DYTRYCHOVÉ rodina uměleckých zvonařů
DYTRYHOVÉ rodina uměleckých zvonařů | |
Povolání | Umělecký řemeslník |
---|---|
Citace | Biografický slovník českých zemí 15, Praha 2012, s. 507-508 |
Trvalý odkaz | https://biography.hiu.cas.cz/pageid/137719 |
DYTRYCHOVÉ, rodina uměleckých zvonařů
Rodinnou zvonařskou firmu v Brodku u Přerova založil 1950 Josef D. (* 17. 3. 1912 Alkoven u Lince, Rakousko, † 18. 8. 1965 Brodek u Přerova) v rodišti otce, vetešníka, účetního vápenky v Rokytnici u Přerova a obchodníka papírem. Předtím D. pracoval jako příručí u firmy Meinl na Václavském náměstí v Praze, zajímal se o letectví a konstrukci motorů, stavěl sportovní letadla, složil zkoušky pilotní a pro letecké mechaniky a vedl brodeckou rodinnou pražírnu kávy a jejích náhražek. Oženil se v Záhlinicích 1940 s Laetitií, roz. Valáškovou, dcerou statkáře a šlechtitele pšenice. Když podnik zavřeli Němci, maloval kuchyňské podnosy. Rodinu živil rovněž litím a prodejem kovových klik. 1949 se vsadil, že do roka přelije zvon místního kostela, puklý osmdesátikilogramový umíráček. Studoval zvonařskou literaturu, hudební teorii, matematiku a fyziku, věnoval se výpočtům tvaru a žebra zvonu, zbudoval tavicí pec vlastní konstrukce, vybíral hlínu na formy a další příměsi. Úkol zvládl a 1950 byl zvon instalován. Bez ohledu na tíživá padesátá léta a likvidaci církví s manželkou založili dílnu. Přicházely objednávky na ulití nových či přelití poškozených starých zvonů z blízkého okolí a později z celého Československa. Jaroslav Dobrodínský, státní kolaudátor zvonů, výrobky 1953 prozkoumal a povolil. 1959/60 hrozila dílně, vedené tehdy jako součást tzv. neplánované provozovny Místního národního výboru v Brodku, likvidace na nátlak přerovského Okresního národního výboru. Nebezpečí bylo zažehnáno připojením k Družstvu invalidů Vsetín. Za přesnou kopii zničeného dvoutunového zvonu pro Plaňany u Kolína (1961) se D. a jeho rodinní spolupracovníci stali členy Svazu československých výtvarných umělců (1963, SČSVU), který zaštítil osamostatnění dílny a zařazení mezi umělecká řemesla. 1965 D. zvítězil v konkursu na přelití Zvonu svobody ve Philadelphii a převzal zakázku na zvon do Betléma a do Jeruzaléma, avšak předčasně zemřel.
Laetitia D. (* 10. 1. 1919 Gierałtowice u Gliwic, Polsko, † 12. 4. 2006 Brodek u Přerova) nejprve studovala na reálném gymnáziu v Opavě (1928–36) a na Vyšší hospodářské škole v Chrudimi (1936–38). Pokračovala v tradici rodinného podnikání. Všechny práce se naučila, věhlas dílny udržela a rozšířila. Její dcera Marie Tomášková-D. (* 11. 11. 1943 Brodek u Přerova) od svých 11 let převzala tovaryšské práce. Pak vystudovala Střední průmyslovou školu stavební v Prostějově a působila ve stavební kanceláři v Přerově. Pod matčiným vedením se naučila řemeslu a 1968 odlila svůj první zvon o hmotnosti 340 kg. Po studiu výtvarné teorie na UMPRUM v Praze převzala 1985 vedení dílny. Výrobky vystavovala doma i v zahraničí (např. Metal Ostrava, Mach Praha, Fondex Brno, Intermetal Košice, dále ve Francii, Belgii, Švédsku, Švýcarsku, Německu, Rakousku, Polsku, Rakousku, Itálii a na Ukrajině). Stala se členkou SČSVU, Slévárenské společnosti, Sdružení přesného lití a řemeslo provozovala ve svobodném povolání (živnostenský list získala 1992). 2000 vznikla Zvonařská dílna Tomášková-Dytrychová, s. r. o., ve které je majoritním podílníkem. Vyráběla zvony (opatřené rodinnou značkou, otiskem větvičky túje severské) s manželem Miroslavem Tomáškem, se svou sestrou Marcelou Svobodovou-D. (* 12. 5. 1946 Brodek u Přerova), s jejím manželem Jiřím Svobodou (* 8. 3. 1943 Olomouc) a dcerou Laetitií Vránovou-D. (* 7. 5. 1966 Olomouc). Matka Marie ji učila odmalička řemeslu, protože v rodině nebyl mužský potomek. Studovala na umělecké škole v Turnově obor plošné a plastické rytí kovů, na VUT v Brně slévárenství a soukromě u sochařů.
Světově proslulá dílna s deseti zaměstnanci byla 1994 vybavena pěti tavicími pecemi, zpracovávala najednou až pět tun zvonoviny (slitiny cínu a mědi), ročně odlila na tři sta zvonů různých velikostí, o hmotnosti od pěti kilogramů až po deset tun a o rozsahu čtyř oktáv. Od 1999 používala nové slévárenské technologie, vyráběla umělecké předměty metodou přesného lití do keramických forem a výrobky technického charakteru lité do písku, a proto byla zřízena slévárna v Prostějově. Na výzdobě zvonů se podíleli akademicky vzdělaní výtvarníci (mj. Otmar Oliva, Jeroným Grmela, Lubomír Schneider, Zora Pořická- Chadrabová, Jana Jemelková, Věra Kunčarová, Daniel a Jaroslav Trubačovi, Jiří Zbožínek, Vojtěch Andrle). Firma ulila tisíce hlavně kostelních, umělecky ztvárněných zvonů pro tuzemsko, dále mj. Austrálii, Japonsko (Hirošima, Jokohama), USA (Texas), Jihoafrickou republiku, Rusko (Jakutsk), Polsko, Ukrajinu (Ivano-Frankovsk), Rakousko, Itálii, Švédsko, Velkou Británii, Irsko, Německo, Slovensko, pro Jana Pavla II. (1990), dva zvony jako hudební nástroje pro Vídeňské filharmoniky (1997) a k tomu zhotovovala zvonkohry. Produkce se zaměřovala rovněž na miniatury velkých zvonů či zvony světské a civilní (lodní, rodinné, upomínkové, stolní, svatební, domovní, firemní, klubové, jezdecké), mince, faksimilia, busty, plastiky, těžítka, dveřní kování, kliky dveří a oken, klepadla, koncovky a figury zábradlí, insignie, sakrální předměty, svícny, perořízky. Věnovala se i restaurování ve spolupráci s muzei. Josefu D. byla odhalena pamětní deska v Brodku u Přerova při vstupu do zvonařské dílny ve Štefanikově ulici. Reprezentativní vzorek práce dílny D. byl instalován jako stálá výstava v Muzeu Jana Ámose Komenského v Přerově.
D: výběr, zvony: Plaňany, Varnsdorf, Broumov, Praha (Břevnov, sv. Markéta, 1973, Žižkov, sv. Prokop, 1981, 1994, Vinohrady, sv. Ludmila, 1993, Podolí, sv. Michael Archanděl, 1993, Vršovice, sv. Václav, 1995, Nové Město, sv. Jindřich a sv. Kunhuta, 2001, Panna Marie před Týnem, 2001), Nová Říše, Olomouc, Chropyně, Lipník nad Bečvou, Telč, Brno, Kopřivnice, Jilemnice, Moravský Krumlov, Kamenice nad Lipou, Valašské Meziříčí, Rousínov, Rohatec, Zlín, Ostrava-Poruba, Košice (největší zvon Urban o hmotnosti 5 200 kg), Bardejov, Detva, Bratislava, Svit, Trebišov (Slovensko); zvonkohry: Košice, Praha, Brno, Vranov u Brna, Francova Lhota, Dolní Dvůr u Vrchlabí, Olomouc, Přibyslavice, Moravany, Svit, Ostrava, Brodek u Přerova, Frankfurt nad Mohanem (Německo), Hohenau (Rakousko).
L: Tomeš 1, s. 283;M. Švihálek, Jak se rodí zvony. Putování brodecké zvonařky dvacátým stoletím, 1997; H. Řiháková, Zvonařská dílna, in: J. Lapáček (ed.), Brodek u Přerova. Historie a současnost, 2001, s. 123–124; L. Kybalová – R. Lunga – P. Vácha, Pražské zvony, 2005, s. 173, 183 až 184, 211, 219–220, 225–226, 263–265, 304; O. Fiala, Bibliografický pohled na tajemství tónu zvonu aneb Zvonařská dílna Dytrychova v Brodku u Přerova, in: Sborník Státního okresního archivu Přerov 13, 2005, s. 161 až 167 (se soupisem literatury); filmy: Dvoutunové D, 1962; Srdce zvonu a žena, 1968.
P: ZA Opava, pracoviště Olomouc, Sbírka matrik, č. 7228, rodná a křestní matrika řkt. f. ú. Citov pro obec Brodek, fol. 84; SOkA Přerov, operáty ze sčítání lidu 1921, Brodek u Přerova, čp. 188; Úplný výpis z obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v Ostravě, oddíl C, vložka 22 979 (2. 10. 2000); Živnostenský rejstřík.
Ref: Bibliografie dějin Českých zemí
Gustav Novotný, Helena Řiháková