. Vlček, K. I. D. und Johann Lucas von Hildebrandt, in: Umění 52, 2004, s. 310 až 331; Architekti, s. 126–140.

P: NA Praha, fond pražské arcibiskupství, recepta, kart. 1246, 1286, 1299, 1321.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Pavel Vlček

Michnův letohrádek v Praze, vystavěn 1717-1720
Kostel sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí v Praze, 1732-1737