EIS Gerhard 1908–1982

Gerhard EIS
Narození	9. 3. 1908
Místo narození	Ústí nad Labem
Úmrtí	29. 3. 1982
Místo úmrtí	Schriesheim u Heidelberku (Německo)
Povolání	Jazykovědec‎ Pedagog‎ Spisovatel‎
Citace	Biografický slovník českých zemí 15, Praha 2012, s. 551-552
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/pageid/78111

EIS, Gerhard, * 9. 3. 1908 Ústí nad Labem, † 29. 3. 1982 Schriesheim u Heidelberku (Německo), básník, filolog, pedagog, literární historik

Pocházel z rodiny ústeckého architekta Franze E. a Anny, roz. Süssové. Vyšší reálku v rodišti absolvoval 1926, maturoval na pražském gymnáziu 1927 a byl přijat na Německou univerzitu, obor přírodní vědy a chemie. Germánskou filologii a anglistiku poslouchal 1926–28 jako mimořádný a 1931 řádný student u Ericha Gieracha, 1931 obhájil rigorózní práci Die Quellen des Märterbuches (tiskem v Prager deutsche Studien, seš. 46, E. Gierach – H. Cysarz, ed., 1932). Vzdělání si E. prohloubil v Londýně. 1931 se stal výpomocným učitelem na německé obchodní akademii v Plzni, 1932 složil v Praze na univerzitě učitelskou zkoušku pro vyšší školy obory němčina a angličtina. V Plzni 1932–36 učil jako zatímní a 1936–37 jako řádný profesor. 1935 se v Praze habilitoval prací Beiträge zur mittelhochdeutschen Legende und Mystik. Untersuchungen und Texte (Berlin 1935, dotisk Nendeln 1967) a 1935–40 byl soukromým docentem pro starší němčinu a literaturu. Věnoval se kulturním dějinám Sudet, mj. vydal 1932 v Ústí nad Labem knihu Das geistige Leben in Aussig um 1600 a 1940 v Liberci Die Sendung der Deutschen Kultur im Sudetenraum. Založil sudetoněmecký archiv. Od 1934 spolupracoval jako autor hesel s řadou lexikonů (Lexikon für Theologie und Kirche, 1934, Neue Deutsche Biographie, 1953–57, Reallexikon der deutschen Literaturgeschichte, 1958) a přispíval do pamětních sborníků německých vědců. 1937 odešel do Liberce na obchodní akademii (do 1945). Tam 1938 vstoupil do NSDAP. Psal básně a balady (Lebendige Vergangenheit, 1938) i novelu (Der Herrenschuss, 1938), které vydal v Karlových Varech a v Berlíně, a teoretické stati o básnictví (Karpatendeutsche Gelegenheitsgedichte, 1939), pokusil se o eseje. Od 1936 obrátil zájem k počátkům staroněmeckého básnictví, k zaklínadlům, pranostikám, lékařské odborné próze a staro germánštině (Altdeutsche Handschriften, Vom Werden altdeutscher Dichtung, literaturhistorische Proportionen, Altdeutsche Zaubersprüche, Vor und nach Paracelsus, Forschungen zur Fachprosa, Altgermanische Beiträge zur geistlichen Gebrauchsliteratur, které 1936 vydal v sudetoněmeckých Rufe aus einem Jahrhundert, později knižně znovu v Německu). Věnoval se historické němčině, zkoumal písně a přísloví (Mittelhochdeutsche Lieder und Sprüche). 1940 se stal docentem, 1940–45 přednášel v Praze na filozofické fakultě německé univerzity, 1944–45 jako profesor pro starogermánštinu a německou literaturu, 1940–43 bojoval ve wehrmachtu, 1943–45 vyučoval jako mimořádný profesor pro německou literaturu na univerzitě v Bratislavě.

1945 uprchl s rodinou odsunut do Německa. Od 1946 pracoval rok jako pomocná síla ve Freisingu, kde sestavoval katalog inkunabulí dómské knihovny a knihovny metropolitní kapituly v Mnichově. 1947 získal místo vedoucího germanistického institutu na vysoké škole filozoficko-teologické v Bamberku (do 1953). Současně 1949–50 vyučoval na vysoké škole filozoficko teologické v Pasově a 1950–55 na teologické fakultě v Mnichově-Weihenstephan. Posledním a nejvýznamnějším působištěm E. se stal od 1955 Heidelberg, kde byl na univerzitě do 1957 zaměstnán jako mimořádný profesor pro německou filologii a folkloristiku středověku, 1957 až 1973 řádný profesor pro německý jazyk a literaturu. Stal se ředitelem Německého institutu (Deutsches Institut). V Heidelbergu vydal jedno ze stěžejních děl: Historische Lautund Formenlehre des Mittelhochdeutschen (1950) a napsal svou nejpopulárnější knihu Vom Zauber der Namen (Berlin 1970). Dva semestry 1967/68 pobýval jako hostující profesor na University of Maryland v USA. Bádal o starohornoněmčině, spisovné němčině 12.–15. století, starosasštině, věnoval se runovým památkám, náboženskému básnictví, německým dějinám a kritice, historii a kultuře Sudet, byl sběratelem středověkých rukopisů, literárním historikem. Zdůrazňoval význam studia starých německých rukopisů a prvotisků jako pramenů poznání kulturních a duchovních dějin, propagoval nový pojem literatury, zahrnující jak odborné písemnictví, tak beletrii (Mittelalterliche Fachliteratur, Stuttgart 1962, Forschungen zur Fachprosa. Ausgewählte Beiträge, München, Bern 1971, Medizinische Fachprosa des späten Mittelalters und der frühen Neuzeit, Amsterdam 1982, aj.). Položil základy výzkumu středověké odborné, hlavně lékařské literatury, inicioval školu svých následovníků (Gundolf Keil aj.), jejíž zásluhou byla editována řada rukopisných textů a zpřístupněna významná díla středověké medicínské literatury. 1933 se oženil s německou spisovatelkou původem z Moravy Ruth Beate, roz. Steffanovou (1909–1979), s níž měl syna Helko E. (* 1936), pozdějšího právního historika a šachového mistra. Jeho druhou ženou byla od 1958 Theodora Katharina Franziska Hoffmannová (* 1907). Do důchodu odešel 1973.

D: bibliografie in: A. Knapp – V. Lisz, Verzeichnis der Schriften von G. E. (Ausgaben Nr. 1–270), München 1958; H. J. Vermeer, Verzeichnis der Schriften von G. E., in: Festschrift für G. E. Fachliteratur des Mittelalters, Stuttgart 1968, s. 499–534; G. Keil – R. Rudolf – W. Schmitt – H. J. Vermeer, Schriftenverzeichnis G. E. 1968–1979, in: Fachprosa-Studien, Berlin 1982, s. 574–583.

L: Kulturní adresář ČSR 1, 1934, A. Dolenský (ed.), s. 84; Algemeines Gelehrten Lexikon, Stuttgart 1961, G. A. Zischka (ed.), s. 194; W. Rieck, Professor G. E. ist 60 Jahre alt, in: Deutsche tierärztliche Wochenschrift 1. 3. 1968, s. 126–127; Medizinische Monatsschrift 22, 1968, č. 10, s. 454–456; Fachliteratur des Mittelalters. Festschrift für G. E., Stuttgart 1968, G. Keil – R. Rudolf – W. Schmitt – H. J. Vermeer (ed.); E. J. Knobloch, Kleines Handlexikon – Deutsche Literatur in Böhmen – Mähren – Schlesien von den Anfängen bis heute, München 1976, s. 21; International Who’s Who in Art and Antiquities, Cambridge 1976, s. 104; MSA 86, 1987, s. 17–18; 110, 1993, s. 18–19; 111, 1993, s. 13–15; R. Zimprich, Univ. Prof. Em. Dr. Dr. h. c. G. E. – Begründer der Fachprosaforschung, in: Sudetenland 23, 1981, s. 45–46; týž, Prof. Dr. Dr. h. c. G. E. †, in: tamtéž 24, 1982, s. 231–232; G. Keil – P. Assion – W. Frans Daems – H.- U. Roehl (ed.), Fachprosa-Studien. Beiträge zur mittelalterlichen Wissenschafts- und Geistesgeschichte, Berlin 1982 (pamětní spis G. E.); Společnost pro podporu německé vědy, umění a literatury v Čechách, A. Míšková – M. Neumüller (ed.), 1994, s. 118; Ch. König – B. Wägenbaur, Internationales Germanistenlexikon: 1800–1950 3, Berlin 2003, s. 156, 424–425, 2179.

P: Universitätsarchiv Heidelberg (korespondence); Archiv AV ČR Praha.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Marcella Husová