DRLÍK Romuald 1902–1977

Romuald DRLÍK
Narození	21. 3. 1902
Místo narození	Ostrava
Úmrtí	12. 12. 1977
Místo úmrtí	Stará Bělá (Ostrava)
Povolání	Bánský odborník nebo energetik‎ Spisovatel‎
Citace	Biografický slovník českých zemí 14, Praha 2011, s. 381-382
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/53193

DRLÍK, Romuald, * 21. 3. 1902 Ostrava, † 12. 12. 1977 Stará Bělá (Ostrava), stavební odborník, spisovatel

Po maturitě na reálném gymnáziu v Ostravě studoval 1926 až 1931 konstruktivně dopravní směr inženýrského stavitelství na brněnské technice (ing.). Nastoupil do projekce a vedení železničních staveb firmy Vojáček v Ostravě. 1931–35 se podílel na dobudování druhé koleje tratě Olomouc – Praha v úseku u Třebovic i na obnově tamního bezmála stoletého tunelu, jednoho z nejstarších v českých zemích. (Byl definitivně zrušen 2005 při zprovoznění tzv. třetího železničního koridoru.) Své zkušenosti popsal v práci Zařízení a provoz hlinišť, štěrkovišť a pískovišť, na jejímž podkladu a po vykonání odborných zkoušek získal 1935 na VUT v Brně titul Dr. techn. 1935 se stal vedoucím pobočky firmy Vojáček v Bratislavě. Na Slovensku se podílel na stavbě sanatoria ve Vysokých Tatrách, na regulacích několika řek, potom řídil stavbu železniční trati Užhorod – Mukačevo na Podkarpatské Rusi. 1939 musel opustit Slovensko, odešel na Moravu, kde vedl stavbu tratě Brno – Havlíčkův Brod, zasloužil se o výstavbu kamenného viaduktu přes údolí Sázavy u Žďáru. Průběh několikaletých prací popsal ve vzpomínkách Stavba žďárské dráhy (1968). Během druhé světové války pracoval také na úseku tratě Ostrava – Jablunkov a na rozšiřování stanice v Čakovicích (Praha). Od 1945 se podílel na obnově tratě Košice – Bohumín a některých tratí v okolí Ostravy, kde bylo zničeno 40 mostů, pracoval také na stavbách pro doly, na elektrárně v Suché a obytných domech na prvním ostravském sídlišti. 1951–53 jako zaměstnanec Stavoprojektu připravil návrhy kružberského přivaděče vody, přehrady ve Vřesině ad. 1953 byl jmenován zastupujícím docentem inženýrské geologie na Geologické fakultě Vysoké školy báňské v Ostravě. Od 1955 působil v ostravském podniku Báňské projekty. Spolu pracoval na rozsáhlém pětisvazkovém díle Stavební stroje (1952), vzorové učebnici pro řidiče strojů pro zemní a stavební práce Ministerstva stavebního průmyslu ČSR. Vydal odborné příručky pro stavební praxi Mechanisace zemních prací (1952), Strojní hloubení jam, rýh a šachet (1955) a Písky a štěrky ve stavebnictví (1957). Později zpracoval oborové bibliografie a sborníky pro stavebnictví Asanace a rekultivace území postižených uhelnou těžbou (1964), Rekultivace důlních oblastí (1966) ad. Publikoval studie věnované vlivu dolování uhlí, výskytu minerálních a léčivých pramenů i rekultivaci ostravského regionu.

Současně se věnoval také literární tvorbě. Připravoval rozhlasové relace a reportáže, psal fejetony do regionálních novin. D. nejrozsáhlejší beletrií se stala románová kronika Poslední barabové (1946), popisující práci a život někdejšího pestrého společenství tunelářů, lidí původem z Itálie, Tyrol, ale i Čech a Slovenska. V díle, které si uchovalo především dokumentární hodnotu, se odrážely D. odborné znalosti, někdy i na úkor literární působivosti.

L: Ficek 5, s. 38 (se soupisem díla); I. Hruban, Narovnal trať Slovenskej strely, in: Technické noviny 35, 1987, č. 34, s. 10; BLS 2, s. 325 (s bibliografií); I. Málková – S. Urbanová, Literární slovník severní Moravy a Slezska (1945–2000), 2001; Slezsko 9, s. 28 (s bibliografií); O. Šuleř, Zapomínaní a zapomenutí literáti Slezska a severní Moravy, 2005, s. 48–50.

P: Archiv VUT Brno, odbor inženýrského stavitelství ČVŠT, kniha č. 104.

Ľudmila Ďuranová, Marie Makariusová